Je volný obchod opravdu tak přínosný pro národní státy jak nám prezentují zastánci obchodní dohody mezi Kanadou a EU nazývanou CETA? Již více než dvacet let funguje velmi podobná obchodní dohoda NAFTA mezi USA, Kanadou a Mexikem. Měla za cíl ekonomický růst všech zúčastněných a vytvoření statisíců nových pracovních míst. Místo toho se výroba přesunula ze zemí více restriktivních a svázaných předpisy, jako je Kanada, do Spojených států amerických, kde je ochrana zaměstnanců mezi podnikateli sprostým slovem. Na příkladu firmy Caterpillar z Ontaria to uvádějí kanadské zdroje (www.canadians.org).

Nejdříve chtěli, aby si zaměstnanci dobrovolně snížili platy o 50%, a když to odmítli, tak přesunuli výrobu do Indiany v USA a propustili 600 zaměstnanců. Ale za čtyři roky na to přesunuli výrobu do Mexika a propustili americké zaměstnance i s jejich skromným polovičním platem. V Mexiku pracují dělníci ještě za míň. Tímto znehodnocenim ceny práce přišel pracovní trh v Kanadě za poslední roky o 350000 pracovních míst. Je přeci logické, že pokud může zboží volně cestovat, vyrábět jej tam, kde se platí za práci nejméně. Kritici mohou namítnout, že to je problém Ameriky a EU je daleko a nikdo nebude přemisťovat výrobu z Evropy pryč. Ano, ale odpovědí na to je, proč by vůbec začínal investovat  v Evropě, když to může bez problému dovézt. Další problém, který odhalily zkušenosti s NAFTA, je harmonizace předpisů a norem, které se snižují na nejnižší společný jmenovatel, a tak se můžeme rozloučit s mnoha zákony chránícími spotřebitele.

Co však je z pohledu obchodní smlouvy NAFTA, tak i TTIP a CETA nejvíc problematické, jsou lidově řečeno „rozhodčí doložky“, jejichž dopady poznalo už hodně našich spoluobčanů na vlastní kůži. Arbitrážní dohody o urovnání sporů dávají nadnárodním firmám možnost zažalovat státy o ohrožení zisků, pokud přijmou zákony, které se jim nelíbí. A ne u soudů, ale u speciální instituce, ať se její zástupci jmenují rozhodci nebo soudci a pro ně je to soukromý, milionový kšeft placený oběma stranami. Tím popírají význam národních parlamentů a tak jsou nad zákonem uplatňovaným vůči občanům daného státu. A to udělalo z Kanady nejvíce žalovaný průmyslový stát. V rámci NAFTA je žalována 37x a již vyplatila na odškodném 135 milionů euro a v jednání jsou další spory o 1,75 miliardy euro. Jako příklad je uváděn spor o přídavné látky v benzínu, které Kanada zakázala kvůli potencionálnímu nebezpečí pro lidské zdraví. Kvůli NAFTA museli ten zákaz zrušit a ještě zaplatili 10,2 milionu euro za ušlý zisk firmy. Mohlo by se zdát, že Kanada a EU mají podobné zákony, chránící životní prostředí a své občany a tudíž se není čeho bát jako v případě USA a TTIP. Omyl, většina amerických firem má své pobočky v Kanadě a tudíž mohou žalovat národní státy EU o ušlý zisk. Kdybychom vzali hypotetický příklad z našich končin, být třeba firmou na těžbu zlata, například kanadskou Rosia Montana s technologií loužením, klidně bych díky CETA mohl zapomenout na protesty lidí a obcí dotčených těžbou z Kašperských hor nebo Mokrska. Zažaluji stát za bránění podnikání a vydělám buď na zlatu, nebo státu.

Prostě sen každého kapitalisty.