Bojovníci za osvobození věrní Fidelovu učení mohou nakonec překonat a zničit imperialismus zbraněmi etiky a morálky.

Válka proti terorismu, minimálně v tom smyslu, jak byl tento pojem nastaven, nedává prostor hrdinům. Na jedné straně jsou imperialistické mocnosti bojující za udržení sebou samými vyhlášeného „moderního“ řádu a na straně druhé se nachází široké spektrum „krvežíznivých“ džihádistů bojujících proti modernitě a proti „našim základním hodnotám“. V této falešně a násilně ustavené dichotomii se bojovníci za svobodu, kteří si chtějí uchovat svoji integritu, nesmí nechat zařadit do této osy vedoucí od špatných ke špatným.

„Proč tedy nevyjít z někoho, kdo to ve skutečnosti dělal dobře,“ ptá se v rozhovoru pro teleSUR Dayan Jayatilleka, bývalý srílanský diplomat a akademik, který se od mladých let pohybuje v radikální politice. „Fidel dokázal, že to jde. Můžete bojovat, aniž byste ztratili vlastní duši. I když prohrajete vojensky, zvítězíte morálně a docela dobře i politicky.“

Jayatilleka začal se studiem alternativní filosofie odporu Fidela Castra v 80. letech. Poučení, které v ní objevil, shrnul do své dizertační práce na stejné téma v roce 2007, kdy již došlo k velkému poklesu podpory pro válku v Iráku.

„Fidel měl univerzální hodnoty ať už pro národy nebo pro hnutí,“ říká Jayatilleka. „Fidel není pouze latinskoamerický fenomén, tím méně kubánský fenomén a už vůbec ne fenomén 20. století. Fidel přispěl k univerzálním hodnotám.“

Jak zvítězit a neztratit duši

Podstata toho, co Jayatilleka nazývá Fidelovou „Třetí zónou“, je uplatnit na bojišti a případně i v úřadě humanistické hodnoty, o kterých se nesmlouvá. Fidel se držel dvojice fundamentálních NIKDY: nikdy nemučit zajatce a nikdy vědomě nezasáhnout nebojující. Jak Fidel jednou v krátkosti řekl jednomu kubánskému vojákovi: „Život neozbrojeného člověka pro tebe musí být svatý“.

To neznamená, že je třeba šmahem odmítat násilí. Vůbec ne. Podle Fidelovy logiky se ale revoluční bojovník za svobodu musí cvičit ve „zdrženlivosti“, píše Jayatilleka ve „Fidelově etice násilí“, zatímco současně musí vycházet z morální filosofie, která „nespočívá na kulturně zvláštních a omezených postojích (jako je tomu v případě mnoha džihádistických skupin) nebo na tvrzeních o zjevné (fakticky sebepotvrzující) systémové nadřazenosti“, jako je tomu v případě západních imperialistických států. Fidel místo toho vzýval etiku, která má „pramen ve studnici modernity a univerzalismu, ale bojuje za její alternativní podobu.“

Pouze kultivací etické nadřazenosti mohou osvoboditelé podle Jayatilleky překonat svoji materiální nevýhodu v boji. I když proti nim stojí hegemonní mainstreamová média, stále mohou zvítězit v srdcích lidí, nebo dokonce, jako v případě Vietnamu, získat na svoji stranu „děti buržoasie“, která do zahraničí vysílala americké vojáky.

Pokud by bojovníci za svobodu, hnutí a státy ve svých hodnotách učinili kompromisy, pouze tak nahrají Impériu, které okamžitě démonizuje své nepřátele, jakmile zasáhnou i civilisty, což je z jeho strany velmi pokrytecká logika.

Proč imperialismus nemůže nikdy stát morálně na výši

„Imperialismus, který by neútočil na civilisty, by nebyl imperialismus,“ říká Jayatilleka. „Systém nastolení vykořisťování, využívání přírodních zdrojů, ropy a lidského údělu ve všech částech světa“ není slučitelný s představou míru. Protože imperialistické mocnosti operují na lžích šířených v jejich vlastním zájmu, zůstávají i slepé k alternativám, jako je Fidelova Třetí zóna. Kuba se dokonce až do minulého roku nacházela na seznamu státních sponzorů terorismu!

Ale ani to, že mají monopol na pojmy jako „terorismus“, neznamená, že tento pojem používají na základě pevných definic. Státy jako Spojené státy a Izrael jsou v používání tohoto pojmu „velmi vybíravé“, poznamenává Jayatilleka. Ti, kdo odmítají terorismus, nejsou přátelé, pokud zároveň trvají na své autonomii – jako Libye – zatímco „dokonce fašismus není fašismem, pokud neohrožuje Spojené státy a naopak jej lze nějak využít proti Rusku nebo Číně.“

Také bojovníci za osvobození musí použít v nakládání s imperialistickými zeměmi selektivní měřítka. „Jejich politika se mění a nikdy by neměly být jednotně považovány za prosté nepřátele,“ říká Jayatilleka. Poukazuje na to, že evropští sociální demokraté mění své pozice k válkám na základě svých vůdců, na době načasování a na základě toho, zda jsou nebo nejsou u moci. Každopádně se ale ve stejnou dobu mohou chovat doma podle Fidelovy doktríny a v zahraničí právě naopak.

Poslouchání a neposlouchání Fidela

Jakkoliv se jako antiimperialisté snažíme konfrontovat svého protivníka na každé frontě, neměli bychom postupovat slepě, myslí si Jayatilleka. Pokud opustíme jakýkoliv systém zodpovědného chování, ocitneme se o krok pozadu za americkou armádou s jejím předstíraným systémem odpovědnosti. Pokud odmítneme jednat s mainstreamovými médii a budeme se mračit při zmínce o Fidelově interview pro Playboy, který podle Jayatilleky představuje plnohodnotný přístup do západní kultury – promarníme příležitost oslovit lidi, kteří nesdílejí politiku své země nebo svého hnutí.

„Imperialismus vždy a za všech okolností jedná koordinovaně,“ říká Jayatilleka, „nejen na vojenské úrovni, ale i na úrovni politiky, na úrovni policie, na úrovni vzdělávání, na úrovni kulturní výměny, na každé možné úrovni.“ Největší chybou mezinárodní levice je podle něj její neschopnost zaměřit se na vytvoření skutečného dlouhodobého kontinentálního a Jižně-jižního spojení. To by znamenalo společně organizovat levicové skupiny a hnutí bez ohledu na to, jsou-li nebo nejsou ve vládě. Fidel to učinil se svojí Tříkontinentální konferencí (Latinská Amerika, Asie a Afrika) v roce 1966 a Organizací latinskoamerické solidarity v roce 1967, které se zaměřily na vytvoření vztahů a solidarity mezi levicovými organizacemi a vládními delegacemi.

V tom byla Fidelova síla, říká Jayatilleka: Bez námahy přenesl svoji precizní etiku z domácích záležitostí na mezinárodní pole. V čase války dosáhl vzorového záznamu z bojů ve Vietnamu a v Angole a v čase míru pozvedl své etické standardy, takže nepřekvapuje, že kolumbijské mírové rozhovory [ukončující konflikt trvající od roku 1964] s FARC se konaly v Havaně.

Latinská Amerika se stala nejzjevnějším dědicem Fidelovy nauky o násilí, ale Jayatilleka říká, že ještě více by se z ní měli poučit levicoví vůdci. Jiné státy a zejména ty, které čelí teroristickým skupinám, by si z Fidelova pohledu měly vzít ponaučení týkající se sdílení „symetrie v názorech, morálce a etice“. Osvobozenecký bojovník věrný Fidelovým myšlenkám může nakonec překonat a porazit imperialismus s využitím „asymetrické totální války, bojované zbraněmi etiky a morálky – ničím jiným a ničím menším“. Fidelova filosofie „není jen způsobem boje, ale je to v širší míře i způsob žití“.

Přeloženo z telesurtv.net