Deutscher a ´předzvěst´

Stalinovy rané práce jsou spojeny s problémem ´předzvěsti´, kdy je na ně apriori pohlíženo jako na cestovní mapu k Stalinově budoucí kariéře diktátora. Dobrým příkladem takového přístupu je známá biografie Stalina z pera Isaaca Deutschera, v níž se probírá Stalinův první komentář k rozkolu mezi bolševiky a menševiky v článku nazvaném Třída proletářů a strana proletářů z ledna 1905. Článek se týká sporu, který vznikl v otázce členských kritérií strany na druhém sjezdu SDDSR v roce 1903. Stalin představil Leninův návrh jako „… členem Sociálně demokratické dělnické strany Ruska může být ten, kdo souhlasí s programem této strany, poskytuje straně hmotnou pomoc a účastní se práce v jedné ze stranických organizací“. Návrh menševika Julie Martova je prezentován jako „za člena SDDSR může být pokládán každý, kdo souhlasí s programem strany, podporuje stranu hmotně a za vedení některé ze stranických organizací jí osobně poskytuje pravidelnou pomoc“. (Stalin Spisy  1, 78-79)

Deutscher správně tvrdí, že Stalinův článek převážně rekapituluje Leninovy názory na tuto otázku, ale také naznačuje, že Stalin do článku dodal vlastní zlovolnou příchuť, když podle Deutschera zdůrazňuje „potřebu naprosté jednotnosti pohledů uvnitř strany“. To „zavání monolitickou ´ortodoxií´, do níž se bolševismus transformoval po svém vítězství, z velké části pod přímým Kobovým [tj. Stalinovým] řízením“. Deustscher k podpoře svého tvrzení využívá následující pasáž ze Třídy proletářů a strany proletářů:

„Jak je nám známo, v Martovově formulaci se mluví jen o schválení programu, avšak o taktice a o organizaci tam není ani hlesu, a to právě v době, kdy pro jednotu strany je jednota organizačních a taktických zásad stejně nezbytná jako jednotný názor v programových otázkách. Mohou nám namítnout, že se o tom nemluví ani ve formulaci soudruha Lenina. Správně! Avšak ve formulaci s. Lenina ani není zapotřební, aby se o tom mluvilo! Což není samozřejmé, že ten, kdo pracuje v jedné ze stranických organizací, a tudíž bojuje společně se stranou, a tudíž bojuje společně se stranou, podrobuje se stranické kázni, nemůže sledovat žádnou jinou taktiku a jiné organizační zásady, kromě zaktiky strany a organizačních zásad strany?“ (Stalin Spisy 1, 81-82)

´Jednota´, jako je například jednota kolem demokratického hlasování na sjezdu mezi dvěma soupeřícími frakcemi, které se baví o svých rozporech, by neměla být okamžitě asociována s ´monolitickou jednotou´, zejména pokud máme na paměti, že toto napsal Stalin v roce 1905 a nikoliv 1935. Deutscher tuto námitku prakticky vzápětí na půl přiznává, když tvrdí, že „tento ´monolitismus´ byl stále záležitostí budoucnosti.“

Skutečností ale je, že Stalin neměl žádný problém s Leninovou formulí ohledně přijetí programu, nikoliv shodou se stranickým programem:

„Zeptáme-li se: Kdo může být pokládán za člena Sociálně demokratické dělnické strany Ruska? – pak strana může odpovědět jedině takto: Ten, kdo souhlasí s programem strany, pomáhá straně hmotně a pracuje v jedné z jejích organizací:“ (Stalin Spisy 1, 82-83)

Souhlas resp. přijetí programu implikuje diverzitu v tom, že člověk jistě může přijmout a souhlasit s programem jako celkem, aniž by byl v úplné shodě s každou věcí, která je v něm napsaná.

Stalinův skutečný problém s pozicí Martova spočíval v otázce stranické organizace a disciplíny. Co se skutečně skrývalo za Stalinovým důrazem [na Leninovu formulaci] byl spor na druhém sjezdu SDDSR ohledně personálního složení redakční rady Jiskry. Martov odmítl pracovat v tříčlenné radě, která byla nově svolena na sjezdu a připojil se ke třem bývalým členům rady (Axelrodovi, Zasuličové a Potresovovi) ve vyhlášení bojkotu své vlastní účasti ve stranických institucích. Po následných manévrech se stará redakční rada odmítnutá sjezdem opět ustavila jako orgán, což byl krok postrádající politickou legitimitu. Stalin k tomu v roce 1905 s hořkostí poznamenal, že „tito tvrdohlaví redaktoři se nepodřídili vůli strany, stranické kázni“ a dodal: „Jak je vidět, stranická kázeň je vymyšlena jen pro takové, jako jsme my, pro prosté pracovníky!“ (Stalin Spisy 1, 125) Toto tehdy vedlo k bolševickému důrazu na partijnost: jednat podobně jako moderní politická strana se suverénními sjezdy a disciplinovaným členstvem. Takový přístup stál v protikladu ke kružoku, malému kroužku a mentalitě, která nechápe větší vazby vzniklé na základě stranictví. Podle všeho neodvolatelná redakční rada byla pro Stalina zjevně příkladem druhého přístupu.

Je proto zřejmé, že Stalinův článek Třída proletářů a strana proletářů sdílel tento stranický pohled s důrazem na disciplinovaný způsob práce ve stranických organizacích. Stalin již předtím polemizoval proti restrikcím, které omezovaly hnutí na malé kroužky v opozičním přístupu vůči straně, a tvrdil, že „přímou povinností sociální demokracie Ruska je semknout jednotlivé přední oddíly dělnické třídy, spojit je v jednotnou stranu, a tím jednou provždy učinit konec stranické roztříštěnosti.“ (Stalin Spisy 1, 99-100) Stalin byl proto krajně nespokojený, když druhý sjezd neskončil s tímto výsledkem: „My, straničtí pracovníci, jsme skládali velké naděje v tento sjezd. Konečně! – volali jsme radostně – i my se dočkáme sjednocení, jednotné strany, i my budeme moci pracovat podle jednotného plánu!“ (Stalin Spisy 1, 96-97)

Výše zmíněné citace předkládají důležitou kontextualizaci argumentů používaných v Třídě proletářů a straně proletářů. Stalin tvrdí:

„Kam máme zahodit onen ideový a praktický centralismus, který nám uložil druhý sjezd strany a kterému naprosto odporuje Martovova formulace?“ (Stalin Spisy 1, 82)

Tyto řádky by se neměly číst jako nějaký chvalozpěv na budoucí diktaturu, ale spíše jako reflexe stranického přístupu, v němž Stalin spatřoval klíčovou podmínku budoucího úspěchu SDDSR, a vyjádření nespokojenosti s Martovem, že se tohoto stranického přístupu nepodařilo dosáhnout. Podobný závěr lze získat ze Stalinova prohlášení, že „Martov jaksi lituje některé profesory a gymnazisty, kteří se nemohou rozhodnout k tomu, aby podrobili své snahy snahám strany.“ (Stalin Spisy 1, 81) To není všeobecné vyznání mrzutosti nad profesory a studenty, ale odraz vnímání praktické situace, v níž se Martov a ostatní redaktoři Jiskry odmítli podřídit tomu, co Stalin vnímal jako suverénní sjezd SDDSR, a odmítli se podřídit stejnému druhu stranické disciplíny, kterému se on sám byl ochoten vždy podřizovat. Stalin se jasně domníval, že jde o vážné dopady Martovovy definice členství ve straně.

Deustcherovo tvrzení, že Třída proletářů a strana proletářů byla ohlášením budoucího totalitarismu, představuje z jeho strany zvláště nechutnou fantazii. Pokud by tyto řádky napsal v roce 1905 kdokoliv jiný než Stalin, je prakticky jisté, že by to bylo bráno jako zcela platné a nekontroverzní představení bolševického pohledu na situaci po druhém sjezdu SDDSR.

Forma a obsah ve Stalinovi

Vzhledem k tomu, že otázku stylu a formy nelze mechanicky oddělovat od politických otázek, a vzhledem k tomu, že Stalinův jazyk ve výše zmíněných článcích může být přinejlepším hodnocen jako poněkud těžkopádný, často se opakující a obecně nepříliš nápaditý s ohledem na pokladnici marxismu, nedokazuje to právě něco? Není to dokladem, že uvnitř zdánlivě pevných bolševických spisů vězela kdesi ve spod byrokratická duše? Nemyslím si to, ale abych mohl tuto otázku osvětlit, je potřeba vrátit se zpět k Trockému.

Trocký se o raných Stalinových článcích nevyjadřoval právě lichotivě, když uznal, že se „snažily dosáhnout systematického osvětlení daného tématu,“ ale že tato snaha „se obvykle sama projevila ve schematickém uspořádání látky, číslování argumentů, nadbytečných řečnických otázkách a těžkopádném neustálém opakování v silně didaktickém stylu.“ Trockého soud byl tvrdý: „Ani jediný z těchto tehdejších [Stalinových] článků by nebyl přijat redakční radou jako sebeméně myšlenkově bohatý nebo náročný.“ Samozřejmě, to se netýkalo práce Marxismus a národnostní otázka z roku 1913 (další práce silně ovlivněna Kautským), které si Lenin vysoce cenil. Trocký však připsal téměř všechna její pozitiva Leninově inspiraci a úpravám. Trocký nicméně upřesnil svůj názor na Stalinovy rané texty, když upozornil, že ilegální publikace nebyly pozoruhodné pro „svoje vynikající literární kvality, neboť je většinou psali lidé, kteří se chopili pera z nutnosti a ne proto, že by to bylo jejich poslání“. Tento pocit nutnosti se promítá do Trockého vnímání, jak byla tato díla přijímána svými čtenáři:

„Bylo by samozřejmě chybné se domnívat, že takové články nevedly k akci. Takové články byly velmi potřebné. Vycházely vstříc naléhavé poptávce. Svoji sílu čerpaly právě z této potřeby, neboť vyjadřovaly myšlenky a hesla revoluce. Pro čtenáře z řad mas, který nemohl najít nic takového v buržoazním tisku, byly tyto články něčím novým a osvěžujícím. Ale jejich pomíjivý vliv byl omezen na okruh čtenářů, pro který byl napsán.“

Zdá se tedy, že Trocký došel k závěru, že Stalinova práce byla průměrná, ničím výjimečná, ale nezbytná. Z druhé strany, pokud Stalin trpěl „absencí svých vlastních myšlenek, originální formy nebo živoucí představivosti, což dává každému řádku, který napsal, punc banality“, není třeba se ptát, zda nejde jen o v bledě modrém stejný odraz toho, co Lih nazývá Leninovou „agresivní neoriginalitou“

Trocký ostatně rovněž naráží na Leninovu neoriginalitu ve svých komentářích k vývoji ´leninismu´. Ve své sovětské byrokratické formě byl ´leninismus´ zvláštním vývojem marxismu nebo též ruským marxismem sui generis; Slovy Trockého „snaží se vytvořit dojem, že ´leninismus´ je revolučnější než marxismus“. To se skrývá v notoricky již známých definicích, jako je třeba jedna ze Stalinových Základů leninismu (1924):

„Leninismus je marxismus epochy imperialismu a proletářské revoluce. Přesněji: leninismus je teorie a taktika proletářské revoluce vůbec, teorie a taktika diktatury proletariátu zvláště.“ (Stalin Spisy 6, 77)

Trocký zarputile popírá, že Lenin vyvinul něco nového a tvrdí, že jeho bývalý vůdce „byl na milion kilometrů daleko od jakékoliv myšlenky na to, aby vyvinul novou dialektiku pro epochu imperialismu“ (což je zajímavé, neboť tato zásada ´leninismu´ je opakována mnoha dnešními Trockého epigony). Abychom z toho ještě jednou vypíchli náš závěr, Trocký tvrdil, že Lenin „splatil svůj dluh Marxovi se stejnou důkladností, kterou se vyznačovala síla jeho vlastního myšlení“, „nevšiml si, že by se nějak rozešel s ´před-imperialistickým´ marxismem“ a „Leninovy práce neobsahují ani nový systém ani novou metodu. Obsahují zcela a naprosto systém a metodu marxismu“. Pokud ale shodíme z piedestalu myšlenku naprosté jedinečnosti ´leninismu´ a začneme chápat, že Leninova síla spočívala v jeho neoriginalitě, pak se nám začne snižovat i odstup k jiným neoriginálním pracím, jako byly třeba rané Stalinovy texty. Neznamená to klást mezi Lenina a Stalina rovnítko – Stalin byl jednoduše následovníkem svého předáka – ale není hříchem v dějinách bolševismu opakovat se a nebýt originální, ačkoliv osobnosti jako Lenin byly nepochybně v teorii silnějšími.

Závěr

Tento článek neberme jako cvičení v rehabilitaci rané Stalinovy kariéry, který by pak osvětloval pokrokové aspekty Sovětského svazu. Projektovat kladné hodnocení směrem dopředu, což dělají stalinisté, je opakování stejné metodologické chyby, jakou je ´předvěst´ s projektováním záporného hodnocení směrem dozadu, jak činí mnoho trockistů. Tento článek se pokouší prokázat, že obrysy Stalinova časného ideologického vývoje byly rámovány jeho zkušeností bolševického praktika, který se v důsledku svého postavení silně opíral o revoluční myšlenky vůdčích myslitelů Druhé internacionály. Pozdější ´jiný´ Stalin byl výtvorem revoluce srážené chudobou země, revoluce, které z kraje 20. let začala docházet pára. Před působením těchto okolností tu nebyl žádný ideologický ´prvotní hřích´ ani důkaz Stalinovy zkaženosti.

Převzato z blogu: https://cosmonaut.blog/

(Dokončení)