Začátek září se stal dějištěm – spíše krátce než dlouze – ohlašované „revoluce“ v pražské městské hromadné dopravě. Pod pláštíkem médii uměle vyvolané, neopodstatněné hysterie o hrozícím scénáři kolapsu MHD, který se nenaplnil, se organizátorovi pražské integrované dopravy, ROPIDu, povedl brilantní marketingový tah – prodal svojí z nouze ctnost škrtů a osekávání spojů jako novátorskou vizi „metrobusů“ a „páteřních linek“.

Ano, senzacechtivými médii očekávaný konec světa pražských autobusů a tramvají opravdu nenastal. Tak hrozná zase změna naplánovaná ROPIDem nebyla. Kvůli této „šťastné“ zprávě bychom ale neměli zapomenout, že každopádně došlo k nemalému omezení veřejné dopravy a v řadě případů i ke snížení její kvality.

Jádrem změny totiž není zavedení metrobusů – nezřídka jde ostatně o pouhé formální pojmenování stávajících autobusových linek, kterým se případně ještě navíc prodlouží intervaly – ale osekání mnoha spojů, zrušení řady tramvajových i autobusových linek a snížení kvality cestování zavedením nucených přestupů.

Nemá smysl upozorňovat zde na všechny konkrétní „přehmaty“ v novém vedení linek a pochybnosti kolem údajných úspor. Poznamenejme jen, že obyvatelé Čimic, Petrovic, Košířů, Hodkoviček, sídliště Dědina a jiných čtvrtí o tom jistě vědí své. Také lidé zvyklí na přímé spojení Prahy 5 a Prahy 6 linkou 217 se nad novým řešením umožňujícím jim krátké rozhýbání kloubů, případně vykouření půl cigárka, mohou jen hořce pousmát (ZDE). Cestující na linkách 136, 183 nebo 188 si na svůj „metro“-spoj musí někdy i čtvrt hodiny počkat a oči pro pláč zbyly i hendikepovaným občanům, kterým ROPID zrušil jednu ze dvou specializovaných linek z Florence na Zahradní Město určených pro jejich přepravu.

To všechno jsou ale problémy, které nespadly z nebe, nýbrž jde o záležitosti, před nimiž mnoho lidí často dopředu varovalo. A právě zde stojí za povšimnutí skutečnost, že tato varování padala jako hrách na stěnu. Navzdory tomu, že se k změnám vyjádřili kriticky stovky či tisíce cestujících, řada městských částí a také odborníci z dopravní fakulty ČVUT, ROPID a magistrát VEŠKERÉ výtky, připomínky, postřehy a kritiku jednoduše hodily za hlavu.

Tak nepadla na úrodnou půdu petice obyvatel Cibulky s 1623 podpisy, která žádala zachování provozu linky 123 až do obratiště Na Knížecí k metru. Odmítnuty byly stížnosti místních obyvatel nad výměnou konečných u linek 5 a 11 na Vinohradech a ve Strašnicích, stejně jako nad prohozením konečných úseků tras autobusů 135 a 136. Zarážející ovšem je, že ROPID ignoruje či bagatelizuje i připomínky lidí – uživatelů veřejné služby – na nečitelné zobrazení čísla linek metrobusů na vozidlech, na nepřehledné zastávkové jízdní řády s miniaturním písmem, na nedostatek informačních materiálů a rychlosti změn a další problémy.

Pavel Procházka, několik posledních let pověřený řízením ROPIDu, nad všemi těmito věcnými připomínkami mává blahosklonně rukou, maximálně pak odkazuje na vyhodnocení změn za pár měsíců. Člověk nabývá dojmu, že dotyčný musí být asi nějaký děd Vševěd, který všemu rozumí a dopravu v Praze má naprosto přečtenou, zatímco cestující, městské části, dopravní nadšenci i odborníci – ti všichni jsou jen prskající póvl, který by neměl do ničeho mluvit. Jak vzdálená je představa všeznalého ROPIDu od skutečnosti, vyplyne při pouhém pohledu na změny v uplynulých letech, kdy se nezřídka „odvolávalo, co se odvolalo, a slibovalo, to co se slíbilo“ (například rošády s linkami 133 a 207).

Kritérium pravdy je praxe. V tomto směru vystavil celkové vysvědčení pro ROPID spokojený cestující, kterému se nové změny MHD líbí. Pan Jiří Kocman si na Aktuálně.cz 3. září pochvaloval: „… jel jsem před sedmou ráno z Ládví do Edenu za 17 minut. Před změnami v MHD to bylo 19 až 22 minut. Je vidět, že autobusů a tramvají ubylo, nepřekáží v provozu, který tak je mnohem plynulejší.“ Pan Kocman je zjevně spokojen. No, potíž je v tom, jak čtenář již jistě pochopil, že tento pán cestuje ráno po Praze autem. Věru, v Praze máme za sebou po vzoru vlády další úspěšnou reformu, po níž už autobusy a tramvaje nebudou v ulicích překážet!

Ale nemá smysl kazit si náladu. Možná by stálo za to navrhnout ROPIDu ještě jednu dopravní revoluci: Trasu metra A by pan Procházka mohl změnit na B, trasu B na C a „céčko“ zase na A ovšem s převlékáním u Muzea na D. Výhoda by byla zřejmá: déčko by se již nemuselo stavět a ušetřilo by se tak několik miliard.  Není snad právě dnes doba zralá na takové reformy?