Na Václavském náměstí v Praze proběhla 17. září v krátké době již druhá protestní demonstrace proti Fialově vládě, zejména kvůli její protilidové politice tváří tvář palčivé energetické krizi. Na rozdíl od masové demonstrace 3. září byla tato manifestace organizována jediným subjektem, Komunistickou stranou Čech a Moravy (KSČM). Přes výrazně nižší účast danou rovněž špatným počasím měla akce silný náboj, bojovný charakter a po letech letargie a sbírání drobtů z pod Babišova stolu ukázala stranu ochotnou jít se brát za práva pracujících do ulic.

Demonstraci s účastí asi 800 osob moderovanou Romanem Rounem odstartoval projev předsedkyně KSČM Kateřiny Konečné. Věnoval se především již zmíněné krizi energetického trhu a neschopnosti pravicové vlády s ní cokoliv udělat. Konečná ztrhala nedávno odsouhlasené zastropování cen elektřiny a plynu pro domácnosti, ke kterému vláda navíc sáhla až z úleku nad masovou protestní akcí 3. září. Ve výsledku ale vláda navrhuje, aby při výrobních nákladech elektřiny v ČR kolem 1 Kč za KWh platily domácnosti mezi 8-9 Kč, několikanásobek cen, které se za elektřinu platí v sousedních zemích. Akutní krizi v oblasti energetiky Konečná zasadila do kontextu 32 let trvajícího zmaru s neschopností postavit jedinou jadernou či tepelnou elektrárnu, uzavíráním dolů, rozprodejem či rozkradením klíčové elektrárenské, plynárenské a vodárenské infrastruktury v rukou státu. Vedle požadavků na úplné zestátnění ČEZu a další strategické infrastruktury Konečná zmínila také programové požadavky nulové sazby DPH na základní potraviny, omezení marží obchodních řetězců a zvýšení minimální mzdy alespoň na 20 tisíc korun. Závěrem učinila závazek, že se KSČM organizovaně zapojí do všech nadcházejících protestů proti Fialově vládě (fialovému hnusu) a vybídla přítomné, aby v komunálních a senátních volbách nedali ani jediný hlas stranám současné vládní koalice.

Jako další řečník vystoupil místopředseda UV KSČM a kandidát na pražského primátora Milan Krajča, který se rovněž vymezil proti politice vlády, podřízení zájmů lidí zájmům energetických firem, trhů a burze s elektřinou, zmínil i rostoucí chudobu českých domácností, která se dotýká 1 milionu lidí. Jako doklad šílené protilidové politiky vlády uvedl, že za této situace vláda nakupuje za desítky miliard stihačky F-35, aby tak udělala radost americkým zbrojařským korporacím. Na to navázala Eva Novotná z organizace Ne základnám, která formou naléhavých otázek odsoudila politiku zavlékání České republiky do rusko-ukrajinské války, podporu zbrojařů, posilování struktur NATO s jeho krvavou historií. Lidé pak na vyzvání moderátora opakovaně vyjádřili svůj odpor k válce a její eskalaci.

Stanislav Grospič jako předseda, nutno říct dlouhodobě nefunkčního a pasivního Odborového sdružení Čech, Moravy a Slezska, rovněž pranýřoval způsob vládního zastropování cen energií, které kvůli své výši domácnostem nepomůže. Odsoudil knížecí rady politiků vládní koalice a médií, jak šetřit, a vyjádřil nutnost spojit se v dalších protestech. Po hudební vložce Josefa Kupčíka následoval projev kandidáta na prezidenta Josefa Skály. Ten se především vymezil proti označování účastníků protestu za extremisty, ruské šváby apod. Místo akutních problémů, kterých je více než dost, ale vytáhl zcela marginální záležitost tzv. sudetských Němců, a dokonce se vytasil s požadavkem reparací na Německu, který přebral od současné ultrareakční, militaristické a proválečné polské vlády. Tudy ale cesta z krize nevede.

Následoval blok řečníků Pavla Hojdy a Jiřího Janáka, který se opět týkal především energetiky. Janák zmínil osobní zkušenost, že po zvýšení záloh bude na elektřinu platit 60 % svého důchodu, s tím, že pro mnohé lidi bude tato situace likvidační, povede k prodeji domků a chalup pod cenou, zatímco velkokapitál dostane po zastropování ve formě doplatků štědré dotace. Uváděné argumenty se ale již opakovaly. Radim Valenčík zmínil změnu veřejného mínění v neprospěch vlády, která se projevuje v průzkumech preferencí politických stran, a vyzval k praktické podpoře Skálovy prezidentské kandidatury.

Oživení do již poněkud uvadající atmosféry vnesl svým rázným projevem další z řečníků, Jiří Skalický, bývalý šéf Ředitelství vodních cest ČR. Dřívější člen ODS odsoudil současnou vládu jako vůbec nejhorší, která kdy v Česku vládla. Přesně vzato prohlásil, že vláda fakticky nevládne, pouze má svoji „sto osmičku“ a drží se zuby nehty u moci, parazituje na ministerstvech. Zmínil, že v republice nefungují základní věci, nestaví se elektrárny, dálnice, přehrady, země se nebuduje. Z odborníků jako je Vladimír Štěpán a Pavel Janeček v energetice nebo Zdeněk Jandejsek v zemědělství dělá vláda disidenty, jejichž názory se nejen neřídí, ale systematicky tyto experty ostrakizuje a umlčuje. I on vyval k podpoře „svého kamaráda“ Josefa Skály a ke spojení levicových a pravicových sil proti vládě.

Jan Kavan představený jako bývalý předseda valného shromáždění OSN se ve svém projevu věnoval především probíhající rusko-ukrajinské válce. Vzpomněl na heslo rezonující v jeho studentských letech: „Válka je vůl“. Z této pozice odsoudil především ruskou invazi na Ukrajinu a politiku prezidenta Putina, ale také snahu zemí NATO eskalovat válku, prodej zbraní Ukrajině a další ohrožování bezpečnosti Ruska. Jako protipól této proválčené politiky vyzdvihl úsilí o mírová jednání a dosažení kompromisu v územních i bezpečnostních otázkách, který by reflektoval také vůli obyvatel Donbasu.

Navzdory deštivému počasí vládla na akci pozitivní, bojovná nálada, lidé opakovaně skandovali požadavek demise namířený na Fialovu vládu. Vedle poslechu projevů řečníků a písničkových vstupů mohli účastníci podepsat petiční archy s podporou prezidentské kandidatury Josefa Skály, zastavit se u stánků organizace Ne základnám a stranických novin KSČM Naše pravda, k dostání byl časopis a odznaky Marxistické alternativy. Potěšující byla účast řady mladších lidí, strana po letech tápání konečně slušně zapracovala i na prezentaci (červená trička).

Je jasné, že demonstrace s účastí necelé tisícovky lidí může mít jen velmi omezený dopad. V kontextu mnohem širšího protivládního hnutí se však jedná o důležitý počin. KSČM je stranou sužovanou bezpočtem problémů, z nichž řada měla a má kořeny v pasivní, vymírající členské základně a dlouhodobé oportunistické a likvidátorské politice jejího bývalého vedení, která se projevovala mj. podkuřováním Babišově vládě při naprosté impotenci v prosazování vlastních programových požadavků. Na druhou stranu radikální levice v ČR nebyla za více než 30 let schopná vytvořit revoluční politickou stranu napojenou na pracující, která by vůči KSČM představovala relevantní alternativu. Nyní, v době krize a očekávaného zvýšeného třídního boje představuje jedinou možnou záchranu pro KSČM i českou radikální levici napojení na živé, spontánní protivládní hnutí pracujících a dalších neprivilegovaných skupin v ulicích a schopnost přinášet na různých úrovních, od lokálních přes celonárodní až po globální, řešení palčivých problémů, kterými si nejen Česká republika prochází.