Jižní Amerikou obchází strašidlo… strašidlo Chávéze. Ke svaté štvanici na toto strašidlo se spojily všechny mocnosti staré Ameriky – venezuelští magnáti i kolumbijské loutky, George Bush i Alvaro Uribe, Globovision i RCTV. A jak tato štvanice začala? Jak vrcholila? A proč vůbec začala? Tomu a 10. výročí porážky pravicového puče ve Venezuele je věnován tento článek.

Vše začalo roku 1998. V parlamentních i prezidentských volbách s přehledem vítězí levicový kandidát Hugo Chávéz, bývalí podplukovník výsadkových jednotek, hrdina revolučního vojenského převratu z roku 1992 proti zkorumpované vládě Andrése Peréze, muž jenž si získal lásku davů. Vítězství chávezovské levice je obrovskou ránou pro severoamerickou hegemonii a šokem pro pravici celého kontinentu. „Volba za trest“, jak Venezuelané přezdívají porážku zkorumpovaných stran Demokratické akce a COPEI ve volbách, změnila běh Venezuely i celé Jižní Ameriky.

Hugo Chávéz zvítězil v presidentských volbách se ziskem 56% hlasů a v parlamentních volbách jen s 20%, avšak Venezuela je presidentská republika, takže parlamentní volby jsou, až na druhé koleji.

V roce 1988 zvítězil ve volbách Carlos Andrés Peréz a to díky demagogickým slibům o ukončení spolupráce s MMF, SB a Spojenými státy americkými. Hned jak se dostal k moci, došlo u něho k „velkému myšlenkovému vývoji“, jak eufemisticky nazýval podraz svých voličů, a přimknul Venezuelu k MMF a SB ještě více než předchozí presidenti. Když se Hugo Chávéz dostal k moci, vyhlásil referendum o zrušení ústavy a vyhlášení ústavodárného shromáždění. Zrušení ústavy prošlo s rekordním 92% souhlasem a v následujících volbách do ústavodárného shromáždění s přehledem zvítězila „Vlastenecká kandidátka“ presidenta Chávéze se ziskem 65% hlasů. Pravicová „Demokratická kandidátka“ složená ze zdiskreditovaných stran získala jen 22% hlasů. „Vlasteneckou kandidátku“ tvořilo Hnutí 5. republiky založené Hugo Chávézem, Lidové volební hnutí, Komunistická strana Venezuely, Socialistické hnutí a Vlast pro všechny.

Ústava předložená „Vlasteneckou kandidátkou“ představovala revoluci ve venezuelské společnosti. Zakázala privatizaci ropného průmyslu a zajistila znárodnění strategického průmyslu, legalizovala homosexualitu, potvrzovala práva domorodého obyvatelstva, a umožňuje odvolat presidenta na základě referenda (Venezuela a Švýcarsko jsou jediné státy, kde obyvatelé mohou odvolat presidenta). Chávéz rozjel ofensivu proti staré Venezuele, ukončil existenci tzv. 4. republiky a vyhlásil 5. bolivárovskou republiku Venezuela. V roce 2000 Hugo Chávéz vyvolává národní referendum o odvolání funkcionářů pravicových a pro-podnikatelských odborových svazů. Účast je nízká, ale 70% těch, kdo volí, je znechuceno zradami odborových předáků a vedení odborů je odvoláno. Ve stejném roce dochází k novým parlamentním i presidentským volbám. Tentokrát Chávézova strana získává v parlamentu 44% hlasů a president Chávéz získává 60% hlasů v presidentské volbě.

Zahajuje boj proti zkorumpovaným manažerům státní ropné společnosti PDVSA, kteří otevřeně vyzývají k zničení Chávézovi vlády. Chystá rozsáhlé programy sociálních reforem ve prospěch nikoliv elit, ale chudých a bezbranných obyvatel. Omezuje spolupráci s USA a vyvádí Kubu z diplomatické isolace. Prostě dělá vše proto, aby ho pravice a Američané svrhli, nebo se o to aspoň pokusili.

Nový Salvador Allende?!

Nastává duben 2002 a mraky se stahují nad novou a lepší Venezuelou. President Chávéz už nadále nechce trpět sabotáže v ropném průmyslu, prodej ropy pod cenou Američanům a tunelováním ropných podniků a na začátku dubna odvolává celé vedení PDVSA. Reakce je blesková a zuřivá. Masmédia spouští bestiální mediální válku proti vládě presidenta Chávéze. Mediální válka je vedena od počátku reforem a hlavně od doby nové ústavy, kdy je Hugo Chávéz naprosto vážně přirovnáván k Josifu Stalinovi nebo Adolfu Hitlerovi (Co my zažíváme s Modrou frontou VČERA je ještě sranda).

Nyní se situace stupňuje, až tak, že RCTV vyzývá k násilnému svržení legitimní vlády. RCTV společně s vedením PDVSA, zkorumpovanými odboráři z CTV a jejich přáteli z podnikatelské komory FEDECAMARAS, vyhlašují na 11. duben shromáždění proti vládě presidenta Chávéze, za znovu dosazení odvolaného vedení PDVSA. V armádě už se puč delší dobu připravuje. Generálové plánují odvysílat falešné zprávy o zabíjení civilistů a výzvu ke svržení Chávéze. Ne všichni generálové však jsou úslužní. Velký hold patří generálům Carneirovi a Baduelovi, kteří se postavili proti pučistům, protože to k čemu 11. dubna 2002 došlo už nebyl nějaký „demokratický“ či „občanský“ odpor proti Chávézově vládě, ale zločinecké spiknutí a puč.

11. dubna proběhli hned dvě demonstrace. U presidentského paláce Miraflores v Caracasu se shromáždilo 150 tisíc přívrženců presidenta Chávéze. Proti nim vystoupilo cca. 250 tisíc odpůrců vlády jejichž pochod začal u sídla PDVSA… zajímavé místo pro zahájení „demokratických“ a opozičních shromáždění. Vůdci demonstrace vzápětí vyzvali k pochodu na presidentský palác, aniž by o změně trasy pochodu informovali policii a armádu. Policie v těchto střetech sehrála úlohu „ozbrojených oddílů opozice“, jak ji popsal jeden z obyvatel Caracasu. Policie násilně natlačila opoziční demonstranty na přívržence presidenta Chávéze, aby došlo ke krvavým střetům.

Kolem 3. hodiny odpolední skupina neznámých ostřelovačů spustila palbu do opozičních demonstrantů. Je 19 mrtvých a 60 raněných. Masmédia, zejména RCTV a Globovision, okamžitě a bez důkazu obviňují Chávézovi přívržence a předkládají Venezuele a celému světu zmanipulované záběry na nichž presidentovi přívrženci střílejí z jednoho mostu uprostřed Caracasu. „Nezaujatí“ novináři však neukazují, že přívrženci vlády střílejí na oddíly karabiniérů, kteří na ně předtím stříleli. Svět je pobouřen a Američané jako správní lidskoprávní obhájci a bojovníci za svobodu a demokracii v Afghánistánu, odsuzují vládu presidenta Chávéze a vyjadřují podporu opozici. Generálové následně odvysílají v soukromé televizi prohlášení, ve kterém oznamují, že nadále odmítají poslouchat presidenta Chávéze, protože nařídil zabíjení civilistů a opozičníků. Dle vyjádření Otto Neulstadta, korespondenta OSN, byl videozáznam natočen den před demonstracemi, tedy generálové mluvili o zabitých civilistech v době, kdy ještě žádní zabití civilisté nebyli.

Opozice, která mezitím vyjednává na americkém a španělském velvyslanectví obviňuje presidenta Chávéze z vlastizrady. Situace eskaluje, když je v deset večer president Chávéz v presidentském paláci obklíčen. V půl jedenácté večer oznamuje generální národní gardy Alberto Kairuz, že Chávéz uprchl. Je to lež. Tou dobou telefonuje s kubánským presidentem Fidélem Castrem. Castro jasně říká, aby neudělal žádnou chybu. Jižní Amerika nového Salvadora Allendeho nepotřebuje. Vyzývá Chávéze ke klidu, aby nevzdoroval a aby nespáchal sebevraždu jako Allende.

Pyrrhovo vítězství pučistů

Chávéz naštěstí rad uposlechne. 12. dubna předkládá čtyři podmínky k tomu, aby rezignoval na pozici presidenta. Podmínky nejsou splněny a tak odmítá rezignovat a sám sebe prohlašuje za „presidenta-vězně“. Vůdci puče v čele s předsedou podnikatelské komory Pedro Carmonem, děkují armádě a masmédiím za velkou podporu. Prozatímním presidentem je ustanoven Pedro Carmona, který svévolně rozpouští národní shromáždění, nejvyšší soud, volební komise a další demokratické orgány a jako bojovník za svobodu a demokracii posílá armádu proti státní televizi věrné presidentovi. Státní televize Channel8 je zakázána a její pracovníci vyhnáni z pracoviště vojskem.

Ve stejnou dobu však dochází k důležité události, která rozhodne o osudu puče. Ve chvíli, kdy média šíří dezinformaci, že president rezignoval a předkládají národu zfalšovaný podpis presidenta, Chávézova manželka Isabela a dcera Marie Gabriela, dostávají na veřejnost informaci, že Chávéz nerezignoval, a to ani pod nátlakem. Manželka Isabela následně kontaktuje poslední vládě věrné rádio náleží katolické církvi a to odvysílá zprávu obyvatelům Venezuely, že president Chávéz byl násilně odvlečen do jedné z vojenských základen a nerezignoval. Organizace amerických států odsuzuje převrat a pozastavuje členství Venezuely.

Mezitím pučističtí vůdci slaví. Vícepresident je na útěku a skrývá se na obleženém kubánském velvyslanectví, které je napadáno a odříznuto od vody a elektřiny, i z popudu současného opozičního presidentského kandidáta Henriqua Capriles Radonskeho. Ostatní ministři jsou na útěku, anebo drženi pučistickými vojáky v presidentském paláci. Ministr ekonomiky trefně komentuje situaci:“Smrt zvítězila. Toto je vítězství smrti.“. Ministryně životního prostředí říká: “Toto je zločin a puč, je to převrat proti lidem, kteří presidenta milují.“.

K moci se jak jsem již napsal dostává Pedro Carmona. Ten ruší ústavu, ruší dekrety presidenta a ruší sociální a ekonomické reformy. PDVSA zastavuje obchody s Kubou a ukončuje spolupráci s OPEC. Venezuela se má stát novým loutkovým režimem USA… avšak…

Lid konečně vítězí…

Od rána 12. dubna je katolické rádio, jenž odvysílalo zprávu Isabely a Marii Gabriely Chávézových o nerezignování Chávéze, bombardováno. Nikoliv však armádou, ale telefonáty lidí. Desítky tisíc lidí se snaží dovolat do posledního nezávislého vysílacího prostředku ve Venezuele. Všechny zprávy a vzkazy jsou velice podobné. Je v nich strach, smutek a bolest z toho, že se opakují roky 1954 a 1973. Roky, kdy byl svržen plukovník Arbenz v Guatemale a Salvador Allende v Chile, muži, jenž chtěli pro své obyvatelstvo blahobyt.

„Tohle je konec nadějí. Nadějí pro mladé lidi. Pro naše děti. Pro všechny.“zní jeden ze vzkazů v rádiu. „Zradili Venezuelu, zradili naši zem.“, zní další. V lidech je zoufalství a bolest, že budou znova muset žít v zemi ovládané oligarchií a korupčníky, jimž jde jen o osobní zisk, ale tentokrát se rozhodnou vzepřít osudu. Guatemalci v roce 1954, ani Chilané v roce 1973 nedokázali zabránit zločineckým převratům. Venezuelci v roce 2002 ano.

Rozzuřená a odhodlaná venezuelská mládež ani nepotřebovala slyšet, že president Chávéz nerezignoval. Bylo jí jasné, co se děje a už v noci z 11. na 12. dubna útočí mladí Venezuelané dlažebními kostkami a zápalnými lahvemi na zfašizované bandy karabiniérů. Policie je ještě v noci naprosto vytlačena z chudinských čtvrtí a zbídačená mládež se chystá zachránit svého presidenta.

Ve chvílích, kdy pučisté oslavují, Carmona likviduje demokracii a Američané si mnou ruce, zuřivost a vztek Venezuelců proti zrádcům a oligarchům dosahuje vrcholu. Lidé nechtějí zažít nového Pinocheta, Videla nebo jiného gaunera. Chtějí zpět demokratickou a svobodnou vládu presidenta Chávéze.

V poledne 12. dubna se z celého Caracasu k presidentskému paláci valí vlna hněvu. Stovky tisíc přívrženců presidenta (jejich počet nakonec překročí i milion) pochodují na presidentský palác. Fanatičtí opozičníci útočící a obléhající kubánské velvyslanectví se dávají na útěk. Armádní jednotky vypovídají službu pučistické vládě, výsadkáři a presidentskou gardou počínaje, vojenským orchestrem konče. Řadoví vojáci a nižší důstojníci odmítají podporovat zběhlé a mocichtivé generály.

Carmona proti sobě popuzuje špičky odborů a PDVSA, když odmítá zvýšit platy odborových funkcionářů a manažerů PDVSA. Generál Carneiro je osvobozen z vojenského vězení a společně s generálem výsadkářů Badulem a veliteli presidentské gardy se spojují. Výsadkové oddíly přepadají základnu Tiuna, kde je president Chávéz vězněn. Posádka se vzdává bez odporu a výsadkáři chrání presidenta svým životem. Presidentská garda se mezitím rozmisťuje, aby ve vhodný čas dobyla presidentský palác.

Milión Chávézových přívrženců mezitím obkličuje presidentský palác. Dny… vlastně jen hodiny… Carmonovi vlády jsou sečteny. Carmona a další pučisté se večer 12. dubna chystají k útěku a další den ráno garda osvobozuje presidentský palác. Mnoho pučistů prchá, někteří jako např. Daniel Romero jenž se později stává významným opozičním aktivistou, jsou zatčeni. Nejvyšší státní zástupce, kterého den předtím svévolně odvolali z funkce, nyní před kamerami a novináři zaručuje zajatým pučistům občanská práva. Diosadod Cabello přejímá funkci presidenta republiky z pozice viceprezidenta. Prezidentem je celých 45 minut a poté, večer 13. dubna 2002 se president Chávéz v doprovodu výsadkových jednotek a za oslavy miliónového davu svých přívrženců vrací do presidentského paláce.

Dohra a zoufalství opozice

Situace ve Venezuele se začala po puči mírně stabilizovat. Puč velice oslabil opoziční síly a zdiskreditoval mnoho jejích vůdců. Odborový předáci, jako Carlos Ortega, si sice udrželi svůj vliv, ale definitivně se do historie Venezuely zapsali jako odboráři podnikatelští. Předseda FEDECAMARAS Carmona prchl do USA, přes kolumbijské velvyslanectví, kde do dnešních dní žije jako podnikatel na Floridě, v početné emigrantské skupině Venezuelců, a rány mu lízají kubánští exulanti.

Dlouhou dobu trvalo než se opozice znova vzchopila, a tak fakticky jedinou silnou opoziční strukturu ve Venezuele představovali nadále média šířící zuřivé útoky proti presidentu Chávézovi a bolivárovské vládě.

Situace se znova vyostřila na konci roku 2002, kdy odboroví předáci z PDVSA a podnikatelé vyhlásili celostátní stávku s cílem rozvrátit hospodářství a dotlačit Venezuelu k bankrotu. Snahou bylo, aby venezuelský lid sám svrhl presidenta Chávéze a obnovil hospodářské pořádky neoliberalismu. PDVSA se ale k nemilosti opozičních vůdců a zdiskreditovaných odborářů rozštěpila na dvě frakce. Na západ od Caracasu ležící podniky a továrny PDVSA prohlásili, že ropný průmysl nemůže být politickou zbrání a k jejich cti nutno říct, že odmítli vstoupit do stávky. Východní podniky stávku organizovali sami. Přes zhoršující se situaci, dlouhé kolony na benzínových pumpách, extrémní propad HDP a další útoky ne nepodobné těm, které se udály před svržením presidenta Allendeho, se venezuelský lid udržel.

„Dívej co pálím. Rošt od postele. Zítra spálím nohy od postele, pozítří stůl, popozítří židle… jen se udržte!“řekla jedna chudá Venezuelka presidentu Chávézovi při rozhovoru, když se president, jak to často dělává, vydal do chudinských čtvrtí setkat se se skutečnými obyvateli Venezuely.

Poté, co se v zemi rozšířilo heslo „V bídě i bez práce, s presidentem Chávézem jdeme!“ a poté co začali desítky stávkujících podniků bankrotovat, hlavní obchodní komora a odborové svazy ukončily stávku a na jaře 2003 se ekonomika znova začala stabilizovat. Teprve nyní president Chávéz učinil rozhodné kroky k získání kontroly nad ropným průmyslem. 16 tisíc manažerů a zaměstnanců PDVSA, kteří vešli do stávky s cílem nejen svrhnout vládu presidenta Chávéze, ale rozvrátit celou Venezuelu a zbídačit obyvatelstvo, bylo propuštěno. Jejich místo zaujali zaměstnanci, kteří se odmítli přidat ke stávce.

Další velký útok opozice nastal v roce 2004, kdy opozice, nenávidící bolivárovskou ústavu, pokrytecky využila bolivárovské ústavy, aby vyhlásila referendum proti presidentovi. Sesbírali dva a půl miliónu podpisů proti presidentovi, až na třetí pokus a pravděpodobně s mnoha neplatnými podpisy a prosadili celostátní referendum s cílem odvolat presidenta bolivárovské republiky, Huga Chávéze.

Americké think-tanky a venezuelští emigranti poslali desítky tisíc dolarů na pomoc opozici. Jen organizace Súmate poslala 31 tisíc dolarů. Přes zuřivou kampaň a veškerou finanční pomoc ze zahraničí, venezuelský lid viděl, že vláda presidenta Chávéze se již vyplácí a hlasovali proti odvolání. 59% hlasovalo proti, 41% pro odvolání. Drtivá většina mezinárodních institucí, krom těch napojených na španělskou vládu, uznala referendum jako spravedlivé, demokratické a transparentní. I opoziční vůdci, pokořeni jasnou porážkou, uznali svůj neúspěch.

To vše bylo možné díky tomu, že Venezuelci viděli jaká je situace v jejich zemi, díky programům na bydlení, školství a díky velké zdravotnické reformě, která zavedla bezplatné všeobecné zdravotnictví ve Venezuele. Venezuelci už se nechtějí vracet do minulosti a potvrdili to v parlamentních volbách v letech 2005 a 2010 i v presidentských volbách roku 2006, referendu z roku 2009 i regionálních volbách 2008. Nepochybně svůj záměr, udržet si slušnou životní úroveň, podporovat zaměstnanost, bydlení, školství a zdravotnictví, držet zisky z národního bohatství doma ve své zemi, podporovat kulturu, vědu a duševní prosperitu společnosti, podpoří i v presidentských volbách, jenž budou uspořádány v říjnu 2012.

Zde se proti sobě postaví president Chávéz a „levicový“ opozičník Capriles-Radonski, jeden z méně zdiskreditovaných pučistických vůdců a údajný přívrženec presidenta Luly a Lulova levicového ekonomického modelu. Brazilská dělnická strana se od Radonského distancovala. To snad dostatečně vypovídá ovšem. Na závěr, nechť tedy president vyhraje a pučistické síly budou definitivně poraženy.