Kdo sledoval přímý přenos toho, jak dolní komora brazilského parlamentu projednávala návrh na sesazení prezidentky Dilmy Rousseff, musel být otřesen. Ti, kteří hlasovali pro impeachment, to (kolikrát i za zvuku výstřelů konfet) odůvodňovali takto: „hlasuji pro moji matku, pro moje děti, moji rodinu, moji ženu…“, moji, moji, moji… Ti, kteří hlasovali proti, to odůvodňovali o poznání jinak: „hlasuji pro lidi černé pleti, pro ženy, pro LGBT, pro indiány, pro lidi s problémy, pro pracující…“ Bohužel, vyhrálo sobectví! Zatím! Jedenáctého května bude rozhodovat Senát. Tam má většinu pravice. Naděje však umírá poslední.

Rozhodnutí dolní komory brazilského parlamentu je fackou demokracii a velkou ostudou dvou třetin brazilských poslanců – 342 z 513. Hlasování pro impeachment je hanebnost především předsedy brazilské dolní komory parlamentu Eduarda Cunhy a viceprezidenta Michela Temera (oba jsou vyšetřováni kvůli korupci), kteří by chtěli zemi vládnout. Jak pro Britské listy napsal již před hlasováním novinář Fabiano Golgo: „Dilma Rousseffová není obviněna z braní úplatků ani z toho, že by osobně měla z čehokoliv prospěch. Jako záminka pro její odvolání je používána skutečnost, že v důsledku hospodářské krize si vzala půjčku od státem vlastněné banky Banco do Brasil a od dalších státních institucí, aby mohla chudým občanům vyplácet sociální podporu. Krátce poté půjčky splatila, ale nedávno byl schválen zákon, který zakázal vládě půjčovat si peníze z jejich vlastních, státem ovládaných bank a institucí. Rousseffová je obviňována, že se pokoušela způsobit, aby finanční údaje její vlády vypadaly lépe. Jako kdyby to bylo něco, co nedělá žádná vláda na světě. Skutečným důvodem pro její odvolání je však zabránit soudnictví a federální policii v zatýkání dalších poslanců…“.

Fabiano Golgo v textu Puč v Brazílii napsal i tato slova: „Žena, která nyní čelí boji o svůj prezidentský úřad, se narodila jako Dilma Vana Rousseffová 14. prosince 1947 v rodině z vyšších středních vrstev, v rodině bývalého komunistického právníka, který přišel z Bulharska. Chodila do francouzské katolické školy. Avšak její život se dramaticky změnil, když byl brazilský prezident r. 1964 svržen vojenskou diktaturou a Rousseffová se začala angažovat v levicové opozici vůči vládě. Jako velmi mladá žena se stala členem aktivní militantní opozice proti vojenské diktatuře. Přijala jména jako Liza a Estela, aby unikla policii. Avšak byla zatčena a odsouzena na tři roky do vězení, kdy byla podrobována mučení elektrickými šoky, bitím a byla znásilňována. Přežila obtížný život. Zdá se silná a klidná. Přijímá, že se znovu stává obětí konzervativních elit.“

Jako brazilská občanka děkuji všem statečným poslancům, kteří se postavili proti impeachmentu, tedy za demokracii, za sociální podstatu země. Díky levicové vládě v čele s Dilmou se totiž podařilo dostat 40 milionů Brazilců z chudoby, ona i její předchůdce Lula realizovali kupříkladu sociální programy Minha casa, minha vida (důstojné bydlení v družstevních bytech pro nejchudší část obyvatel za slumů, zvaných favely) či Bolsa familia (příspěvky pro rodiny za splnění podmínek docházet do školy či nechat očkovat děti). Vládě se podařilo prosadit 30% kvóty pro ženy na volebních kandidátních listinách a 50% kvóty pro lidi černé pleti, míšence a chudé, kteří studují na univerzitách… Jak řekla moje teta Elma Cerqueira, členka PDT, jejíž poslanci se za Dilmu (členku PT) postavili: „Jsem smutná. Jak ale řekl Darcy Ribeiro (politik a publicista), raději být poražen, než stát na straně podfukářů. Boj pokračuje!“