Jedním z nejvíce diskutovaných témat letošního Antikapitalistického kempu byla otázka Číny, její role ve světovém systému a význam čínského ekonomicko-společenského modelu v dějinách a konkrétně i v úsilí o překonání kapitalismu. Následující text Saikata Bhattacharyi z blogu Qutnyti (vyšel pod názvem Time for Global Communists to Unite under Xi and the Communist Party of China) je zamýšlen jako diskusní příspěvek v pokračující debatě této zásadní otázky, bez jejíhož zohlednění není možná ani elementární orientace na mapě současného spletitého světa.

Ve vztahu k Číně lze najít shodu nemalé části staré pravice a „nové levice“, že tato země opustila marxistické perspektivy a vrhla se do ultra-kapitalistického podnikání a vývoje při zachování diktatury strany. Bhattacharya vychází z pojetí nejen čínského, ale obecně socialistického systému jako hybridního modelu jednoty protikladných společenských elementů a ekonomických zákonů. Na tomto základě vyzvedává – na rozdíl od valné většiny v Česku publikujících autorů – prvek kontinuity mezi Maem, Tengem a Si s pokračující perspektivou čínského budování komunismu spojeného zejména s ekonomickým posílením Třetího světa na úkor imperialistických zemí Západu. Ačkoliv lze textu vytknout nedostatečné zohlednění role čínské dělnické třídy a vůbec třídního dělení čínské společnosti, přesto přináší nejen zásadní teoretické stimuly, ale i výrazný organizačně-praktický apel. Věříme, že podnítí diskusi i mezi českou radikální levicí.

Nikola Čech

Úvod

Na nedávném shromáždění Lidově osvobozenecké armády vyzval čínský prezident Si Ťin-pching Čínu, aby kráčela ke svým marxistickým kořenům. Mnoho cizinců to vzalo tak, že zatímco Maova Čína byla marxistická, od dob Teng Siao-pchinga je Čína kapitalistickou zemí. Takhle ale Čínská komunistická strana Číny (ČKS) nepřemýšlí. Pro ČKS obohatili jak Mao, tak Teng čínský socialismus, ale každý v jiných objektivních podmínkách. Protože objektivní podmínky se v 70. letech dramaticky změnily, lišila se i Tengova cesta od cesty, kterou razil Mao.

Teng ale nikdy neodmítl marxismus. Podívejme se, jak se vize ČKS měnila v různých historických obdobích a proč Si Ťin-pching čelící novým objektivním podmínkám, které se liší od těch za doby Tenga, zvolil opět jinou cestu. Mao, Teng a Si ve skutečnosti představují odpověď čínského vedení na odlišné materiální podmínky. Komunisté na celém světě musí přijmout tento úspěch ČKS a musí se sjednotit, aby se z nich stala rozhodující síla globální politiky.

Maova éra

Během prvního desetiletí 20. století čelil koloniální průmyslový kapitalismus hluboké krizi. Automatizace vedla k snížení počtu pracovních příležitostí. Vysoká centralizace výroby využívající úspor z rozsahu produkce vyústila ve vznik velkých kartelů a společností, které válcovaly malé podniky. Nově industrializované země rychle rostly a představovaly ohrožení pro starší průmyslové mocnosti.

Tomu odpovídal vznik hnutí dělnické třídy, krize maloburžoasie a válka průmyslových států všech proti všem ve snaze získat kontrolu nad surovinami, levnou pracovní silou a koloniemi. Tak vypukla první světová válka a Lenin využil této příležitosti společenského a politického rozkladu a na základě převzetí státní moci vyspělou dělnickou třídou vytvořil Sovětský svaz. Lenin požadoval naprosté zničení feudalismu a poukazoval na nežádoucí účinky výrobního procesu orientovaného na zisk. Následoval tak Marxovu a Engelsovu myšlenku státního vlastnictví výrobních prostředků (půdy, strojů a továren) a rozdělování zdrojů plánovacím úřadem namísto trhu.

Garantováním práva na zaměstnání pro každého došlo k deformaci trhu s pracovní silou. Za Stalina se podařilo této garance dosáhnout. Plánované rozdělování zdrojů za existence státního vlastnictví pomohlo Sovětskému svazu vybudovat těžký průmysl a vytvořit si vlastní nezávislou výrobu zbraní. Sovětský svaz udělal rovněž obrovské pokroky ve zlepšení vzdělávacího a zdravotnického systému. Vítězství Sovětského svazu nad nacistickým Německem učinilo ze SSSR modelový příklad pro tehdejší svět.

Čína a mnoho východoevropských zemí si prošly komunistickou revolucí právě tak jako Sovětský svaz. ČKS za vedením Maa zahájila zrušení feudalismu a zavádění plánované ekonomiky. Ale po zaznamenání revizionismu v Sovětském svaze Mao pochopil, že zajistit státní vlastnictví, plánované rozdělování zdrojů a práva na zaměstnání ještě nestačí na to, aby se mohlo přikročit k vybudování komunismu. Mao kritizoval Stalinův názor, že socialismus představuje od kapitalismu odlišný společenský systém s vlastními sociálními hodnotami a ekonomickými zákony.

Mao místo toho definoval socialismus jako přechodné stádium mezi kapitalismem a komunismem, které v sobě nese charakteristiky jak kapitalismu, tak komunismu. Protože boj mezi kapitalismem a komunismem tehdy trval teprve dvě století, bylo očekávatelné, že takový socialismus bude mít více kapitalistických a méně komunistických rysů. Mao pochopil, že teprve po několika kulturních revolucích mohou povstat nové komunistické společenské hodnoty a ekonomické zákony, k jejichž prosazení bude potřeba mnoha set let bojů.

Tengova éra

V sedmdesátých letech se Západ obrovsky změnil, k vytvoření poptávky začal využívat dluh a rovněž začal potlačovat roli státu [v hospodářství]. O státním zapojení se často začalo říkat, že je neefektivní a odrazující od tvrdé práce. Na základě petrodolarového úvěrového kanálu si Spojené státy zajistily neomezený vnější kredit, pomocí něhož nafoukly ceny svých aktiv a z jejich obchodování pak dosahovaly zisků. Kapitalisté tak mohli dosahovat zisků z obchodu s aktivy a dočasně vyřešit krizi z nadvýroby. Západní státy, a zvláště USA začaly postupně přesouvat svoji výrobní základnu do zemí Třetího světa, aby zde dosáhly většího zisku z využívání jejich levné pracovní síly, zatímco Západ sám dosahoval zisků především z obchodování. Teng viděl příležitost získat západní technologie, kapitál a trh pro rychlou industrializaci Číny.

Teng se této příležitosti chopil. Mnoho lidí na celé světě si myslelo, že Tengova politika se vyvíjí ke kapitalismu. Nepochopili, že Teng zareagoval na měnící se materiální podmínky. Kapitalismus se transformoval z monopolně výrobního kapitalismu na monopolně finanční kapitalismus. Dluh vytvářející poptávku se stal důležitějším než výroba vytvářející nabídku. Zákazníci se stali důležitějšími než pracovníci.

Jednoduše se tak potvrdila skutečnost, že se kapitalismus proměnil v reakci na krizi z nadvýroby. A tato transformace postavila před Čínu dějinnou příležitost, jak si toho byl Teng jasně vědom ve svých tezích. Teng rovněž uvedl, že Čína s komunistickým vedením a vedoucí rolí státních podniků bude schopná investovat více do infrastruktury a rychleji se vyvíjet k výrobě s vyšší hodnotou než liberální demokracie, kterým dominuje soukromý sektor.

Teng konečně jasně pochopil, že v globálním dodavatelském řetězci se může kapitál přesouvat ze země s vyššími mzdami do země s nižší mzdou a tím celosvětově významně snížit vyjednávací sílu dělnické třídy. Jak ale jednou Čína zvýší své příjmy na hlavu na úroveň imperialistických zemí Západu, začnou ji ostatní země Třetího světa následovat. Mzdová úroveň mezi Třetím světem a imperialistickým Západem se postupně sníží a vyjednávací síla dělnické třídy opět vzroste. Pak se dělnická třída stane silnější na celém světě. Teng předpověděl, že Čína vyrovná svoje zaostávání za imperialistickými zeměmi, pokud jde o příjem na hlavu a mzdovou úroveň, do roku 2049. Po roce 2049 začne většina zemí světa následovat socialistický model Číny a světová dělnická třída bude silnější než kdy dřív.

Čína se tedy začala industrializovat s využitím kapitálu a technologie ze Spojených států, Evropy a Japonska, zatímco Spojené státy pokračovaly v přebírání dluhu Číny a jiných zemí a vytváření poptávky po čínských výrobcích. Tento proces začal v 80. letech, ale po světové finanční krizi v letech 2007-8 se v něm objevily vážné trhliny. Čínská ekonomika rostla v paritě kupní síly rychleji než americká. Čínská ekonomika se stala příliš velkou, aby nadále spoléhala na americkou ekonomiku vytvářející poptávku na základě zadlužování. Spojené státy se samy zadlužily u mnoha zemí a jak se jejich obchodní schéma octlo v krizi, tak lidé začali zpochybňovat deindustrializaci, která šla ruku v ruce s rozvojem obchodování s aktivy v USA. Do západního kapitalismu se tak vrátila krize.

Siho éra

V této kritické situaci se ujal vedení Číny Si Ťin-pching. On i jeho soudruzi z vedení pochopili, že starý systém globalizace už nemůže pokračovat, protože Spojené státy již nejsou schopné vygenerovat dostatečnou poptávku po čínských výrobcích a zbavit tak současnou čínskou ekonomiku prokletí nadvýroby. Jak na to tedy zareagovat?

Jednou z cest je následovat Spojené státy a Západ a začít rozdělovat dluh k nadhodnocení cen aktiv a vydělávat z jejich obchodování. S tím by šlo ruku v ruce vyvedení její výrobní základny do méně vyspělých zemí Třetího světa v jihovýchodní Asii, Indii, Bangladéši nebo Africe. Významnou překážkou na této cestě je pro Čínu skutečnost, že nedisponuje žádnými úvěrovými kanály petrodolarového typu a je pro ni nemožné si je opatřit. Důvodem je, že petrodolarové schéma odráží tři staletí anglosaské globální nadvlády. Čína za sebou nemá ani historii světové nadvlády, ani nemá na ničem takovém zájem. Čína tedy na rozdíl od Spojených států nikdy nemůže disponovat neomezeným přílivem skutečného vnějšího zadlužování. Další slabinou tohoto postupu by pak bylo, že by Čína čelila stejným problémům s deindustrializací, s jakým se dnes potýkají Spojené státy.

Proto se Čína pod Siho vedením rozhodla bojovat s krizí z nadvýroby jiným způsobem. Přišla s iniciativou Pásu a stezky, která spočívá v investicích do infrastruktury jako jsou přístavy, železnice a silnice po celém světě s cílem pomoci různým chudým regionům v rozvoji a k možnosti sdílet prosperitu Číny. Čína má obrovské obchodní přebytky a stále rostoucí financování infrastruktury po celém světě ji nečiní problémy. Za velký problém iniciativy Pásu a stezky se ale považuje dlouhé „období březosti“ tj. dlouhé období, kdy tyto investice nebudou přinášet zisk. To může vést k zadluženosti mnoha zemí vůči Číně. Bude to ale pro Čínu skutečný problém?

Připomeňme si Si Ťin-pchingův projev: marxistické kořeny

Čína může jít cestou Pásu a stezky, zatímco Japonsko nebo Německo, ač mají také velké obchodní přebytky, toho schopné nejsou. Důvodem je, že Čína je schopná projít dlouhým obdobím neziskovosti a dlouhodobými ztrátami, zatímco západní systém toho schopen není. V čínském výrobním způsobu se přivlastňování nadhodnoty odehrává v zásadě stejně jako na Západě kapitalistickým mechanismem. To znamená, že kapitalisté si přivlastňují nadhodnotu vytvořenou námezdní prací tím, že vlastní stroje a ostatní výrobní prostředky. Ale zatímco na Západě rozhoduje o způsobu využití nadhodnoty třída soukromých kapitalistů a bankéřů, v Číně o jejím využití rozhoduje vedení komunistické strany.

Komunistické vedení si tak může prosadit investice s dlouhou dobou návratnosti, kterým se třída soukromých kapitalistů a bankéřů snaží jinak všemi způsoby vyhnout. Takže zatímco je západní systém náchylnější k honbě za rychlými zisky na základě neproduktivního obchodování s aktivy, Čína se může vydat cestou produktivního ale zisky nepřinášejícího investování s dlouhou dobou návratnosti. Ukazuje se, že Čína ponechává moc rozdělovat zdroje více v rukou státu než v rukou soukromých kapitalistů. Důkazem je nedávný zásah proti nejvyšším ředitelům Aubangu, Wandy apod. Většina projektů Pásu a stezky bude vyvinuta státem vlastněnými bankami a státními infrastrukturními společnostmi.

Západní média se podobně snaží zobrazovat Pás a stezku za hlavní příčinu zadluženosti mnoha zemí Třetího světa, jako třeba Srí Lanky a Pákistánu. Pravdou ale je, že na Čínu připadá pouze 12,5 a 10 % celkového vnějšího dluhu Srí Lanky a Pákistánu. Většina jejich zadlužení připadá na západní finanční instituce a nikoliv na Čínu. Čína navíc prominula dluhy Gambii, Zimbabwe a Venezuele a změnila své investiční plány v Keni a Malajsii podle požadavků jejich vlád. Mnoho zemí Třetího světa se stále nedokázalo vypořádat s feudalismem a jejich produktivní potenciál průmyslového rozvoje tak není dosud plně uvolněn. Může se proto stát, že iniciativa Pásu a stezky nebude k rozvinutí těchto zemí stačit, ale každopádně může posloužit k jeho podnícení.

Nedávno během obchodní války Spojené státy po Číně opakovaně požadovaly, aby snížila roli státem vlastněných podniků a dala více prostoru soukromému sektoru, který je ziskovější. Čína na to opakovaně odpověděla, že má právo sledovat svoji vlastní cestu rozvoje a vysvětlila, že státem vlastněné společnosti jsou často méně ziskové proto, že na sebe berou povinnost investovat do vytváření poptávky, která umožňuje udržet ziskovost soukromého sektoru. S tím, jak bude klesat spoléhání Číny na poptávku po jejím zboží v zahraničí, bude naopak vzrůstat její spoléhání na generování poptávky státními podniky.

Závěr

Můžeme to tedy shrnout tak, že Čína vlastně nikdy neopustila marxistický přístup, ale měnila svůj kurz s tím, jak se měnila doba a materiální podmínky, v nichž se nacházela. Za Siho budou státní podniky podnikat více infrastrukturních investic, byť kvůli tomu často skončí ve ztrátě. ČKS předpokládá, že kolem roku 2035 Čína překoná Spojené státy nejen velikostí své ekonomiky, ale také financemi a vojenskou silou. V tu dobu získá socialismus opět celosvětovou popularitu. Země Třetího světa budou následovat Čínu, a s tím, jak se bude zmenšovat rozdíl mezi nimi a imperialistickými zeměmi v příjmech na hlavu a mzdové úrovni bude klesat vyjednávací pozice kapitálu, zatímco vyjednávací síla dělnické třídy významně vzroste. Tehdy opět zaplaví celý svět dělnické revoluce. Jedním ze způsobů rychlého rozvoje Třetího světa je právě iniciativa Pásu a stezky.

Otázky národního sebeurčení a pozemkových reforem dosud rozhodně nebyly v řadě zemí Třetího světa vyřešeny, což ničí produktivní možnosti těchto zemí. Samotné investice Pásu a stezky nepostačují. Proto je právě nyní ideální doba, aby se komunisté celého světa pod vedením Siho a Čínské komunistické strany spojili a začali nastolovat všechny hlavní otázky, jejichž vyřešením by se z Pásu a stezky mohl stát zásadní úspěch v rozvinutí Třetího světa. A po rozvoji Třetího světa bude následovat vzestup moci světové dělnické třídy. Neoliberální globalizace již umírá a není tu žádná politická ideologie silná na tolik, aby toho využila. Světové komunistické hnutí se musí této příležitosti chopit.