Právě čtu biografii jednoho z mých hrdinů, Paula Robesona. Mezi tím, co na mě dělá dojem, je příběh, jak Paul navštívil Španělsko za občanské války, aby zpíval interbrigadistům, kteří přicestovali z celého světa, i z USA, bránit Španělskou republiku proti fašistům. Rád bych věděl, kde je duch internacionalizmu teď. A rád bych předeslal, že jestli si nějaká země zaslouží takovou mezinárodní pomoc právě teď, je to Venezuela – země, jež vyčnívá jako maják společenské rovnosti, demokracie a internacionalistického sebeobětování, ačkoli se to z normálního buržoazního tisku nikdy nedozvíte. Fungováním jejího vlastního internacionalizmu jsem byl hluboce dojat tento týden, když jsem se dověděl, že Venezuela posílá 16 tun humanitární pomoci do Gazy.

Navíc Venezuela nabídla, že se ujme palestinských dětí, vyhnaných současným konfliktem, a nabídla školení stovkám palestinských lékařů. To by mělo stačit k potěšení všech srdcí i k tomu, aby se Venezuela stala zemí, jež si zaslouží mezinárodní solidaritu a obranu. Venezuela je také docela úspěšná ve věci postupu všelidové, přímé demokracie od doby, kdy byl Hugo Chávez v roce 1998 zvolený prezidentem. Bráníc demokratické vymoženosti Venezuely v nedávném článku, chilský spisovatel Pedro Santander to vyjádřil dobře, když vysvětloval:
Pokud jde o údajný „demokratický deficit venezuelského režimu“,” fakta hovoří sama za sebe. Od roku 1998 tu byla čtyři celonárodní referenda, čtvery prezidentské volby a jedenáct parlamentních, oblastních a obecních voleb. Venezuela je latinskoamerická země s největším počtem voleb a také má automatický volební systém (mnohem modernější než chilský), jenž popsal Jimmy Carter, který byl pozorovatelem v 92 volbách na všech kontinentech, jako „nejlepší systém a světě“.

Jak Santander dál vysvětluje, nedávné násilné opoziční demonstrace přišly v patách celonárodních obecních voleb, kdy chávisté získali 242 pozic starostů z 317. Navíc je Venezuela majákem v pojmech svého boje proti chudobě, když srazila množství domácností z nejchudšími příjmy ze 42 % v roce 1999 na 27,3 % v roce 2013. Mezi tím, pomocí svých různých sociálních programů, jež přinesly chudším Venezuelcům bezplatné vzdělání, bydlení a zdravotní péči, byla strukturální chudoba snížena z 29,3 % v roce 1999 na 19,6 % v roce 2013.

Navíc, pokud jde o druhdy zapomenutou afro-venezuelskou komunitu, jeden venezuelský komentátor, Jesús Chucho García, nedávno vysvětlil:
„V těchto patnácti létech bolívarského procesu Venezuelci s africkými kořeny jsou uctíváni způsobem v dějinách Venezuely nevídaným… Předtím byla půda afrokomunit v rukou latifundistů a agrární buržoazie. Jeden z nejhorších případů diskriminace se odrazil v obci Farriar, kde kubánští stoupenci Batisty, s pomocí [předchávezovské] vlády, vyvlastnili tisíce hektarů rodinné půdy, krom jiného v Cañizos, Palo Quemau, Farriaru, Palmareju a v El Chino. Četní svědkové mluví o tom, jak Batistovi stoupenci najali ozbrojené bandy k nočním útokům na místní obyvatele, vyhrožovali jim a spálili jim třtinové plantáže. To vedlo k persekucím a ke vraždě mladíka, když lidé po těchto událostech protestovali. Když dorazil Chávez, v epizodě z filmu „Alo, President“, filmované v Palmareju, se prohlásil za potomka Afričanů a předal 11 tisíc hektarů, spolu se zemědělskými úvěry, a dekretem rozhodl, že půda je obecním majetkem potomků Afričanů z Yaracuy…“

Jesús Chucho García pokračuje ve vysvětlování, jak Chávez navracel tisíce hektarů půdy Afro-Venezuelcům v dalších oblastech, jako v Barloventu. Navíc když se podíváme na nejnovější index lidského rozvoje (Human Development Index; HDI) OSN, jenž poměřuje několik klíčových ukazatelů stavu obyvatelstva země (předpokládaná délka života, příjem, vzdělání, rovnost), vidíme že Venezuela momentálně zažívá trvalý růst těchto ukazatelů lidského rozvoje od Chávezova nástupu do funkce v roce 1999, s celkovým skóre Indexu lidského rozvoje 0,662 v roce 2000 na 0,748 v roce 2012. Viz Tabulka 2 na str. 149

Je významné, že Venezuela měla obrovský relativní nárůst tohoto indexu během onoho období, když poskočila o devět (9) příček v žebříčku HDI, z 80. na 71. místo na světě. Když to porovnáme s venezuelským sousedem a předním spojencem USA na této polokouli, Kolumbií, tato země uvázla během stejného období na 91. místě na světě. Navíc, v pojmech lidských práv jsou tyto dvě země nesrovnatelné; Kolumbie, jeden z největších příjemců vojenské podpory z USA na světě, pochybně proslulá největším množstvím násilně zmizelých na světě s 50 000 lidí, a s víc než 5 miliony lidí vyhnaných z domovů.

Nakonec, jak se vloni domníval Noam Chomsky, Chávez vedl „historické osvobození Latinské Ameriky“ z víc než pětisetleté poroby. To není žádný malý čin. Nicméně, aby tento velký pokrok mohl pokračovat, Venezuela potřebuje a zaslouží si mezinárodní solidaritu, zvlášť v USA, kde vláda nepřestává financovat násilnickou pravicovou opozici ve Venezuele miliony dolarů.

Je rozhodující, aby lidé dobré vůle přistoupili k odmítnutí takového vměšování do vnitřních záležitostí Venezuely a bránili pravdu o Venezuele před zmanipulováním vládou USA a sdělovacími prostředky.
9. srpna 2014 Daniel Kovalik
———–
Daniel Kovalik je lidskoprávní a pracovně-právní obhájce z Pittsburghu. Promoval v roce 1993 na Kolumbijské právnické škole a přednáší mezinárodní lidská práva na právnické fakultě Pittsburghské univerzitě. Často píše o mezinárodních lidských právech a o zahraniční politice USA pro Huffington Post a Counterpunch, a po celém světě na tato témata přednáší.
Zdroj: http://www.telesurtv.net/english/ (překlad Vladimír Sedláček)