V Turecku dochází k významným změnám. Mezi ty nejzlověstnější patří snaha vlády prezidenta Recepa Tajipa Erdogana ze Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP) zakázat jednu z hlavních opozičních stran v zemi, Lidovou demokratickou stranu (HDP).

Podle Erdogana není HDP legitimní politickou stranou, ale pouhou pobočkou zakázané Kurdské strany pracujících (PKK). Bekir Sahin, nejvyšší státní žalobce u Vrchního apelačního soudu tento názor sdílí a tvrdí, že HDP „jedná v souladu s teroristickou organizací PKK a jejími spřízněnými organizacemi.“ V roce 2019 se přitom HDP na znamení své nezávislosti distancovala od vůdce PKK Abdullaha Ocalana v komunálních volbách v Istanbulu.

Jeden ze spolupředsedů HDP, Selahattin Demitras, se od listopadu 2016 nachází ve vězení. Byl obviněn z instruování skupin podporujících PKK, aby v roce 2014 protestovaly proti invazi Islámského státu do Kobani v Sýrii. Protesty, které proběhly po celém Turecku, si vyžádaly 53 mrtvých. Demitras, který zůstává ve vězení, nebyl navzdory rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, které žádá jeho propuštění, dosud ani vyšetřován ani odsouzen. Jeho strana nyní čelí nebezpečí úplného zákazu.  

Newrozské ohně

Každý rok v březnu slaví Kurdové na celém Blízkém východě Newroz, příchod Nového roku. Také tento rok kurdské komunity po celém Turecku zapálily na Newroz vatry a oslavovaly nový rok. Nálada vládla všude podobná: lidí cítili naštvání nad tím, že se zhoršuje zdraví kurdského předáka Ocalana, který je vězněn na samotce již od roku 1999, a také nad tím, jak se turecký stát snaží zakázat HDP. V Dijabakiru druhý předseda HDP Mithat Sancar vzdorovitě prohlásil „Dokud budou na Newroz hořet hranice, nikdo nás nedostane na kolena.“

Co se právě dnes děje kolem HDP, je příběh, který se opakuje prakticky od vzniku republiky v roce 1923. Kurdové tvořící asi 20 % obyvatel Turecka dlouhodobě bojují, aby byl v zemi slyšet jejich politický hlas. PKK (vytvořená v roce 1978) se roku 1984 rozhodla zahájit ozbrojený boj a přenechala politický prostor dalším kurdským silám. Kurdské politické skupiny a turecká levice v posledních desetiletích společně pracovaly v řadě aliancí, aby v Turecku dosáhly větší demokracie; každý z těchto pokusů byl potlačen. V roce 1990 se spojily politická levice a Kurdové, aby vytvořily Lidovou stranu pracujících (HEP), která pak byla v roce 1993 zakázána. Po HEP přišla Strana svobody a demokracie (OZDEP), která mohla pracovat jen čtyři měsíce. Pak přišla Demokratická strana (DEP, 1993-1994), Lidově demokratická strana (HADEP; 1994-2003) a Demokratická lidová strana (DEHAP, 1997-2005).

Proudy turecké levice a kurdské osvobozenecké snahy se opět propojily v roce 2012, aby vytvořily HDP. Na rozdíl od svých předchůdců se HDP snažila být a jednala jako skutečně inkluzivní organizace, a nikoliv čistě etnicky založené politické hnutí. Na počátku HDP spolupracovala s vládou při snaze garantovat Kurdům sociální a politická práva výměnou za přechod země k prezidentskému systému. Tento proces se ale zastavil (nebo byl možná sabotovaný). Erdogan napřed podporoval jednání, pak otočil a odsoudil je.

Všechno se otočila v roce 2016 poté, co byl Demirtas obviněn z oslavování Ocalana na březnovém projevu na slavnosti Newroz. Krátce poté, v květnu 2016, parlament odhlasoval zbavení imunity členů HDP a v listopadu téhož roku policie zatkla devět vůdců HDP včetně Demirtasa a další spolupředsedkyně strany Figen Yuksekdagové. O dva roky později, v únoru 2018 zatkl turecký stát nástupkyni Yuksekdagové v roli stranické spolupředsedkyně Serpil Kamelbajovou, a v březnu 2018 už bylo zatčeno 11 tisíc členů HDP. Současné snahy zakázat úplně HDP jsou součástí dlouhodobých snah Turecka delegitimovat jak kurdské politické síly, tak politickou (levicovou) opozici.

Postel v parlamentu

17. března zbavil turecký parlament imunity poslance a lékaře Omera Faruka Gergerliogla, aby mohl být vyšetřován, a současně mu odebral jeho poslanecký mandát; zbavení mandátu bývá první krok k uvěznění. Bezprostředním důvodem hlasování bylo, že Gergerlioglu sdílel v roce 2016 na Twitteru příspěvek, který je podle vlády podporou terorismu (ve skutečnosti šlo o mediální zprávu, která je stále k dohledání na zpravodajských stránkách T24, že PKK v severním Iráku vyzvala k zahájení mírového procesu). V roce 2018 byl Gergerlioglu za svůj tweet z roku 2016 odsouzen, ale odvolal se. V současnosti zveřejňoval případy porušování lidských práv v Turecku, za což může být odsouzen do vězení na dva až šest líbí.

Gergerlioglu se odmítl sklonit. Prohlásil, že byl zvolen lidmi v Kocaeli, východně od Istanbulu, a že se bude řídit pouze jejich vůlí. Gergerlioglu se pak přesunul od kanceláře HDP přímo v parlamentu a nocoval tam až do neděle 21. března, kdy policie vpadla do budovy a zatkla jej při cestě na ranní modlitbu.

Vůdce extrémní pravice Devlet Bahceli z fašistické Nacionalistické akční strany (MHP), jehož parlamentní podpora je pro udržení Erdogana u moci naprosto klíčová, pak napsal tweet, že když Gergerlioglu nocoval v parlamentu, zanechal „černou skvrnu na demokracii“. Bahceli nazval Gergerliogla „špinavcem“ a vyzval k jeho rychlému odstranění z parlamentu i funkce.

Eroze demokracie

Erdogan se dnes potýká s ekonomikou na hadry, zahraniční politikou v troskách a rozkoly v AKP. Aliance AKP a MHP se snaží udržet u moci zlomením parlamentní opozice.

Frustrace ze stavu tureckého hospodářství vedla Erdogana k vyhození guvernéra Centrální banky Naci Agbala, třetího představitele v této funkci za poslední dva roky. Turecká ekonomika pokračuje v pomalém růstu, ale měna – turecká lira – je drcena inflačními tlaky. Agbal a jeho předchůdci se snažili držet inflaci na uzdě zachováním vysoké úrokové míry; toto se jeho nástupce Sahap Kavcioglu rozhodl změnit. Kavcioglu je blízkým Erdoganovým spojencem, jehož teorie, že vysoká úroková míra sama způsobuje růst inflace, vzbuzuje již delší dobu údiv odborníků. Po jmenování Kavciogla ztrazila turecká lira s otevřením obchodování na asijských trzích 15 procent své hodnoty, aby se ztráta posléze stabilizovala na nějakých 9,5 procentech. Bez parlamentního dohledu se Centrální banka stane pouhým přívěškem prezidentského úřadu.

A konečně, uprostřed toho všeho chaosu, Erdogan zařídil odstoupení Turecka od Istanbulského úmluvy, smlouvy Rady Evropy z roku 2011 o prevenci násilí proti ženám. Mnozí to interpretují tak, že šlo o nátlak ze strany tradicionalistických a krajně pravicových skupin, které tvoří základ jeho podpory.

Zlost, zděšení a zmatek panuje mezi těmi, kteří v Turecku vidí v Erdoganově jednání pomalé ničení beztak skromných demokratických výdobytků. Bude-li HDP zakázána a její poslanci budou zbaveni mandátů, pak bude jedinou cestou k zastavení plánů vládní koalice krajně nepravděpodobný akt vzdoru ze strany oficiální opozice. Pouze pokud by Republikánská lidová strana (CHP) a Strana dobra (IP) představující společně s HDP oficiální opozici odešli z parlamentu – společně mají 226 v 600-členém parlamentu – představovalo by to pro Erdogana hluboké ponížení.

Převzato z https://www.struggle-la-lucha.org