V pátek 25. listopadu 2016 zemřel revolucionář, dlouholetý nejvyšší stranický a státní představitel Kubánské republiky Fidel Castro Ruz. České režimní sdělovací prostředky se neštítí při této příležitosti vylévat na jeho památku vědra špíny. Připomeňme si proto osobnost vůdce první a dosud jediné dovršené socialistické revoluce na americkém kontinentě tak, jak se zapsala do dějin světového revolučního hnutí.

I. Počátky povstání

Za vítězství kubánské revoluce můžeme považovat 1. leden 1959, kdy padla vláda diktátora Batisty a moc převzala prozatímní vláda revolučních sil, ale kubánské revoluční hnutí je mnohem starší. Komunistická strana Kuby byla založena v roce 1925 a neměla to nikdy snadné: do roku 1938 fungovala v ilegalitě, od roku 1947 v poloilegalitě a do ilegality se musela znovu uchýlit v roce 1953. V té době se už jmenovala Lidová socialistická strana Kuby.

Kubánská revoluce končící vítězstvím na počátku roku 1959 se však neprofilovala od začátku jako socialistická. Partyzánské povstalce, kteří dokázali získat podporu širokých mas rolníků, dělníků a ostatních pracujících, vedl doktor práv Fidel Castro Ruz (13. 8. 1926 – 25. 11. 2016), od roku 1951 člen levicové Kubánské lidové strany – ortodoxní, jehož nejvýznamnějšími spojenci se stali jeho mladší bratr Raul Modesto Castro Ruz (nar. 3. 6. 1931), člen Lidové socialistické strany Kuby, a Argentinec Ernesto Che Guevara (14. 6. 1928 – zavražděn 9. 10. 1967).

Bratři Castrové pocházeli ze statkářské rodiny – otec, španělský emigrant, vlastnil 4000 ha plantáží cukrové třtiny a zaměstnával přes 500 zemědělských dělníků. Vzdělání získali oba bratři v jezuitské koleji, přesto se z nich stali socialističtí revolucionáři. Fidel Castro již od poloviny 40. let organizoval demonstrace proti zkorumpované vládě a ministru školství. V roce 1947 se účastnil ozbrojené expedice proti Trujillově diktatuře v Dominikánské republice, která skončila neúspěchem a Fidel Castro se zachránil od zatčení kubánským válečným námořnictvem skokem do vln. O rok později bojoval v nepokojích v kolumbijské Bogotě. V tomto roce se také oženil se studentkou filozofie Mirthou Díaz Balart, se kterou měl svého prvního syna Fidelita, sňatek však skončil v roce 1955 rozvodem. V roce 1949 si Fidel Castro otevřel advokátní kancelář, zároveň se stal viceprezidentem a záhy i prezidentem Svazu univerzitních studentů. V letech 1952 – 1953 byl jedním z organizátorů revolučního Hnutí mládeže století. Již tehdy přesvědčil o nutnosti ozbrojeného vystoupení proti diktatuře i mnoho příslušníků středních vrstev, zvláště studentů a úředníků.

Příprava ozbrojeného útoku začala probíhat na jaře 1953, kdy byly nakoupeny zbraně a na zapadlých farmách začal probíhat výcvik ve střelbě. Večer 25. července 1953 se shromáždilo na 200 členů Hnutí mládeže století, mezi nimi i dvě dívky, aby následujícího dne nad ránem zaútočili na pevnost Moncada v Santiagu de Chile. Hlavní útok vedl Fidel Castro, vedlejší útok proti posádce v Bayamu Raul Castro. Oba útoky však ztroskotaly – obránci byli v přesile a útočníci nezkušení. Tři z povstalců padli v boji, 68 jich bylo zajato a se souhlasem diktátora Batisty ještě téhož dne postříleno. Ostatní se rozptýlili po Kubě nebo za hranice.

Lidová socialistická strana Kuby kladla důraz na legální formy politického boje a ozbrojené vystoupení odsoudila. Ani později nebyla její podpora Castrovým partyzánům bezvýhradná. Za to strana provedla po vítězství revoluce na svém VIII. sjezdu v roce 1960 sebekritiku.

Proces s účastníky povstání, kteří nebyli zadrženi a zastřeleni na místě, ale byli dopadeni později, přinesl jeho účastníkům tresty ve výši 10 – 30 let odnětí svobody. Fidel Castro byl souzen odděleně od ostatních a bez přístupu veřejnosti, protože se dalo očekávat, že jeho obhajoba bude mít velký ohlas. Tak se také stalo. Fidel Castro přednesl řeč „Dějiny mi dají za pravdu“, ve které vyložil programové zásady Hnutí mládeže století, kterými bylo navrácení svrchovanosti Kubě a obnova demokratické ústavy z roku 1940, agrární reforma podporující drobné zemědělské vlastnictví, podíl dělníků a zaměstnanců ze zisku podniků a rolníků ze zisku cukrovarů, a také konfiskace majetku korupčníků. Tajně stenografovaný projev byl propašován na veřejnost a ve stovkách kusů ilegálně šířen.

Fidel Castro byl odsouzen k 15 letům ztráty svobody a uvězněn v káznici na Isla de Pinos. Ve vězení napsal „Manifest k národu“, který se mu podařilo zaslat redakcím havanských listů, a ve kterém deklaroval, že „povinnost pomstít památku padlých je posilou na cestě k nové revoluci“.

Diktátor Batista (podporovaný USA) ustoupil sílícímu hnutí požadujícímu propuštění uvězněných povstalců, a tak byl i Fidel Castro v květnu 1955 propuštěn na svobodu. Byl mu však zakázán přístup na univerzitu a práce v rozhlase a noviny s jeho článkem zabaveny, proto 7. července odešel do exilu, nejprve do USA a poté do Mexika, kde se bratři Castrové poprvé setkali s argentinským lékařem Ernestem Che Guevarou, na kterého jejich boj hluboce zapůsobil a rozhodl se jej podpořit.

V Mexiku začal probíhat výcvik invazní skupiny hnutí, které nyní přijalo název dle data útoku na kasárna Moncada – Hnutí 26. července. Mezitím se vyostřovala situace na Kubě – Batistova vláda na podzim 1955 dočasně uzavřela vysoké a střední školy, dělníci z cukrovarů zahájili celostátní stávku a proti společnému vystoupení dělníků a studentů nasadila policie těžké zbraně, tři z nich zabila a stovky zranila. V květnu 1956 odhalila policie spiknutí plukovníka Barquína, který připravoval vojenský puč proti Batistovi. Jeho odhalená skupina byla při pokusu o přepadení kasáren Goircuría zmasakrována.

Aktivity kubánských povstalců na území Mexika neunikly pozornosti tamních bezpečnostních orgánů, takže Fidel Castro byl spolu se 22 spolupracovníky zatčen a poté donucen k opuštění Mexika. Odcestoval do USA, kde se mu podařilo získat značné finanční prostředky na nové zbraně namísto těch, které zabavila mexická policie.

26. listopadu 1956 vyplula z Mexika motorová jachta Granma, na které se přepravovalo na Kubu 82 ozbrojených povstalců se zásobami zbraní, střeliva a potravin. Jachta určená pro 8 – 10 cestujících byla značně přetížena a na rozbouřeném moři se dostala do potíží, se kterými nepočítali spojenci na kubánské pevnině vedení Frankem Paísem, kteří v den plánovaného vylodění, 30. listopadu, zahájili několik ozbrojených akcí. Vláda mobilizovala armádu a vyhlásila výjimečný stav. Většina povstalců padla v boji.

Granma zakotvila u kubánských břehů v oblasti Los Colorados teprve v noci z 1. na 2. prosince a její posádka, která už o porážce povstání věděla z rozhlasu, zamířila rovnou k pohoří Sierra Maestra, odkud chtěla vést partyzánskou válku. V plantáži cukrové třtiny však byla vypátrána leteckým průzkumem, obklíčena armádou a 60 jejích členů zabito. Do Sierry Maestry dorazilo jen 12 mužů, mezi nimi i Fidel a Raul Castrové. Společně vystoupili na nejvyšší vrchol Torquino a tam vybudovali svou první základnu. 15. ledna 1957 zaútočili na vojenskou stanici v osadě La Plata. Tento útok vyvrátil šířené zvěsti o zabití Fidela Castra.

II. Vítězství povstání

Castrova partyzánská skupina se postupně rozrůstala, v dubnu 1957 měla již 80 mužů a žen. Batista nasadil k jejímu potlačení téměř 12 tisíc vojáků, ale partyzáni jim dovedli dovedně unikat, na vojenské předsunuté hlídky a týlová zařízení dokonce útočili. Pro zviditelnění partyzánské války byl mezi revoluční bojovníky pozván dopisovatel „The New York Times“ Herbert Matthews. Fidel Castro v rozhovoru s ním zdůraznil, že povstalci mají pouze dvě možnosti – zvítězit nebo zemřít. V textu reportáže se také poprvé objevilo označení povstalců „barbudos“ (zarostlí), povstalci se totiž zavázali neholit si vousy až do úplného vítězství nad Batistou.

V květnu 1957 prolomili porážkou nepřátelské přesily u vojenského tábora Uvero povstalci obklíčení Sierry Maestry. Díky ukořistění značného počtu zbraní mohli vybudovat základnu La Plata a zformovat druhou povstaleckou kolonu v čele s Ernesto Che Guevarou. Povstalce posílila také posádka jachty Korint, z jejíchž 27 členů dorazilo do hor 10.

Partyzáni budovali nejen své základny nejen s ošetřovnami a dílnami, ale i se školami pro většinou negramotné venkovany. Městské organizace Hnutí 26. července dodávaly do hor zbraně, léky a potraviny. Potravin byl často nedostatek, ale Fidel Castro zakázal jakékoli rekvizice obyvatelstvu. Ty by pochopitelně poškodily důvěru lidu v revoluci.

V březnu 1957 zaútočili havanští studenti na prezidentský palác. Diktátora v něm nezastihli a většina jich byla postřílena. V létě 1957 zastřelil ze zálohy v Santiagu de Cuba plukovník Salas Canizaraso Franka Paíse, jehož pohřeb se změnil v masovou demonstraci lidového odporu proti Batistově diktatuře. Demonstrace opět brutálně potlačovala policie.

V červenci vyhlásil Fidel Castro „Politicko-sociální manifest ze Sierry Maestry“, programové prohlášení Hnutí 26. července a ve spolupráci s dalšími revolučními vůdci formoval „Vlasteneckou revoluční frontu“ sjednocující všechny opoziční síly podporující zásady manifestu: odmítnutí zahraničního vměšování do kubánských vnitřních záležitostí, odmítnutí nového vojenského převratu (tedy nahrazení Batisty jiným diktátorem nebo vojenskou juntou), okamžité propuštění politických vězňů, obnovení základních ústavních práv, vytvoření podmínek pro agrární reformu rozdělující neobdělávanou půdu, urychlení industrializace, potlačení korupce a zahájení urychlené alfabetizace obyvatelstva.

Síly, jimž nevyhovoval Batistův způsob řízení, ale požadavky Castrova manifestu přesahovaly jejich zájmy, vytvořily „Juntu kubánského osvobození“, kterou Fidel Castro v otevřeném dopise ze 14. prosince odsoudil.

Povstalecké vojsko získávalo důvěru stále většího počtu rolníků, zvláště když přistoupilo k provádění pozemkové reformy na partyzány ovládaném území. Účinnější už byla i spolupráce s komunisty, kteří ustoupili od počáteční kritiky ozbrojených akcí a začali organizovat vlastní partyzánské oddíly, z nichž nejúspěšnější, vedený Felixem Torrezem, působil v pohoří Escambray.

V únoru 1958 začal vysílat partyzánský rozhlas, který dokázal revoluční myšlenky šířit podstatně rychleji a účinněji než ilegální tiskoviny. Nezdařený pokus o generální stávku v dubnu 1958 však vyvolal vojenskou ofenzivu proti partyzánům, při které docházelo i k vypalování vesnic. V tomto okamžiku už se neodvážily teroristického diktátora Batistu podporovat ani Spojené státy a přestaly mu dodávat zbraně, zatímco Castrovým oddílům omezené nákupy umožňovaly. Na území kontrolované partyzány byly zbraně přepravovány většinou letecky účastníkem útoku na Moncada Pedrem Miretem.

Na konci srpna už si mohlo povstalecké velení dovolit rozšíření partyzánské války i do dalších provincií ostrova. Průnik dvou kolon o síle 250 mužů a žen do rovinatého terénu v oblastech s menší podporou obyvatelstva byl velmi náročný a odvážný. V říjnu 1958 zaútočila kolona „José Martí“ vedená Fidelem Castrem na důležitou vojenskou základnu v Bayamu a k ofenzivním akcím přistoupila i kolona Raula Castra a další. 10. října vyhlásilo povstalecké vojsko zákon o pozemkové reformě. Partyzánská válka se rozšířila ve všenárodní povstání a Batistův aparát zkolaboval.

3. listopadu proběhly na dosud vládou ovládaném území volby, kterých se zúčastnilo pouze asi 30% obyvatelstva a prezidentem v nich byl zvolen dosavadní kubánský premiér dr. Aguera. Uveden do úřadu měl být v únoru 1959, mezitím však situaci drželi v rukou stále pevněji povstalci. Docházelo k dezercím vládních vojáků, jejichž oddíly přecházely k partyzánům.

Ráno 29. prosince 1958 zaútočila Che Guevarova kolona na pevnost Santa Clara, která 1. ledna 1959 kapitulovala. V noci z 31. prosince na 1. ledna uprchl Batista společně s desítkami svých přisluhovačů. (Diktátor Batista zemřel jako bohatý španělský podnikatel v roce 1973.)

Od 1. ledna převzala moc dočasná vláda revolučních sil v čele s prozatímním prezidentem Manuelem Urrutiou. V čele dočasné vlády stanul José Miro Cardona, Fidel Castro se stal velitelem ozbrojených sil. Kolony vedené Che Guevarou a Cienfugosem vstoupily do Havany, kolona Fidela Castra obsadila Santiago a přijala bezpodmínečnou kapitulaci posádky kasáren Moncada. 8. ledna byla obsazena vojenská základna Columbia. Spojené státy podpořily ustavení vojenské junty generála Cantilla, který předtím uzavřel s Castrem dohodu o zastavení palby, ale masová generální stávka ve dnech 2. – 5. ledna 1959 donutila Cantilla odstoupit.

Dle údaje z knihy V. Nálevky „Fidel Castro – Podzim diktátora“ (Epocha, Praha 1997) se stalo obětí policejní represe za časů Batistovy diktatury (v letech 1952 – 1958) přes 20 tisíc příslušníků hnutí odporu. Po vítězství národně demokratické revoluce bylo odsouzeno k trestu smrti 500 osob nesoucích podíl na těchto represích, další byli uvězněni. To jen dokládá, že revoluce není zdaleka tak krvavá, jako kontrarevoluce. (A dokládají to údaje z knihy autora, který již dle jejího názvu rozhodně není komunista…)

III. Budování socialistické společnosti

V únoru 1959 přijala vláda Základní zákon republiky založený na ústavě z r. 1940, zrušené diktátorem Batistou. Revoluční vládu dle nové ústavy tvořila Rada ministrů a prezident. Ještě v únoru podal demisi premiér José Miro Cardona a prezident Urrutia jmenoval novým předsedou Rady ministrů Fidela Castra.

Fidel Castro navštívil v dubnu 1959 Spojené státy americké, kde se přirozeně ze strany státní administrativy nedočkal pochopení a podpory. Nová kubánská vláda učinila řadu opatření pro zlepšení životní úrovně lidu – zvýšila nejnižší mzdy, snížila ceny léků a sazeb za plyn, elektřinu a telefon a zavedla regulaci nájemného. Zákon o agrární reformě ze 17. května 1959 zrušil latifundie (velké celky pozemků jednoho majitele) a stanovil maximální výměru pozemků jednotlivce na 400 ha půdy. Každá venkovská rodina měla nárok na 27 ha půdy, které získala zcela zdarma, další půdy do celkové výměry 67 ha si mohla přikoupit na splátky. Z vyvlastněných latifundií, obvykle plantáží cukrové třtiny, vznikala první zemědělská družstva.

Proti novým sociálním opatřením se stavěli všichni ti, kteří si nepřáli kroky směrem k socialismu a vyhovovala by jim buržoazní demokracie. V červenci 1959 odstoupil prezident Urrutia a jeho nástupcem se stal Osvaldo Dorticos Torrado. Výrazně se zhoršily vztahy Kuby nejen s USA, ale i dalšími americkými státy, jejichž představitelé organizovali nebo podporovali protikubánská kontrarevoluční centra. Společně s přerůstáním lidové protiimperialistické revoluce v socialistickou se od ní odvraceli i někteří bývalí Castrovi spolubojovníci, kteří se nemohli s růstem vlivu komunistů smířit. Tak zradil revoluci např. Hubert Matos, brojící proti komunistům a odsouzený za to v r. 1959 k 20 letům vězení, nebo Pedro Luiz Diaz Lanz, který v tomtéž roku z Kuby uprchl, vstoupil do služeb americké zpravodajské služby CIA a začal organizovat nálety na kubánské cíle. 11. října 1959 byl bombardován cukrovar „Niagara“, poté továrna v Punta Alegre a 21. října 1959 napadl letoun bez výsostných znaků Havanu. Kubánská vláda protestovala ve Washingtonu a po zveřejnění důkazu, že bombardovací letadlo startovalo z letiště poblíž Miami, se USA od akce formálně distancovaly. Koncem října 1959 tragicky zahynul blízký Castrův spolupracovník Camilo Cienfuegos. V jeho letadle pravděpodobně vybuchla bomba nastražená kontrarevoluční opozicí.

Koncem roku 1959 omezila Castrova vláda dovoz luxusního zboží a zavedla mimořádné daně pro ropné společnosti. Ty nyní musely odvádět 60% svých příjmů státu. V únoru 1960 byla podepsána první dohoda o poskytnutí sovětského úvěru Kubě. Sovětský svaz začal od Kuby také odebírat produkci cukru určenou dříve především pro USA, které ji po vítězství kubánských povstalců odebírat přestaly. Kuba používala většinu získaných finančních prostředků na nákup zbraní pro povstalecké vojsko a vznikající revoluční milice.

Počátkem března explodovala v havanském přístavu francouzská loď s nákladem belgických zbraní. Jednalo se o podvratnou akci CIA. Nová výzbroj pak byla dodávána především z Československa.

Severoamerická Sněmovna reprezentantů rozhodla 20. dubna 1960 o zastavení všech forem hospodářské pomoci Kubě. Obnovením diplomatických vztahů mezi Kubou a SSSR, které byly přerušeny po puči diktátora Batisty v r. 1952, však Kuba získala mnohem cennější spojenectví. Sovětský svaz začal dodávat Kubě také ropu, kterou ovšem zdejší pobočky severoamerických rafinérií odmítly zpracovat.

2. září 1960 vyhlásil Fidel Castro Havanskou deklaraci, ve které hovořil o rozsáhlé sovětské pomoci kubánské revoluci. Spojené státy v reakci na to posílily v celé oblasti Antil své válečné loďstvo. Kubánský premiér Fidel Castro vystoupil na podzim 1960 také na zasedání Valného shromáždění OSN v New Yorku, kde se setkal s N. S. Chruščovem, J. B. Titem a dalšími významnými politiky tehdejší scény, kteří mu byli nakloněni. V. Nálevka uvádí ve své knize „Fidel Castro: Podzim diktátora“, že když F. Castrovi Státní department zkomplikoval možnost ubytování na americké půdě, „uvažoval nahlas o postavení několika stanů na pečlivě udržovaném trávníku před budovou OSN. Vidina divokého ležení kubánských barbudos natolik vyděsila hostitelskou zemi, že všechny předchozí překážky rázem padly a Castro se svým doprovodem se mohl nastěhovat do jednoho z předních hotelů na Manhattanu.“

13. října 1960 vydala kubánská vláda dekrety o znárodnění bank a velkých průmyslových podniků. USA po tomto kroku odvolaly svého velvyslance z Havany a zcela zablokovaly vývoz svého zboží na Kubu. Revoluční vláda reagovala vysláním obchodní delegace do socialistických zemí vedené Ernestem Che Guevarou, která zajistila import především z SSSR, ČSSR a NDR. Kuba se tak začlenila do světové socialistické soustavy. Socialistická revoluce zvítězila v prvním státě na americkém kontinentě.

Na počátku roku 1961 přerušily USA diplomatické styky s Kubou a 16. dubna letecky zaútočily (neoznačenými letadly) na kubánské letecké základny v Havaně, San Antoniu a Santiagu de Cuba. Vláda Fidela Castra se obrátila na Radu bezpečnosti OSN se stížnosti na nevyprovokovanou agresi. Negativní odezva veřejnosti celého světa donutila prezidenta USA J. F. Kennedyho připravovaný další nálet odvolat.

Kuba vyhlásila všeobecnou mobilizaci armády a milice. Část svých jednotek soustředila také kolem základny USA Guantánamo. USA se odhodlaly i k nasazení pozemních vojsk. 17. dubna se na pláži Girón v Zátoce sviní vylodila ozbrojená brigáda 1500 mužů a zahájila postup do vnitrozemí. V trase předpokládaného pochodu seskočili výsadkáři. Cílem intervence bylo obsazení části kubánského území a ustavení kontrarevoluční prozatímní vlády, které by požádala o pomoc USA. Castrova vláda však napřela proti postupujícímu nepřáteli značnou vojenskou sílu včetně tankové brigády a několika baterií těžkých minometů. Kubánské letectvo potopilo invazní a zásobovací lodě a po třech dnech byly útočící kontrarevoluční bandy zcela rozbity. Respekt Castrova revolučního vedení tím ještě vzrostl.

V bojích s americkými útočníky padlo 87 vojáků a milicionářů. Většinu amerických zajatců, 1200 mužů, Castro vyměnil po necelých dvou letech za traktory a léky.

Kubánská revoluce odrazila intervenci a kráčela směle vpřed. V červenci 1961 bylo založeno Sjednocení revolučních organizací zahrnující dosud samostatné Hnutí 26. července, Lidovou socialistickou stranu a studentské Direktorium 13. března. V mnoha vedoucích funkcích stanuli komunisté. Vedl se boj o tempo hospodářských přeměn. Che Guevara se postavil proti plánu okamžitého úplného znárodnění zemědělské výroby, která vyvolávala nedůvěru rolníků, zejména v západních oblastech s tradicí pěstování kávy a tabáku. Nakonec však dostaly přednost zkušenosti Sovětského svazu a byla realizována koncepce státního a družstevního sektoru v zemědělství a začalo i znárodnění distribuční sítě.

V únoru 1962 byla Kuba vyloučena z Organizace amerických států. Spolu se snahou o hospodářskou likvidaci Kuby se stupňovaly snahy o fyzickou likvidaci Fidela Castra. Veliký vůdce kubánského lidu však všem pokusům o atentát unikl, zejména díky bdělosti kubánské bezpečnosti posílené odborníky z SSSR, někdy však jen díky náhodě.

V květnu 1962 byla zahájena jednání mezi sovětskými a kubánskými představiteli o umístění jaderných raket středního doletu na Kubě. To mělo být odvetou za rozmístění amerických raket v Turecku a Itálii použitelných k útoku proti světové socialistické soustavě. Rakety umístěné na Kubě měly mít dosah nejen na jihovýchod USA, ale i na severovýchod s aglomeracemi New Yorku, Bostonu a Filadelfie. Budování odpalovacích ramp pro tyto rakety zaznamenal severoamerický špionážní letoun. Politická špička amerických imperialistů zvažovala dvě možnosti odvety – přímou vojenskou agresi nebo blokádu ostrova. Prezident J. F. Kennedy se nakonec rozhodl pro blokádu, která vstoupila v platnost 24. října 1962 v 10 hodin dopoledne a z velké části trvá dodnes. Sovětský svaz sice rakety z Kuby stáhl, ale výměnou za záruky bezpečnosti Kuby a likvidaci raket USA v Turecku a snížení jejich počtu v Itálii a Velké Británii.

V roce 1963 byla dokončena druhá fáze pozemkové reformy, která rozšířila podíl socialistického sektoru v zemědělství. V únoru 1963 vznikla ze Sjednocených revolučních organizací Jednotná strana socialistické revoluce, která byla v říjnu 1965 přejmenována na Komunistickou stranu Kuby. Vrátil se jí tak původní název z doby založení v roce 1925. Prvním tajemníkem KS Kuby se stal Fidel Castro Ruz a druhým tajemníkem jeho bratr Raul Castro Ruz. (Fidel Castro zastával tuto funkci až do 19. 4. 2011.)

V roce 1964 přijala Organizace amerických států rezoluci o kolektivních sankcích proti Kubě. Kuba pak s řadou členských států OAS přerušila diplomatické styky.

Vedení KS Kuby bylo, poučeno vlastní zkušeností, velmi skeptické k možnosti vítězství socialistické revoluce v latinskoamerických a vůbec v chudých a nerozvinutých zemích pokojnou cestou. Klonilo se proto k teoriím Mao Ce-tunga, zdůrazňujícím význam venkova v těchto zemích, nutnost ozbrojeného boje a druhořadou úlohu politické strany evropského typu (tu Castrovi revolucionáři také neměli). KS Kuby se také nepřipojila k sovětské kritice KS Číny, i když otevřeně se jí nezastávala – to by ostatně nebylo účelné, jen by to prohlubovalo rozkol v komunistickém hnutí a omezovalo tolik potřebnou všestrannou podporu Sovětského svazu a socialistických států s jemu odpovídající politickou linií. Svou podporu idejím Mao Ce-tunga ostatně vyjádřil Fidel Castro i ve své úvaze „Mravenec a slon“ z 18. června 2008, ve které napsal: „Marxovy myšlenky, Říjnovou revolucí přenesené do reálné praxe, byly dále rozvíjeny Mao Ce-tungem a dalšími revolučními předáky třetího světa. Bez nich by na zadním dvorku Spojených států nevypukla ani kubánská revoluce.“

V říjnu 1965 odešel z kubánské politické scény Ernesto Che Guevara. V dopise, který přečetl Fidel Castro kubánskému lidu, Guevara uvedl, že splnil své povinnosti v kubánské revoluci a nyní ho čeká práce v jiných zemích světa. V ilegalitě se pak pohyboval v Kongu, Eritreji a Vietnamu. V dubnu 1967 vyšla Guevarova studie „Vytvořit dva, tři Vietnamy“ prosazující lokální partyzánské války jako účinný nástroj socialistické revoluce v rozvojových zemích.

Na konci roku 1966 pronikl Ernesto Che Guevara se skupinou spolubojovníků do jižní Bolívie, kde byl odhalen CIA, jeho oddíl byl obklíčen a 8. října byl Guevara zraněn a zajat. Přestože CIA jej chtěla dostat živého, byl brutálně zavražděn a pohřben na (tehdy) neznámém místě. Posmrtně byl publikován jeho Bolivijský deník s předmluvou Fidela Castra. Che Guevara se stal po smrti skutečně revolučním symbolem, který uznávají nejen komunisté.

V roce 1968 bylo dokončeno znárodnění zbývajících soukromých průmyslových podniků. Hospodářská blokáda způsobovala Kubě vážné potíže, které však umožňovala překonat účinná pomoc SSSR a dalších socialistických zemí. 23. srpna 1968 odsoudil Fidel Castro pokus o kontrarevoluční převrat v ČSSR a vyslovil souhlas s vojenskou intervencí pomocí SSSR a dalších socialistických států. Toto stanovisko hájila také delegace KS Kuby na moskevské poradě komunistických a dělnických stran v roce 1969.

V letech 1970 – 1972 byla přijata vládní opatření k upevnění státního aparátu a zvýšení efektivnosti národního hospodářství. V roce 1972 byla Kuba přijata za člena Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP). Fidel Castro vykonal návštěvy řady socialistických států včetně ČSSR, kde obdržel čestný doktorát Univerzity Karlovy. Kubánská revoluce umožnila pozvednout úroveň vzdělání kubánského lidu, odstranit negramotnost, rozšířit, zkvalitnit a zbavit poplatků lékařskou péči, výrazně snížit počet nezaměstnaných a vytvořit systém sociálního zabezpečení. Buržoazii a jejím přisluhovačům ovšem nesmírně vadilo a vadí, že se tak stalo „za cenu omezení (jejich) občanských práv“, a tak pokračovala a pokračuje ve své podvratné činnosti teroristického kalibru. V květnu 1969 se poblíž základny Guantánamo vylodila kontrarevoluční banda, další výsadky následovaly o rok později. Kubánská bezpečnost však měla akce, stejně jako činnost vlastizrádného miamského exilu, plně pod kontrolou.

Vítězství socialistické koalice v Chile v září 1970 umožnilo obnovu diplomatických styků tohoto státu s Kubou. Kuba vyslala na podporu vlády prezidenta Salvadora Allenda bezpečnostní a zpravodajské experty, kteří měli bránit puči připravovanému CIA. To se bohužel nepodařilo a Allende byl zavražděn. V letech 1972 – 1975 normalizovalo vztahy s Kubou více latinskoamerických států.

Kuba aktivně podporovala revoluční hnutí v latinskoamerických a afrických rozvojových zemích a na Blízkém Východě. V roce 1975 například díky kubánské materiální a vojenské pomoci mohlo marxistické Lidové hnutí za osvobození Angoly vyhlásit nezávislost tohoto státu. Kubánské vojenské jednotky se v 70. a 80. letech objevily také např. v Etiopii, Libyi, Mosambiku, Tanzanii, Ugandě, Sýrii, Jižním Jemenu a Afghánistánu. Důležité je, že tyto jednotky zde podporovaly boj domorodého obyvatelstva proti imperialistům a domácí reakci, nikoli v žoldu imperialistů a proti zájmům domorodého lidu. Navíc Kuba do těchto oblastí posílala i lékařské týmy, které pomáhaly nejen vojákům, ale i civilnímu obyvatelstvu. Po roce 1989 musela být zahraniční vojenská přítomnost Kuby ukončena, ale její lékařské mise pomáhají v rozvojových zemích – navzdory obtížné hospodářské situace samotné Kuby – nadále. Sociální bouře propukaly v 70. a 80. letech i ve státech Latinské Ameriky, např. v Nikaragui, Guatemale a Grenadě, ale tam si USA hlídaly své zájmy a neumožnily partyzánskému hnutí uchopit moc.

V roce 1975 se uskutečnil I. sjezd KS Kuby (10 let po jejím obnovení pod tímto názvem), který se vyslovil pro přijetí socialistické ústavy, která byla schválena lidovým referendem 15. 2. 1976. Hlavními články státního aparátu se staly Národní shromáždění lidové moci, státní rada a rada ministrů. Předseda státní rady (prezident Republiky Kuba) byl dle této ústavy zároveň předsedou rady ministrů (předsedou vlády). Tyto funkce zastával od roku 1976 až do 24. února 2008 Fidel Castro Ruz, od kdy vykonává funkci prezidenta Raul Castro Ruz a funkce předsedy rady ministrů je zrušena. Bývalý prezident Torrado se stal v r. 1976 náměstkem předsedy vlády.

V roce 1978 proběhly volby do Národního shromáždění lidové moci. Sestavena byla jednotná kandidátka komunistů a nestraníků po vzoru Sovětského svazu. V roce 1979 a znovu v roce 2006 se konala v Havaně konference Hnutí nezúčastněných států, jehož byl Fidel Castro Ruz v letech 1979 – 1983 a 2006 – 2008 generálním tajemníkem.

V létě 1989 proběhl na Kubě proces se skupinou armádních a bezpečnostních důstojníků generála Arnalda Ochoy Sáncheze, člena ÚV KS Kuby. Tato skupina byla obviněna z účasti na pašování drog a diamantů, z korupce a nedůsledného potírání obchodu s drogami. Čtyři její členové byli odsouzeni k trestu smrti a zastřeleni a ostatním byly vyměřeny tresty odnětí svobody v délce 10 – 30 let.

Fidel Castro se stal zásadním odpůrcem kapitulantské politické linie renegáta M. S. Gorbačova, který stanul v roce 1985 v čele Komunistické strany Sovětského svazu. Gorbačov rezignoval nejen na podporu boje za socialismus v kapitalistických zemích, ale i na jeho obranu v zemích socialistických. Kubánští straničtí a státní představitelé kritizovali Gorbačovovu „přestavbu a otevřenost“, vedoucí k destabilizaci a destrukci socialismu. Fidel Castro se také snažil vytvořit ve světovém a dělnickém komunistickém hnutí širší opozici proti Gorbačovově zradě, ale to se mu nepodařilo, protože pro většinu tehdejších vůdců bylo závazné ono pověstné „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak“. Dogmatickým chápáním se toto heslo stalo kontrarevolučním a likvidátorským. Kromě toho spolupráce socialistických zemí byla v té době už značně narušena a roztříštěna.

M. S. Gorbačov navštívil Havanu v dubnu 1989 a informoval kubánské představitele o omezení hospodářské pomoci, kterou Sovětský svaz již nemohl zajišťovat, protože se utápěl ve vlastních ekonomických problémech. Po pádu sovětského bloku se v roce 1990 snížil dovoz na Kubu o 75% a hrubý národní produkt o 40%. Jediným řešením umožňujícím udržení socialismu bylo uvolnění některých prvků tržního mechanismu. Muselo dojít k umožnění omezeného soukromého podnikání a dokonce oběhu dolaru jako druhé měny. Embargo USA trvalo a trvá a bylo ještě zostřeno republikánskou iniciativou z roku 1995. Většího významu nyní nabyly kubánské vztahy s Čínskou lidovou republikou, Vietnamem, KLDR či Jihoafrickou republikou, později také s jihoamerickou Venezuelou a Bolívií. Kubánské ekonomice také prospívá fakt, že země je oblíbenou turistickou destinací.

Situace Kuby sužované imperialistickou blokádou je však přesto velmi obtížná a ekonomické problémy způsobené rozpadem světové socialistické soustavy velmi doléhají na životní úroveň hrdinného kubánského lidu. Z důvodu zhoršujících se životních podmínek docházelo zejména v 90. letech i k rozsáhlé emigraci.

Buržoazie a všechna světová reakce nadále kuje pikle proti socialistické Kubě, protože i přes všechny represe stále v těsném blízkosti největší imperialistické mocnosti světa funguje hrdý socialistický stát. V roce 1998 byla například v USA uvězněna pětice kubánských občanů zjišťujících informace o činnosti namířené proti Republice Kuba a byla odsouzena ke krutým trestům – tři z nich na doživotí, z toho jednomu byly do konce života zakázány také návštěvy manželky. (Poslední z vězněných kubánských hrdinů byli propuštěni v r. 2014 v souvislosti s diskutabilním pokusem o zlepšení vztahů mezi Kubou a USA.) Přitom v USA beztrestně žije terorista Luis Posada Carriles, který se zapojil do bombového útoku na kubánské letadlo v r. 1976, při kterém zemřelo 73 lidí, i do dalších teroristických akcí vrahů z CIA. Jeho vydání na Kubu nebo do Venezuely USA brání, protože by zde „mohl být mučen“.

Kubánská revoluce překonala pád většiny socialistických států světa a ztrátu tradičních spojenců. Přejme proto kubánskému lidu mnoho úspěchů v jeho boji za nezávislost a společenský pokrok i v následujících letech, kdy bude muset převzít vedení kubánské komunistické strany a celé společnosti nová generace revolucionářů.

Fidel Castro Ruz opustil v r. 2008 své státní funkce a o tři roky později i funkci generálního tajemníka KS Kuby. Do konce života zůstal marxistickým revolucionářem a rozhodným odpůrcem imperialismu. Zemřel v Havaně v pátek 25. listopadu 2016. V myslích pokrokových lidí bude žít věčně.