Genderové aspekty zavedení nepodmíněného základního příjmu (2. část, dokončení)
Všeobecný základní příjem jakožto nepodmíněná platba by poskytl určitou materiální jistotu, dá se tak považovat za strategii sociálního začlenění. Vzhledem k tomu, že ženy mají v průměru hůře placená zaměstnání, nejistější pracovní pozice, častěji u nich přetrvává dlouhodobá nezaměstnanost, přičemž jsou vystaveny vyššímu riziku diskriminace, zavedení základního příjmu by u nich častěji fungovalo jako ochrana před chudobou i před závislostí na zaměstnavateli, kteří nyní mohou jejich slabší vyjednávací pozice snadno zneužít.
Samozřejmě je třeba si uvědomit, že tato výhoda nemá pro všechny skupiny žen stejnou váhu. Mnohem více ji ocení ženy marginalizované a zranitelné, např. z důvodu své etnické příslušnosti, ženy chudé či chudobou ohrožené, ženy pracující na částečné úvazky, které například proto, že jsou zaměstnány na dohodu o provedení práce, nemají nárok na sociální pojištění a tudíž na výplatu podmíněných (na určitý typ zaměstnání vázaných) sociálních dávek – především důchodu a podpory v nezaměstnanosti, či ženy, které dávají – z jakéhokoli důvodu – přednost neplacené práci (např. péči o blízké). Všeobecný základní příjem by se v této souvislosti také mohl stát materiálním základem pro zlepšení reálné možnosti se bránit, např. prostřednictvím odborové organizovanosti, která je nyní zvláště ve feminizovaných profesích (snad kromě zdravotnictví) značně poddimenzovaná.
Takto pojatá myšlenka zavedení nepodmíněného základního příjmu je spojena s určitým modelem přerozdělování, který předpokládá financování zahrnující např. výraznější progresivní zdanění fyzických i právnických osob, přičemž se tak dá očekávat redistribuce od „živitelů“ k „pečovatelkám“, či od lépe placených (častěji muži) k hůře placeným či nezaměstnaným (častěji ženy). Takové opatření by ovšem rozhodně nebylo nevýhodné pro muže, kteří mají sami špatnou pozici z hlediska zaměstnání, a zároveň by docházelo i k přerozdělování mezi jednotlivými skupinami žen.
Dalším významným předpokládaným efektem zavedení základního příjmu by mohla být ochrana před závislostí na partnerovi či jiných blízkých osobách. Existuje významný rozdíl mezi uznáním – často popírané – vzájemné závislosti osob a jednostrannou závislostí jedné osoby na druhé, která se vyznačuje značnou mocenskou asymetrií. Právě tuto asymetrii základní příjem nabourává, a má tak potenciál narovnat vyjednávací pozice i v soukromých vztazích. Mohlo by tak např. dojít i ke snížení některých rizikových faktorů v souvislosti s domácím násilím (nemožnost odejít ze vztahu z důvodu ekonomické závislosti).
Protože mezi principy konceptu nepodmíněného základního příjmu patří to, že by byl vyplácen individuálně každé osobě bez ohledu na její (např. rodinný) status, dá se očekávat, že toto opatření nebude přiživovat tradiční uspořádání. Tím se liší např. od návrhů, jako je třeba „sdílené důchodové pojištění“, které má ženám pomoci, aby po případném rozvodu neupadly do chudoby. Přestože by toto bylo jistě velmi přínosné pro nemalý počet žen, počítala by taková koncepce s klasickým modelem nukleární rodiny založené na heterosexuálním manželství. Ale co ženy, které nejsou vdané, jsou samoživitelkami, žijí v jiných typech vztahů, nejsou heterosexuální, či jejich manželé jsou také marginalizovaní?
Již výše zmíněné předpokládané dopady můžeme v jistém smyslu považovat za potenciálně transformační, protože materiální jistota, která je s nepodmíněností základního příjmu spjata, radikálně zvyšuje reálnou svobodu osob. Svoboda, která je deklarována „pouze na papíře“ a není vázána na žádnou materiální (finanční) základnu, nemusí být v žité zkušenosti vůbec uplatněna.
Částečné oddělení příjmu od práce pak nabourává tradičně kapitalistický princip, podle kterého je „produktivní“ pouze práce vykonávaná na trhu, zatímco práce „neproduktivní“ (především práce v domácnosti, péče o závislé osoby a péče o vztahy) je sice považována za nutnou, ale zároveň je zneviditeňována a zůstává finančně neohodnocena. Základní příjem tak má potenciál narušit protiklad placená/neplacená práce, a to včetně zřejmých genderových konotací. Jednalo by se tak o nabourání zásady, dle které člověku náleží prostředky k živobytí pouze v případě, když participuje na trhu práce, či když (dočasně a z určitých striktně vymezených důvodů) na něm prokazatelně participovat nemůže.
V současné době se veškeré materiální zajištění točí okolo placené práce (tradičně považované za „maskulinní“) a hodnota práce neplacené (tradičně „femininní“) zůstává upozaděnou samozřejmostí. Tento přístup pak koncept základního příjmu problematizuje a neplacenou práci tak zhodnocuje.
V tomto bodě se dostáváme k významům základního příjmu, které mohou být interpretovány ambivalentně. Základní příjem není koncipován jako přímá platba za dosud finančně neohodnocenou práci, na tuto částku by měli nárok všichni – i ti, kdo žádnou takovou činnost nevykonávají. K tomu lze samozřejmě přistupovat (a rozhodně se nejedná o argument, který lze snadno zamítnout) jako k de facto dalšímu znehodnocení takové práce. Na druhou stranu je třeba si uvědomit, že zavedení základního příjmu by osoby vykonávající neplacenou práci finančně zajistilo, a zároveň by zabránilo komodifikaci těchto aktivit (a tím i pronikání tržní logiky do všech zákoutí lidského života). Důležité je, že cílem myšlenky základního příjmu je také dekomodifikace práce obecně. Oddělení příjmu od práce umožňuje práci znovu promýšlet jakožto činnost, která má smysl sama o sobě, ne jako aktivitu, která je relevantní pouze jako prostředek získání peněz na trhu. V konceptu všeobecného příjmu se tak skrývá potenciál převrátit současnou logiku a naopak nastolit jako normu péči a pro společnost prospěšnou (nezřídka neplacenou) práci. Nakolik bude tento potenciál využit, záleží na celkovém nastavení společnosti, na tom, jestli bude reflektována vzájemná závislost osob apod.
V rámci diskuse problematických aspektů či dokonce případných negativ zavedení základního příjmu je častým tématem především skepse ohledně zmiňovaného transformačního potenciálu z hlediska genderu. Za zamyšlení stojí především námitka, že základní příjem v podstatě nenabourává genderovou dělbu práce. Je možné, že (alespoň ze začátku) prostor, který by základní příjem vytvořil, mohou využít ženy a muži odlišně, tedy že v mnohem větší míře to budou právě ženy, které se začnou intenzivněji věnovat péči a dalším aktivitám ve prospěch druhých, zatímco muži získají více času pro své koníčky, případně angažmá ve veřejném životně, či placené zaměstnání neomezí a celkově si tak zvýší svoje příjmy.
Je ale zásadní pochopit, jak významné je to, že by takový prostor vůbec vznikl. Jen v případě, že by lidé nebyli ekonomicky (existenčně) nuceni k tradičnímu modelu dělby rolí (např. otázka, kdo nastoupí na rodičovskou dovolenou), jak tomu dnes bohužel nezřídka stále bývá, lze uvažovat o jeho reálném nabourávání. Zároveň je ale třeba počítat s tím, že koncept základního příjmu je potřeba zakomponovat do širšího procesu změn, aby mohl být opravdu účinným prostředkem transformace sociální reality, genderové vztahy nevyjímaje. Proto je nutné ruku v ruce prosazovat i další (např. antidiskriminační) opatření a snažit se proměňovat zažité kulturní vzorce, ve vzdělávání, médiích, rodině atd.
Feministická kritika ovšem netematizuje pouze předpokládané nedostatečnosti, ale objevují se i obavy, že by základní příjem mohl být z hlediska prosazování genderové rovnosti kontraproduktivní. To se týká např. možnosti, že by zavedení základního příjmu genderovou dělbu práce nejen nenarušilo, ale naopak posílilo, protože ženy by mohly být více motivovány k opuštění trhu práce ve prospěch péče. Takové uvažování ale do jisté míry vychází z určité neoliberální deformace emancipace, protože setrvávání na trhu práce, které je prakticky vnucené existenční nouzí, není ve skutečnosti nijak osvobozující a možnost volby také nenabízí. Dále je třeba mít na paměti, že mnohé ženy jsou nyní z trhu práce vyloučeny, nebo zastávají prekarizované pozice, takže je jejich participace na trhu práce stejně (zcela) neuživí, navíc jsou v takové situaci snadno náchylné k vykořisťování, což také není nijak emancipační. Opět je na tomto místě nezbytné připomenout, že pokud chceme proměňovat genderové vztahy, musíme prosazovat změny na více frontách.
Dalším potenciálně škodlivým nezamýšleným důsledkem zavedení základního příjmu by mohlo být paradoxně zintenzivnění diskriminace žen. Tato myšlenka vychází z předpokladu, že za situace existence garantovaného nepodmíněného příjmu by na ženy mohlo začít být nahlíženo jako na nespolehlivou pracovní sílu, a to z důvodu výše zmíněné možnosti posílení genderové dělby práce. V takovém případě by mohli být zaměstnavatelé méně ochotni ženy zaměstnávat a investovat do nich. I tady se ale ukazuje, v podstatě neoliberální, model uvažování, který vychází z premisy, že ochrana zaměstnanců a sociální výdobytky ve skutečnosti lidem škodí. Pokud jako příklad vezmeme třeba rodičovskou dovolenou, kterou v drtivé většině případů čerpají ženy, dá se také konstatovat, že její existence odrazuje zaměstnavatele od zaměstnávání žen. Zároveň je – alespoň z levicového hlediska – nemyslitelné argumentovat, že „pro jejich dobro“ rodičovskou dovolenou zrušíme. Dále můžeme konstatovat, že zaměstnávání kohokoli, kdo není z nějakého důvodu ve vydíratelné pozici (třeba právě proto, že pobírá základní příjem) je rizikové, ale to je právě onen rámec, který je nutné překonat, proti kterému se musíme vymezit.
Výše zmíněné argumenty proti zavedení všeobecného základního příjmu, které z určitých feministických pozic předkládá např. Ingrid Robeyns, se pojí i s dalšími východisky. Konkrétně tato autorka předpokládá, že základní příjem by byl financován rovnou daní (a to 50%), z čehož vyvozuje, že ženy by sice tuto částku obdržely, ale zároveň by jim byl více zdaněn jejich už tak (v průměru) nízký příjem, který by se navíc ještě snížil z důvodu častější volby částečných úvazků. Očekává také nutnost vybrat si mezi základním příjmem a sociálním státem (včetně veřejných služeb), přičemž sociální stát využívají z větší části ženy. Jak je ale z předchozích částí tohoto textu patrné, nic takového se s emancipační verzí základního příjmu nepojí. Emancipační model počítá se zachováním sociálního státu a financování na základně solidárního přerozdělování (progresivní zdanění, vyšší korporátní daně, výrazné zdanění finančních transakcí atd.).
Domnívám se, že všeobecný základní příjem je opatření, o jehož zavedení rozhodně stojí za to usilovat, pokud se stavíme na stranu znevýhodněných a záleží nám na prosazování reálné svobody. Mohl by se tak stát i integrální součástí feministických požadavků, v případě, že zastáváme takové feministické pozice, které nepřijímají status quo a nemají ambice pouze zvyšovat podíl některých privilegovaných žen na moci a zdrojích v rámci současného volnotržního a sociálně darwinistického uspořádání.
To ale neznamená, že tu nejsou závažné problémy, které stále visí ve vzduchu. Mezi ně v neposlední řadě patří problematika migrantů a migrantek. Migrantky jsou mimořádně zranitelnou skupinou žen, často vystavenou mnohonásobné diskriminaci, jak z hlediska prekérních pracovních podmínek, tak např. vysoce problematického statusu v případě těhotenství a mateřství. Pokud nezískají trvalý pobyt, či dokonce na území státu pobývají ilegálně, neměly by nárok ani na vyplácení základního příjmu, což by mohlo jejich situaci a vyjednávací pozici i zhoršit.
Právě na tomto příkladě se ukazuje, jak je důležité otázku základního příjmu posuzovat z hlediska různě situovaných skupin a jeho případné zavádění souběžně kombinovat s dalšími opatřeními, která jsou cílena např. právě na migrační politiku jako takovou. Také se vyjevuje, jak omezující je národní rámec, ať už proto, že solidarita v rámci národního státu (a jeho občanů) je nedostatečná, tak třeba i proto, že financování a efektivní zdanění nelze provádět bez funkční mezinárodní spolupráce a koordinace. Každopádně je myslím nosné základní příjem chápat jako jeden ze stavebních kamenů (nejen genderově) spravedlivější a demokratičtější společnosti.
Konec; na 1. část – ZDE
Použité zdroje a další informace k tématu
Christensen, Erik: Feminist Arguments in Favour of Welfare and Basic Income in Denmark. Dostupné z:
http://www.ilo.org/public/english/protection/ses/download/docs/chris.pdf
Elgarte, Julieta: Good for women? Advantages and risk of a basic income from a gender perspective. Dostupné z:
http://www.uclouvain.be/cps/ucl/doc/etes/documents/DOCH_164__Elgarte_.pdf
Elgarte, Julieta: Basic Income and the Gendered Division of Labour. Dostupné z:
Fraser, Nancy. Feminismus, kapitalismus a lest dějin. Dostupné z:
Fraser, Nancy. 2007. Rozvíjení radikální imaginace. Praha: Filosofia.
Hrubec, Marek, Uhde Zuzana. 2010. „Od paradoxů ke krizi. Sociální a feministická kritika“. In: Linda Sokačová(ed.). Krize jako nový začátek, nebo promarněná šance?. Praha: Gender Studies.
Katada, Kaori: Basic Income and Feminism: in terms of „the gender division of labour“. Dostupné z:
http://www.bien2012.de/sites/default/files/paper_193_en.pdf
Robeyns, Ingrid: Should feminists support basic income? Dostupné z:
http://crookedtimber.org/2007/07/10/should-feminists-support-basic-income/
Robeyns, Ingrid: Some thoughts of basic income from a feminist perspective. Dostupné z:
http://www.glow-boell.de/media/en/txt_rubrik_2/Robeyns_Gender_and_basic_income_July_2007.pdf
Sokačová, Linda. 2010. „Genderové aspekty finanční krize: sociální a rodinná politika.“ In: Linda Sokačová (ed.). Krize jako nový začátek, nebo promarněná šance?. Praha: Gender Studies.
Uhde, Zuzana: Nepodmíněný základní příjem ocení práci těch, kteří pečují. In: Nepodmíněný základní příjem. Dostupné z:
http://aa.ecn.cz/img_upload/bec9f888010e9f21bb1cdb470322b7c6/0069_ea_psa_nzp_a5.pdf
Uhde, Zuzana. 2007. „Feministická reflexe koncepce univerzálního základního příjmu.“ In: Philippe Van Parijs, Marek Hrubec, Martin Brabec a kol. Všeobecný základní příjem. Právo na lenost nebo na přežití? Praha: Filosofia.
Wichterich, Christa. 2010. „Na koho se přesouvají rizika a náklady?“. In: Linda Sokačová(ed.). Krize jako nový začátek, nebo promarněná šance?. Praha: Gender Studies.
Zelleke, Almaz: Should Feminist Endorse a Basic Income. Institutionalizing the Universal Caregiver through an Unconditional Basic Income. Dostupné z:
http://www.socialjustice.ie/sites/default/files/file/BIEN/1civzellekefbi.pdf
