Rád bych čtenáře našich stránek seznámil s pozoruhodnou knihou Dušana Hamšíka „Génius průměrnosti“ (Československý spisovatel, Praha 1967). Marxisticky orientovaný autor (25. 9. 1930, Trenčín – 22. 11. 1985, Praha) v ní pojednává o Adolfu Hitlerovi a v širších souvislostech i o německém nacismu, o faktorech vedoucích k jeho nástupu, příčinách jeho úspěchu i pádu. Současně přibližuje a rozebírá některé autentické výroky Hitlera a jeho spolupracovníků na základě jejich projevů, statí i poválečných výslechů. Čerpá z řady zdrojů z Hitlerovy éry i poválečných, z tehdejšího západního i východního bloku.

Základní dějovou linií je popis událostí několika posledních dní Hitlerova života před sebevraždou v jeho berlínském bunkru a v mnoha odbočkách popsaná celá řada souvislostí ze zločinného životního příběhu Hitlera i celého německého fašismu, tzv. „nacionálního socialismu“. S ohledem na to, že fašistické hnutí ani dnes bohužel rozhodně nepatří minulosti, považuji za vhodné některé zajímavé údaje z Hamšíkovy knihy připomenout.

Hamšík rozebírá například ideologii hitlerismu, tedy jeho zločinnou teorii, z níž vzešla zločinná praxe. Uvádí příklady nacistického primitivního darwinismu, charakterizovaného „poučkami“ jako: „Morálka je jen hloupost nebo dekadence“; „Silnější zaženou slabé, neboť životní pud ve své konečné podobě vždy rozdrtí směšná pouta takzvané humanity jednotlivců a na její místo postaví humanitu přírody, jež ničí a hubí slabost, aby poskytla volné pole skutečné síle.“ Nebo: „Kdo chce žít, ať bojuje, kdo nechce zápasit v tomto světě věčného boje, nezasluhuje, aby žil.“ Hitlerův postoj k německému národu, jehož jménem se zaštiťoval, názorně přibližují jeho slova: „Až jednoho dne nařídím válku, nemohu se zamýšlet nad deseti miliony mladých mužů, které pošlu na smrt… Je jen jedno právo, životní právo národa.“ Velké ztráty německých vojáků později komentoval: „Ale od toho tady přece mladí lidé jsou!“

Nyní se dostáváme k názvu knihy. Hamšík dochází k závěru, který výstižně uvádí „Slovník české literatury po r. 1945“: „Oproti představám mytizujícím psychickou abnormalitu a zrůdnost těchto jedinců postavil tezi o jejich průměrnosti. Příčinu jejich vzestupu spatřoval ve schopnosti vyhovět mechanismu totalitní moci, jež v souladu se svou absurdní ideologií dovoluje průměrnému jedinci páchat zrůdné činy. Na historickém materiálu tak Hamšík vytvořil obecnější obraz totalitního systému, odhalil kořeny jeho vzniku i způsoby fungování.“ (http://www.slovnikceskeliteratury.cz/) „Hitler byl nepochybně produktem a výrazem průměrnosti, ze které vzešel, ale současně byl jejím vynikajícím, ba špičkovým reprezentantem.“(Hamšík)

Ústavní cesta k moci

Sám o sobě Hitler v r. 1936 uvedl: „…Já jsem problémy zjednodušil a převedl na nejjednodušší formule. Masa to poznala a následovala mne.“ Hamšík cituje Hitlerovu charakteristiku od italského autora Curzia Malaparteho z r. 1931: „Hitler je fyzicky Bavořan nebo průměrný Hornorakušan. Jeho typ je týž jako typ všech mužů z této krajiny…“ Hamšík dovozuje, že Hitler se snažil o výraz blízký průměru, „normální občanský obličej“, zjevem ani oblékáním nebyl ničím výstřední ani osobitý. Mistrně dokázal užívat propagandy, o které napsal už v Main Kampfu: „…Pozornost upoutáme jen tehdy, opakujeme-li základní pojmy tisíckrát. … Každá reklama, ať je to v obchodě anebo v politice, přináší úspěch jen tím, že se vytrvale, stejnoměrně a jednotně opakuje.“ Tamtéž napsal, že „…je možné chytrým a ustavičným užíváním propagandy udělat národu z nebe peklo a zase naopak mu vsugerovat, že nejbídnější život je rájem…“

Za pozornost jistě stojí také rozhodnutí hitlerovců již z r. 1924, po nepodařeném puči, o ústavním a parlamentním dobytí moci, což se jim bohužel již za necelé desetiletí podařilo. V „Mein Kampfu“ („Mém boji“) Hitler píše: „Sice to může déle trvat, přehlasovat je než je zastřelit, ale nakonec nám sama jejich ústava připíše úspěchy. Každý legální postup je pomalý… ale přece budeme mít dříve či později většinu – a tím i Německo.“

A ještě pár Hitlerových výroků o mase a propagandě: „Masa má jednoduché schéma myšlenkové i citové. Co se do něho nemůže vřadit, to ji znepokojuje. Jen tím, že mám na zřeteli její životní zákony, ji mohu ovládat.“ – „Mohu masu vést jen tehdy, když ji vytrhnu z její apatie. Jen zfanatizovanou masu je možno řídit. Masa, která je apatická, tupá, je největším nebezpečím pro každé společenství. … Státník, který hned nezasáhne, když vidí, že se masy stávají apatickými, patří před státní soudní dvůr.“ – „Zfanatizoval jsem masu, abych ji mohl učinit nástrojem své politiky. Probudil jsem masu. Povznesl jsem ji nad ni samu, dal jsem jí smysl a funkci.“ – „Přijdu-li k mase s rozumovými úvahami, nepochopí mne. Ale jestliže v ní probudím náležité pocity, pak je poslušna jednoduchých hesel, která jí dám. V masovém shromáždění je myšlení vyloučeno. A protože tento stav potřebuji, protože mi zajišťuje nejvyšší stupeň účinnosti mých řečí, dávám všechny posílat do shromáždění, kde se spolu s ostatními stanou masou, ať chtějí či ne…“ – „Není mým úkolem učinit lidstvo lepším, nýbrž využít jeho slabostí… Není mi zatěžko dát své politice morální nátěr… Pro masu jsou morální fráze nepostradatelné…“ (Srovnej s výše uvedeným výrokem zavrhujícím morálku!)

Dobytí marxistické bašty

Hitler se se svou NSDAP zaměřil a za svůj úspěch nakonec vděčil „dobytí marxistické bašty“, „agitací především směrem k získání nespokojených a zbídačených, k přesvědčování voličů krajní levice, podle něho komunistů a sociálních demokratů“, píše Hamšík a dodává: „Marxistická levice se ve své agitaci obracela především k revolučním instinktům: pobízela ke změně, k akci, k revoluci, jež se nejeví jen jako kladné řešení, ovšem vzdálené, nýbrž též jako riziko a nejistota. Nacismus vzýval a oživoval především reakční instinkty: morální pohodlí, posvěcení a idealizaci zaostalé průměrnosti, schéma bezmyšlenkovité víry v dokonalého vůdce a v pevné vedení, na něž se lze spolehnout a jež nežádá víc než poslušnost. Co se v nacismu jevilo jako zdánlivě revoluční, to bylo odvozeno z nanejvýš reakčního sebevědomí vlastní nadřazenosti na základě předem daného principu rasového a nacionálního, z naděje a později i obecně akceptovaného práva na získání a užívání kýžených výsad panského národa a nadvlády.“

Na otázku, co udělá s miliony německých komunistů – a Komunistickou stranu Německa ještě krátce předtím volily miliony lidí, společně se sociálními demokraty více než nacisty – odpověděl Hitler po převzetí moci: „Udělám z nich nacisty.“ Hamšík upozorňuje, že proces likvidace protihitlerovské opozice nebyl jen procesem násilným. „Opravdu, jen málokterá postava dějin se může vykázat takovou podporou svých stoupenců, lhostejno, jak motivovanou; toto zjištění nevrhá jen světlo na vůdce a tyrany, nýbrž spíše stín na jejich podporovatele a vykonavatele.“
„Vyřazení, absence myšlení je předpokladem, průvodním jevem i vrcholem fungování takové soustavy, v níž zákony legalizují zločiny, a být proti zločinu znamená postavit se zákonům.“

„Pořádek“

Pozornost věnuje autor také Hitlerovu osobnímu životu. Vyvrací různé mýty a konstatuje, že tento život byl ve skutečnosti velmi všední a nezajímavý. I v této oblasti však působila propaganda: „Hitlerův vztah k Braunové byl pečlivě utajován, obraz ,miláčka davu´ měl přednost před obrazem spořádaného manžela. … Neženatý Hitler přitahuje německé ženy víc, než by je přitahoval ženatý führer.“

Zajímavý je rovněž postřeh o právních normách Velkoněmecké říše: „…Po formální stránce bylo ve třetí říši opravdu všechno v bezvadném pořádku a právnicky naprosto fit, každé bezpráví bylo právně přesně odůvodněné.“

Hitlerova strana nezískala v žádných volbách ještě v demokratické soustavě tzv. výmarské republiky více než 37,3% hlasů. Hamšík pojednává o Hitlerově účinné kombinaci teroru s propagandou a důrazu na „pořádek“ zejména pro ponižované vrstvy tzv. průměrných lidí. Ty si získal na svou stranu např. odstraněním nezaměstnanosti (v r. 1933 bylo v Německu šest milionů nezaměstnaných, v r. 1939 prakticky žádný) a sociální a mzdovou nivelizací.

Sociální demagogii přikládal Hitler značný význam. „…V nacistickém aparátu působila řada tzv. odborných poradců z řad přeběhlých odborových činovníků i funkcionářů levicových dělnických stran, kteří takto naruby uplatňovali své dlouholeté zkušenosti.“ – „Heydrich se pokoušel zavést na českém území jistou obměnu Hitlerovy kombinace teroru a získávání. … Zaměřoval se na bezohledný teror proti odboji, ale vůči těm, kdo se nebouřili, kdo byli ochotni v klidu pracovat a přečkávat, používal líbivější politiky… I s vysloveně nepřátelským obyvatelstvem dokázal zajistit chod zbrojního průmyslu a celého vyspělého hospodářství a dopravy…“

„Nejstrašnější zločiny, před jejichž rozsahem blednou případy z dějin kriminalistiky, byly spáchány z poslušnosti a podřízenosti, v dobrém úmyslu a v dobré vůli. Jejich pachatelé si nepřipadali jako zločinci a dodnes se proti tomu ostře ohrazují, aniž se tím mrtví stanou méně mrtvými.“ – „…Z Německa nevzešlo za hitlerovské éry žádné výraznější protihitlerovské hnutí. To je nepochybný průvodní rys dvanáctileté nadvlády nacismu nad národem, který se s touto nadvládou smířil a ztotožnil…“

Nic není zapomenuto!

Závěrem dodávám, že knihu Dušana Hamšíka „Génius průměrnosti“ považuji za dobrý příspěvek nejen k bližšímu poznání dějin německého nacismu, nýbrž i za přínosné zamyšlení nad tím, co vedlo velkou většinu německého národa k podpoře Hitlera, trvající až do konce války – a některé, a rozhodně nejen Němce, k adoraci fašismu i po zdrcující porážce hitlerovského Německa a jeho spojenců v r. 1945.

Nelze zapomenout fašistických zločinů, nelze zapomenout na nejhorší a nejničivější válku v dějinách lidstva, rozpoutanou hitlerovským Německem a jeho spojenci! Fašismus není názor, ale zločin. Nemůžeme zapomínat, že se jedná o nejbrutálnější formu kapitalismu – o jeho podobu, v žádném případě o protikapitalistické či dokonce socialistické hnutí. Nenechme se ukolébat hlasy, které občas slyšíme kolem sebe, že boj proti fašismu dnes není aktuální, protože prý u nás žádní fašisté nejsou.