Praha má náměstí Václava Havla, život v ní jistě bude veselejší. Všichni Pražané radostně přijali zprávu o pojmenování dosud bezejmenného dvorku Národního divadla podle velkého bojovníka za svobodu vykořisťování. Zvláště potěšeno bylo deset tisíc pražských bezdomovců, kterým občan Havel v čele ČSSR (jíž přísahal věrnost, aby následně stál v čele jejího rozbití), ČSFR (jíž přísahal věrnost, aby následně přinejmenším toleroval její rozbití) a ČR (jíž také přísahal věrnost, ale věrný byl hlavně svým pánům z Washingtonu) zajistil svobodu života bez střechy nad hlavou. V totalitní ČSSR tuto demokratickou svobodu neměli  a po čtyřicet let za ni museli tvrdě bojovat.

Zarážející je, že osvobození bezdomovci nevyužili své svobody slova, kterou jim rovněž občan Havel se svými spolupachateli zajistil, a nevyjádřili otevřeně svou vřelou vděčnost. Z neznámého důvodu sdělovací prostředky opomněly také projevy díků 37 tisíc pražských nezaměstnaných, které politika Havla a jeho kohorty osvobodila od práce. Namístě by bylo i děkovné poselství od amnestovaných vězňů, které Havel (v tomto případě osobně, rozhodnutím jednotlivce) osvobodil od výkonu trestu. Jen v České socialistické republice jich bylo v r. 1990 15 tisíc. Získali demokratické svobody nadále páchat trestné činy, včetně bohulibé svobody vraždit. Nemluvě o zločincích, omilostněných Havlem v dalších letech. Inu, svůj k svému…

Sdělovací prostředky ronily krokodýlí slzy u příležitosti nedožitých 80. narozenin ikony české „svobody a demokracie“ (není snad jiných slov, která by byla v lidských dějinách tak zneužita). Ctitelé Havla neopomněli zdůraznit své rozhořčení nad tím, že někteří lidé si Václava Havla neváží a jeho památku špiní. Připomnělo mi to rétoriku protektorátní propagandy proti odpůrcům „věčné sounáležitosti s Velkoněmeckou říší“.

Srovnání s protektorátem je namístě. Václav Havel se svými „zásluhami“ zařadil po bok Emila Háchy. Větší devastaci národního hospodářství a všestranný úpadek státu a národa nepřineslo prezidentské období nikoho jiného než těchto dvou. Můžeme-li pro takového válečného zločince jako doktora Háchu s notnou dávkou sebezapření hledat určitou omluvu ve válečné situaci, musíme dodat, že za Havlova prezidentování bylo hospodářství Československa a později ČR přivedeno od soběstačnosti k naprosté závislosti na západních „spojencích“, k naprosté devastaci jeho ekonomické základny, nemluvě o nadstavbě, v době míru.

Poněkud zarážející je, že ačkoli Havel byl už dlouho za svého života ikonou „demokratické revoluce“ a po své smrti se stal politicky nedotknutelným neformálním světcem, v Praze po něm byl teprve pět let od jeho smrti pojmenován nepatrný, zastrčený a prázdnotou zející plácek, kam většina Pražanů nikdy nepřijde. Jde o (naštěstí) jediné náměstí Václava Havla v ČR. A zřejmě i na světě, protože „světový věhlas“ exprezidenta pochopitelně není takový, jak prezentují jeho zastánci.

Ulici Václava Havla máme v malém městě Roztokách v okrese Praha – západ. Není to žádná hlavní tepna a snad příznačně se nachází ve čtvrti Žalov. Z okresních měst má Havlovu ulici jen Kadaň. Jde o bývalou ulici Fučíkovu, přejmenovanou v r. 2012. Ještě, že se Fučík nemůže obracet v hrobě, protože žádný nemá. Politicky ani literárně mu Havel nesahal po kotníky. Ačkoli za svého života dosáhl větších úspěchů. Posmrtně se s ním však nemůže měřit. Havel poklidně zemřel jako společensky vážený (alespoň formálně) a velmi dobře zajištěný člověk. Fučík byl oběšen. Oba v kapitalismu. Kapitalistický svět je neuvěřitelně nespravedlivý.

Fučík má sochu alespoň na Olšanských hřbitovech. Od Výstaviště (kdysi Park kultury a oddechu Julia Fučíka) byla po r. 1989 vyhozena a po dlouhém úsilí odhalena alespoň na hřbitovech. Havel však nemá sochu nikde. Ani pravice v Kadani nebyla důsledná a neumístila Havlovu ulici do „důstojného“, jí rovného prostředí. A tak ji najdeme nejen vedle ulice Jana Švermy (vedoucího představitele KSČ a poslance prvorepublikového parlamentu, který padl ve Slovenském národním povstání a na rozdíl od Havla byl a je skutečným národním hrdinou), ale i vedle sídliště Budovatelů s ulicí Budovatelů a ulicí Pionýrů. Snad lze ironicky tvrdit, že Havel byl také budovatelem a pionýrem – mafiánského kapitalismu…

V sousedství ulice V. Havla nalezneme Masarykovu, dříve (samozřejmě) Gottwaldovu. Ale i ten Masaryk, ač byl zastáncem kapitalismu tělem i duší, by jistě zíral, co provedl Havel a jeho společníci s Československem.

Ulice Václava Havla v Kadani

A hned vedle mají v Kadani nábřeží Maxipsa Fíka, vybudované za podezřele obrovských dotací z evropských fondů, kdy např. kilometr cyklostezky stál 191 milionů korun. Z trojice Masaryk, Havel a Fík je mi ten třetí nejsympatičtější. Ostatně, celou kariéru udělal v ČSSR. Byl psem, ale kresleným a vtipným, zatímco první dva byli hlídacími psy kapitálu a jejich politika zajistila většině pracujících psí život.

V Praze máme Letiště Václava Havla, bezpochyby díky nehynoucím zásluhám této osobnosti o leteckou dopravu. Díky Havlovi můžeme svobodně létat po celém světě, třeba na dovolenou za dobrodružstvím do Sýrie nebo Libye nebo na Donbas. Výhody letecké dopravy zvláště ocení 389 tisíc evidovaných českých nezaměstnaných a 69 tisíc bezdomovců. Díky mzdovému mediánu těsně pod 23 tisíci korun si masy lidí přímo užívají lety z Letiště Václava Havla do celého světa. Proč ne, průměrný pronájem bytu 3+1 v Praze stojí necelých 19 tisíc, takže na létání něco zbude.

K úspěchům glorifikace největšího politika a literáta naší éry patří pojmenování Uličky Václava Havla v Brně, dříve bezejmenné (kde nikdo nebydlí), v r. 2013. Samo spojení Havlova jména se slovem „ulička“ je bizarní, protože takové slovo budí spíše asociaci „ulička hanby“. K pietě se to moc nehodí. Útěchou zesnulému budiž, že v Brně je blízek ulici Peroutkově. Za mé srpnové návštěvy Brna nebyla ulička nijak označena, tabulku s názvem zjevně někdo odcizil. Jistě Havla tak miloval, že se od ní nemohl odloučit.

Ulička Václava Havla v Brně

Ať se dnešní mocní snaží, jak chtějí, udělat z Václava Havla národního hrdinu se jim nedaří. K jejich smůle nejsou budovány nové rozlehlé ulice, náměstí, kulturní domy, školy, nemocnice, továrny, výzkumné ústavy, nádraží či letiště. Nevznikají žádné novostavby, které by byly hodny nést jméno takového velikána. Ale ještě máme dost nepojmenovaných vnitrobloků. Snad čekají na další zesnulé velikány polistopadového režimu.