Prezidentské volby ve Spojených státech se blíží a s tím se jasně krystalizují i pozice dvou hlavních kandidátů. Zatímco u Hillary Clintonové jde o kandidátku, kterou elitářský establishment Demokratické strany od začátku jasně preferoval a často i cestou podvodných manipulací postrkával k získání nominace, u republikánského kandidáta Donalda Trumpa jde na první pohled naopak o vítězství anti-establishmentových tendencí, které volají po změně a samy se za ní označují. To vede i v Česku část levice ke skryté nebo otevřené podpoře Trumpa jako menšího zla v porovnání s Clintonovou. Pojďme se podívat na profily obou kandidátů, zejména ale Trumpa, abychom posoudili, nakolik je toto hodnocení oprávněné.

Krvavá stopa Killary Clintonové – NAFTA, rozvrácená Libye a puč v Hondurasu

Clintonová je spolu se svým manželem a bývalým prezidentem Billem Clintonem samotným vtělením globalizačního neoliberalismu. Po celé jedno desetiletí patřila ke skalním obhájcům smlouvy o volném trhu NAFTA mezi Spojenými státy, Kanadou a Mexikem, která vstoupila v platnost v roce 1994. Dopadem této smlouvy o volném trhu byla ztráta 700 tisíc pracovních míst v americkém průmyslu, zbídačení, sociální rozvrat a vylidnění celých komunit zejména v oblasti tzv. rezavého pásu, dvacet let stagnujících mezd a pokles odborové organizovanosti i politické moci americké dělnické třídy, ale také naprostý kolaps mexického zemědělského sektoru, který vyvolal následnou migrační vlnu, tolik zneužívanou druhým z prezidentských kandidátů. Clintonová v roce 1993 hájila NAFTA v televizi a jiných médiích, na uzavřených zasedáních ženského shromáždění amerického Kongresu, na poradách v Bílém domě a mezi lobbisty ve Washingtonu.

V roce 2007 se Clintonová v demokratických primárkách proti Barracku Obamovi nestoudně vymezovala jako odpůrkyně podobných smluv, dokonce připustila, že NAFTA nebyl úspěšný projekt. To ji ovšem po (prohraných) volbách nebránilo zařadit se opět mezi nejsilnější podporovatele nově sjednávaných neoliberálních smluv, jakými jsou TPP a TTIP, kdy o té druhé jmenované s pýchou prohlásila, že se jedná o „ekonomické NATO“.

Vedle těchto neoliberálních ekonomických projektů sloužících americkým korporacím nelze nezmínit činnost Clintonové v oblasti zahraničních vztahů. Její obludný zahraničně politický rejstřík zahrnuje klíčovou roli v přesvědčení prezidenta Obamy o nutnosti napadnout Libyi a svrhnout plukovníka Kaddáfího v roce 2011, podporu pravicovému puči v Hondurasu v roce 2009, který zemi uvrhl do nekonečné spirály beztrestného násilí proti levicovým a environmentálním aktivistům, vyjednání obrovských dodávek zbraní Saudské Arábii, která je následně využila při napadení Jemenu a provádění genocidy tamní šíitské populace, lobbistické vměšování do hospodářské politiky Haiti, kde se jí podařilo zabránit přijetí zákona o zvýšení minimální mzdy z 24 na 69 (!) centů za hodinu a pochopitelně i zásadní role v podkopání pozic legitimní syrské vlády díky financování a vyzbrojování protiasadovských džihádistických skupin. Podle nejnověji uniklých e-mailů zveřejněných Julianem Assangem dokonce Clintonová prodávala zbraně přímo Islámskému státu.

Nevolitelnost Clintonové ergo Trump jako menší zlo?

Není divu, že za Clintonovou se dnes staví nejen tradičně prodemokratičtí miliardáři jako George Soros a Warren Buffet, muži Wall Streetu jako Larry Summers a Lloyd Blanfein z Goldman Sachs a mediálně-zábavný komplex, ale také mnozí ex-Bushovi prováleční neokonzervativci jako Robert Kagan a Eliot Cohen, stejně jako bývalí a současní čelní představitelé CIA jako Michael Morrel. Ve zkratce lze říct, že Clintonovou podporuje velká většina onoho příslovečného „1 %“ disponujícího nesouměřitelným bohatstvím a vlivem v americké politice. Její volba je něco zcela nepřijatelného pro jakéhokoliv skutečného socialistu, ba i jakéhokoliv skutečného sociálního demokrata.

Byla by ovšem chyba vyvodit z nemožnosti volby Clintonové nutnost sáhnout po „menším zlu“ v podobě druhého z kandidátů, republikána Donalda Trumpa. Je jistě pravdou, že Trump je nemilovaným kandidátem své vlastní strany, když jej veřejně nepodpořili ani někteří z jeho protikandidátů v primárkách a dokonce se i někteří čelní republikánští politici veřejně vyjádřili, že dají hlas jeho soupeřce. Avšak ne nadarmo se říká, podle ovoce poznáte je, a tak je dobré nenechat se unést dojmem „rebelie dolních (bělošských) milionů“, kterou kolem sebe miliardář Trump rád šíří a podívat se na jeho skutečnou politickou aktivitu s dopady na americké pracující.

Pravá tvář Trumpa – daňové úlevy korporacím, šičky v Bangladéši a dovoz laciných nádeníků

8. srpna odhalil Trump v Detroitském ekonomickém klubu svůj zatím nejdetailnější ekonomický program údajně stranicí „poctivým dělníkům“ a „obnově velikosti Ameriky“. Ve skutečnosti se ale Trumpovy vize ubírají naprosto opačným směrem k neoliberálním schématům, která pouze několik let zpátky uvrhla celý západní svět, který se jimi řídil, do nejhlubší ekonomické krize za mnoho desetiletí.

Trump konkrétně ve svém projevu, který komentátor CNN označil za „sebe sama popírající slovní salát“, odsoudil vládní regulace, zejména ochranu životního prostředí před uhelným a ropným průmyslem, přislíbil radikální snížení sazby daně pro velké korporace z 35 na 15 procent, zrušení daně z nemovitostí a snížení zdanění nejbohatších (snížení nejvyšší 39 % sazby na 33 %), zároveň slíbil, že si lidé budou moci odečíst z daňového základu celou výši průměrných nákladů na péči o děti nebo jiné závislé osoby.

Trumpův projev opakovaně přerušovaly projevy nesouhlasu. Aktivisté Michiganské lidové koalice mu připomněli jeho plán ze srpna 2015, kdy Trump navrhl v zájmu „zachování amerického automobilového průmyslu“ uzavření automobilek v Michiganu a Ohio a jejich přesun na Jih, kde panuje nižší úroveň mezd. Trump se často staví do pozice ochránce pracovních míst v USA a tvrdě kritizuje jiné, například právě automobilku Ford, že postavila svůj nový závod v Mexiku a že vůbec podnikají v zahraničí. On sám ovšem investoval miliardy do projektů hotelů, kasin, luxusních nemovitostí a golfových hřišť mimo USA, například v Indii, Brazílii, Panamě, Ázerbájdžánu a Kanadě. Ve svém podnikání je Trump zjevným přívržencem outsourcingu pracovních míst do zemí s levnou pracovní silou, popoháněčem onoho závodu ke dnu. Trumpovy obleky, sportovní bundy a obroučky brýlí se tak vyrábějí v Číně, košile s jeho značkou se šijí ve sweatshopech v Bangladéši. Z 838 výrobků propagovaných pod značkou Ivanka Trump se jich 354 dováží z Číny, zatímco ani jediný nevzniká výhradně prací amerických dělníků.

Nejen to, Trump, který se staví jako vehementní odpůrce migrace do USA a ohání se přitom opět ochranou pracovních míst amerických pracujících, se ve svém podnikání bezskrupulózně opírá o dovoz levných pracovníků ze zemí Třetího světa, zejména z Mexika. Jeho společnosti v USA dlouhodobě poptávají zaměstnance na krátkodobá pracovní víza, mj. kuchaře, číšníky, sklízeče vinných hroznů nebo modelky. Pouze jediné Trumpem vlastněné letovisko Mar-a-Lago na Floridě poptávalo od roku 2006 na 800 nízkoplacených zaměstnanců ze zahraničí.

Trump je tedy velký pokrytec a šarlatán. Stejně jako v případě Clintonové, i jeho předvolební rétorika a sliby učiněné na volebních shromážděních vůbec nekorespondují s jeho faktickými činy, nebo s detailnějšími programy zveřejňovanými na webu jeho kampaně. Například Trumpův plán zdravotnické reformy by v rozporu se sliby nezvýšil pokrytí potřeb zdravotní péče amerických pracujících, ale naopak by o zdravotní péči připravil až 21 milionů lidí! Trump rovněž není principiálním odpůrcem neoliberálních obchodních dohod, za kterého se vydává. Pouze by je „lépe napsal“, když tvrdí, že v současné podobě TPP a TTIP zvýhodňují Čínu a EU! Těžko si představit větší bizarnost a demagogii.

Trumpův viceprezident Pence – nepřítel dělníků, neoliberální fanatik a válečný štváč

Pokud by ještě někdo měl pochybnosti o tom, že Trump není menším zlem než Clintonová, snad by jej mohl přesvědčit výběr jeho viceprezidentského kandidáta, dlouholetého republikánského poslance Kongresu USA a dnešního guvernéra státu Indiana Michaela Pence.

Pence patří snad ve všech směrech k nejreakčnějším současným americkým politikům: hlasoval proti zvyšování federální minimální mzdy, proti rozšíření práv odborů v kolektivním vyjednávání v podnicích, proti zákonům regulujícím činnost wallstreetských bank a hedgeových fondů, proti subvencím na drahé léky pro seniory, proti rozšíření pokrytí zdravotní péče v USA, proti záruce minimálně průměrných mezd u stavebních podniků usilujících o veřejné zakázky, proti sexuální výchově a učení evoluce na školách, proti regulacím tabákové reklamy a proti financování ochrany životního prostředí. Hlasoval naopak pro válku v Iráku v roce 2003, pro tzv. bezletovou zónu a agresi vůči Libyi v roce 2011, pro Patriot Act, pro neoliberální obchodní smlouvu CAFTA a dvoustranné smlouvy o liberalizaci obchodu a podnikání s Chile, Jižní Koreou, Peru a dalšími státy a pro částečnou privatizaci systému sociálního zabezpečení. Jako guvernér Indiany hlasoval pro vyloučení firem bojkotujících Izrael z komerční spolupráce a pro zákon povinně vyžadující po pacientkách a nemocnicích, aby na své náklady prováděly pohřby a kremace ostatků z potratů v jakýchkoliv stádiích těhotenství.

Trump si samozřejmě tohoto spolukandidáta na úřad amerického viceprezidenta nevybral náhodou. Šlo o jasné přátelské gesto směrem k tradiční republikánské obchodní a korporátní smetánce, k uhelnému a zbrojnímu byznysu, k neoliberálním architektům a scénáristům obchodních smluv jako je TTIP a TPP, k jestřábům bývalé Bushovy administrativy a samozřejmě i k ultrakonzervativcům a Tea Party bigotům.

Trump jako republikánský Obama?

Trump není menší zlo než Clintonová, a už vůbec není, a to v žádném ohledu reprezentant zájmů americké dělnické třídy. Je to sice nechtěné, zparchantělé, ale přece jen dítě americké vládnoucí třídy, resp. vládnoucího kapitalistického systému. Trumpovou úlohou v americkém politickém systému je svojí hlučnou demagogií, verbálním kopáním do elit, ale i menšin a okázalou kritikou neoliberálně-militaristické politiky amerického establishmentu, (kterou ve skutečnosti jako podnikatel sám aplikoval, finančně z ní profitoval a ve svém programu se ji i nadále drží,) připoutat a paralyzovat vzrůstající odpor amerických pracujících k systému, který jim nedává žádnou perspektivu a v němž se jejich sociální pozice rok od roku propadá a vzdaluje od postavení elit.

V případě Trumpa  jde přes nedokonalost paralely do jisté míry o republikánské vydání prezidenta Obamy číslo 2, kde heslo „Make America Great Again“ volně vychází z „Yes, We Can“ a „Change, We Can Believe In“ – falešné představy, že se lidé stávají volbou zdánlivého „outsidera“ aktivní součástí změny pro ně neuspokojivých politických poměrů. Podobností je i důraz na změnu americké zahraniční politiky, kde ovšem, nutno připomenout, během osmi let Obamova prezidentství k žádným zásadním změnám oproti politice G. W. Bushe nedošlo. Obama i Trump nicméně autenticky každý svým způsobem reflektují objektivní neúspěchy americké imperiální politiky posledních let a s tím související postupný ústup z pozice světového hegemona.

Trump dnes v průzkumech boduje v bělošských dělnických a chudých komunitách, které ještě v roce 2012 volily Obamu a jeho kampaň postavená na malých a středních finančních dárcích také připomíná předchozí „lidové“ Obamovo tažení za úřadem prezidenta. Právě tyto zkušenosti s Obamou a jeho vládou by ale měly být tou nejlepší vakcinací proti novým iluzím, že antiestablishmentová změna může přijít zevnitř jakékoliv z obou zavedených stran. „Neprůstřelný“ politický systém dvou buržoazních stran a na nich postavená struktura politického života Spojených států odráží dosud dominantní postavení amerického kapitálu a obrovskou nedemokratickou a utlačovatelskou roli Spojených států na světové scéně. Domnívám se, že jakákoliv politická revoluce v USA je možná výhradě jako průvodní jev nebo jako katarze zásadního otřesu amerického panství s možnými pozitivními i negativními scénáři pro svět i americkou dělnickou třídu.