Téměř celý lidský věk uplynul od osvobození Prahy od fašismu 9. května 1945 a pamětníků již je poskromnu. Připomeňme si proto svědectví spisovatele Ladislava Narcise Zvěřiny (1891 – 1980), vydané v r. 1946 v knize „Bili nás pruty železnými“ (vydali nakladatelé Miroslav Stejskal v Praze a Josef Stejskal v Brně, výňatek citován ze stran 208 – 214). Autentická výpověď zpochybňuje současná tendenční zkreslení o „osvobození Prahy vlastními silami“, „zbytečném příjezdu Rudé armády“ či dokonce nejapný povyk o „zločinech proti Němcům“. Mějme na paměti, že bez vítězného pochodu Rudé armády a západních spojenců na fašistické Německo by Květnové povstání českého lidu vůbec nevzniklo, případně by bylo krvavě potlačeno.

Vzpomeňme s úctou všechny bojovníky za svobodu v květnovém povstání, nedopusťme přepisování dějin a smíření s fašismem, ale nepřistupujme ani na nacionalistický výklad. Nezapomeňme na zhoubnou úlohu kolaborantů, fašistů a jejich přisluhovačů mezi Čechy, Slováky a dalšími národy v područí hitlerovského Německa a jeho spojenců.

* * *

1. května 1945

Ještě jsme ani pořádně nezažili zprávu o popravě Mussoliniho, ještě snad visí jeho mrtvola na loretánském náměstí v Miláně a již přichází nová zpráva o konci Hitlerově. Dějinná spravedlnost se naplňuje. Zločinci, kteří se spikli proti bezpečnosti světa, končí po zásluze svých činů. A lepší kulisy jejich konci už ani dějinná spravedlnost nemohla postavit. V podzemí rozstříleného kancléřství, jak krysa vehnaná do úzkých, zdechá ten, jenž chtěl vybudovat panství svého národa na utrpení druhých, zatím co nad říšským sněmem, jehož požár před dvanácti lety byl bengálem nástupu nacistické zvrhlosti, vlaje sovětská vlajka a desetitisíce německých důstojníků a vojáků pochodují jako zajatci se zdviženýma rukama brandenburskou branou. Jaký to úžasný závěr hry, v níž se hazardně hrálo o nadvládu Herrenvolku nad celou Evropou!

2. května 1945

O třetí hodině odpoledne dobyt Berlín. Moskva oslavila toto vítězství vypálením 24 salv ze 324 děl.

3. května 1945

Praha prohlášena za lazaretní město.

5. května 1945

Pátý květen bude pro nás zapsán zlatým a rudým písmem v dějinách této války. Ten den se zdvihla Praha. Ten den se postavil pražský lid v pravém slova smyslu s holýma rukama na odpor německým okupantům.

Den nadcházel bezelstně a v slunné pohodě. Bez příkazu, samovolně dali se majitelé firem do odstraňování německých nápisů, lid se hrnul do hlavních ulic, tuše příchod něčeho výjimečného, s domů zasvítily svou jasností prvé malé praporečky. Zároveň se rozšířily po Praze zprávy, že anglo-americká vojska se blíží ku Praze a o druhé hodině že dorazí do města. Ke všemu pražský Rozhlas začal vysílat české pochody a národní písně, uváděje je pouze česky. Leč pojednou po dvanácté hodině ozvalo se z Rozhlasu zoufalé volání: „Němci vtrhli do Rozhlasu a chtějí se ho zmocnit. Voláme policii, četnictvo, příslušníky vládního vojska, voláme všechny Čechy: přijďte nám na pomoc!“

To byla salva k útoku. Na tento povel vyrojila se auta, obsazená ozbrojenými policisty i civilisty, lid, ozdobený československými trikolorami, je nadšeně pozdravoval, s domů zavlály už hromadně československé vlajky, takže za chvíli Praha doslova tonula v záplavě národních barev. Ale současně začali po rozjásaných chodcích pálit němečtí vojáci a na ulicích zůstali ležet v krvi první mrtví. Rozhlas se odmlčel, dobyt Němci. Když se ozval, byly to německé pochody, jež začal vysílat. Ale revoluce se již valila nezadržitelně dál. Policie, vládní vojsko, četnictvo, bývalí vojáci a ozbrojení civilisté dali se v boj s německými skupinami, obsazovali důležité objekty, ministerstva, továrny a pušky, odebrané vzdavším se německým vojákům, byly obráceny proti nacistickým zběsilcům, kosícím bezbranné chodce a střílejícím do oken.

O 16. hodině byl pak dobyt statečnými českými bojovníky Rozhlas nazpět. Radost námi zalomcovala a když nám oznámil ustavení České národní rady s profesorem Albertem Pražákem v čele, nepodlomná jistota nám vlila do srdcí heroické odhodlání k boji na život a na smrt.

Na zprávy, že Němci nastupují k útoku, začaly se po celé Praze stavět barikády. Ženy, děti, starci vytrhávali dlažební kameny, plnili jimi vozy elektrické dráhy, vynášeli nádoby na popel, zatím co ozbrojení studenti s puškou v ruce stáli připraveni k útoku.

Celé pražské čtvrti, zejména Dejvice, Bubeneč a Letná, byly obklíčeny Němci. Protiletadlová děla na letenské pláni zahájila palbu na budovu ministerstva vnitra a celou ji prostřílela. S letenské pláně byly ostřelovány pražské mosty. Na Staroměstském náměstí rozpoutal se těžký boj, zatím co nad Prahou vzlétla bombardovací letadla a dštila svou zkázu na bezbranné město.

Nadcházela hrozná noc. Rozhlas hlásil, že na Prahu nastupují k útoku silné německé svazy a město obkličují. Zoufalé prosby o pomoc byly vysílány všem spojencům. Volány americké stíhačky, volána Rudá armáda, voláni parašutisté. V kalném rozbřesku rodil se

6. květen 1945

Přes noc vybudovány nové barikády. Rozhlas vyzýval jménem Národní rady Němce ke kapitulaci. Krvavý kat K. H. Frank svolil ke zdánlivému vyjednávání. Ale tím chtěl jen získat čas. Zatím co se vyjednávalo, německá vojska, která se proměnila v hordy zběsilců, vraždila dále. Neprorazila však nikde. Holými těly chránili obránci barikád životy bezbranných žen a dětí. Jen na holešovické barikádě padlo 60 hrdinů, z nichž nejstarší byl šedesátiletý a nejmladší dvanáctiletý.

Hodiny se plížily v zoufalém očekávání pomoci. Radi Boga pomogitě, pomogitě, pomogitě (Probůh, pomozte) ozývalo se v krátkých intervalech z Rozhlasu, ustavičně ostřelovaného z těžkých děl. Jednu chvíli, o polednách, zajásala nám srdce radostí, když jsme zaslechli známý kovový zvuk amerických letadel. Na okamžik utichlo bomardování, aby se za chvíli rozpoutalo s ještě větší zběsilostí. Byla to letadla německá!

Pak přišla zpráva, že do předměstí Prahy dorazila vojska generála Vlasova. Oddychli jsme si jako tonoucí, jemuž v poslední chvíli přece jen byla podána pomocná ruka.

Zatím rozhlas hlásil zvěrstva, nad nimiž se svírala naše srdce bezmocným zoufalstvím. V Modřanech, Braníku a v Podolí byly drancovány a páleny celé domy, obyvatelstvo vyvlékáno a vražděno. Na Pankráci vyvlečené obyvatelstvo hnaly německé bestie před svými tanky, chtějíce tímto způsobem proraziti barikády.

A znovu vyzýval Rozhlas Němce ke kapitulaci, volal dál zoufale o pomoc, leč běsnění proti bezbranné Praze pokračovalo dál. Z německých děl ostřelována nemocnice na Bulovce, nemocnice Milosrdných sester pod Petřínem a v noci šlehaly k nebi plameny dalších zapálených budov. V hrůze a úzkostech rodil se další den

7. květen 1945

Vydržíme, než dojde pomoc, která padne na váhu? Ubrání se stateční obránci barikád desateronásobné přesile? To byla otázka, která seděla v to deštivé ráno v očích nás všech. Bojovníci z barikád, vydržte a ještě více vystupňujte svůj boj! – zní chvíli co chvíli výzva z Rozhlasu. Němci se pokoušejí vnést zmatek mezi statečné obránce falešnými výzvami z pražské stanice. Revoluční Český rozhlas na vlně 415 musí je ustavičně paralysovati. I této podlosti použily rozběsnění bestie.

Z města zatím docházejí nejhrůznější zvěsti o německých zhovadilostech. Jsou vražděny děti, zohavovány a mučeny ženy, nešťastníkům, padlým do esesáckých rukou, jsou vylupovány oči a uřezávány nosy. Švýcarský Červený kříž mohl se na místě přesvědčit o těchto zvěrstvech.

Hodiny vlekou se plíživě, těžce, kanonáda hřmí bez přestání, v noci planou k nebi nové požáry. Po půlnoci v úterý

8. května 1945

dochází o 1.30 hod. zpráva, že německá vojska v Praze a v celých Čechách kapitulovala a vojenský zplnomocněnec německé branné moci že jedná s Národní radou o provedení kapitulace. Ale již o půl šesté ráno vysílal Rozhlas tuto proklamaci:

Vojáci revoluce!

Šest let deptali nás a ponižovali hitlerovští bandité. Právě dnes Hitlerovo Německo kapitulovalo. Byli jsme prvými, kteří jsme pod jejich botou zkusili pouta poroby, a jsme posledními, kdož tato pouta rozbíjejí. Pozvedneme slávu českého jména k výšinám, kam je kdysi vyzdvihl Žižkův Tábor. My zvítězíme. Krvavý katan Frank obrátil se na nás s novou výzvou a s novými podmínkami. Budou-li odstraněny barikády z ulic a dán průchod jeho vojsku, zřekne se úřadu státního ministra pro Čechy a Moravu a dá rozkaz k zastavení palby na Prahu. Dvakráte již své slovo zrušil, dvakráte je nedodržel. Neztratíme ani minuty vyjednáváním s těmito ničemy. Nesloží-li zbraně dnes, složí je zítra.

Občané, vojáci revoluce, bratři, soudruzi, dělníci a dělnice! Udržte a ještě vystupňujte svůj boj! Ať každou vaší ranou je pomstěna smrt vašeho otce, bratra, syna! Muži i ženy z barikád! Víme, za co bojujeme, za co umíráme. Příští pokolení národa budou se v úctě sklánět před těmi, kdož pouhými těly odráželi útoky nacistických bestií. Partyzáni z brdských lesů! Nastupte pochod ku Praze! Bratři rudoarmějci, kamarádi američtí! Věříme, že ještě dnes vybojujeme svůj vítězný boj!

Sláva vojákům revoluce!

Sláva hrdinským spojeneckým armádám!

Sláva presidentu Edvardu Benešovi!

Sláva maršálu Stalinovi!

A pak přišla ta nejbolestnější chvíle. Dopoledne roznesla se Prahou zvěst, při níž všechna česká srdce tuhla bolestí: hoří Staroměstská radnice. Srdce Prahy, jeho pýcha a klenot. Sloupy dýmu stoupaly k nebi, rána za ranou dopadala do středu města, památka za památkou hroutila se v trosky a popel. V Pařížské třídě vypalovali Němci pancéřovou pěstí dům za domem, vraždili vyvlečené obyvatelstvo, drancovali byty a plenili jejich zařízení. V Jelením příkopu povraždili na 60 mladých bojovníků z barikád způsobem, který nemá příkladu. Vylupovali jim oči, uřezávali nosy a rozpárali životy.

Ale zatím vztahovala se již k Praze pomocná a mstící ruka. Třemi proudy valila se k ní vítězná Rudá armáda. A konečně vzešel den osvobození. V ranních hodinách středečních

9. května 1945

za ohromného jásotu obyvatelstva vtáhly do Prahy prvé oddíly Rudé armády.

Večer téhož dne rozkaz maršála Stalina, vydaný veliteli vojska první ukrajinské fronty maršálu Koněvovi a šéfu jeho štábu generálu Petrovovi, oznámil, že po rychlém pochodu bylo osvobozeno hlavní město ruského spojence Československa dne 9. května ve 4 hodiny ráno od německého okupanta. Rozkaz dále uvedl, že jednotky a útvary, které se zvláště vyznamenaly v boji, budou pojmenovány po Praze.

Moskevská děla vypálila na pozdrav 24 salv z 224 děl na oslavu vítězství v Praze.

 Některé pomníky obětí fašismu a vítězství nad fašismem v Praze