U příležitosti 76. výročí vyhlazení obce Lidice nacistickými okupanty uspořádala Levá perspektiva společně se Svazem mladých komunistů Československa další ročník tradičního pochodu do místa této tragédie. Pochod měl v minulosti různé varianty, do Lidic se chodilo z pražské Divoké Šárky, ze Zákolan či z Kladna. V letošním roce jsme do Lidic přijeli linkovými autobusy a po srazu na zastávce jsme šli pochod prostorem památníku dolů k lidickému hřbitovu a dále přes Okoř do Zákolan.

K sousoší lidických dětí jsme položili kytici a svíčky. Byli jsme zde přítomni v sobotu 9. června, den před výročím a rovněž před konáním oficiálního státního pietního aktu. V prostorách památníku nebyli téměř žádní návštěvníci. Záznam nedělní piety jsem viděl v televizi a i na ní byla účast nepatrná. Nutno dodat, že pokrokoví lidé o účast na takové akci s politickými figurami typu pánů Babiše a Okamury ovšem nestojí. I proto chodíme do Lidic samostatně.

Dějinami lidické tragédie se nebudu v tomto článku zabývat, bylo o ní již napsáno mnoho a právě výše zmíněný Tomio Okamura, známý svým zlehčováním poměrů v protektorátním cikánském pracovním táboře v Letech, vzbudil krátce po 10. červnu pozornost tím, že ve svém článku o Lidicích kopíroval text z Wikipedie a při jeho úpravě se dopustil hrubé pravopisné chyby. To bylo následně medializováno serverem „Fórum 24“.

Během cesty jsme prodiskutovali mnoho významných politických otázek. Letošní lidické výročí si připomínáme ve zvláštní době, kdy na jedné straně jsme zastrašováni hrozbou „návratu socialismu“ a konají se „protikomunistické demonstrace“ namířené zejména proti pánům Babišovi a Zemanovi, kteří jsou v podstatě antikomunisty. Baví nás agitační hesla typu „bolševická vládo, Praha není stádo“. To vše v situaci, kdy volební výsledky KSČM „riziku“ nového Vítězného února nikterak nenasvědčují. Na straně druhé se shlukuje kolem druhého nejbohatšího občana republiky podivná „vlastenecká“ společnost stoupenců korporátního fašismu. Zatímco jedni jsou mírně kritičtí k NATO a nevadí jim EU, druzí naopak, ale skutečné rozdíly mezi jednotlivými tábory i uvnitř nich jsou nepatrné. Smutek spjatý s osudem Lidic při pomyšlení na současné politické poměry tak nějak splývá se smutkem spjatým s osudem celé ČR…

V cíli cesty, Zákolanech, jsme se zastavili u pomníku zdejšího rodáka, dělnického prezidenta Antonína Zápotockého. Pomník dosud snad jen zázrakem (a také zřejmě díky odlehlosti obce) přežívá antikomunistické běsnění, nicméně jméno osobnosti na něm není uvedeno. Sousední plastová tabule uvádí Zápotockého hanopis, včetně jeho údajného „podílu na týrání nizozemských vězňů v koncentračním táboře Sachsenhausen“. Jeho šestileté utrpení v nacistických věznicích a koncentračním táboře je překryto křivým obviněním, vymyšleným k jeho diskreditaci pravděpodobně v době, kdy stál v čele Československa.

Vzpomněl jsem si na knihu Miloslava Moulise (1921 – 2010) „Nikdo nesmí přežít“ (Naše vojsko, 1975), která líčí, že být táborovým „kápem“ nebylo pro komunisty žádnou výhodou, ale naopak velkým rizikem, protože nesli odpovědnost za veškeré jednání vězňů na svěřeném úseku, a to se samozřejmě často příčilo nacistické představě o „pořádku“. Komunisté vyvíjeli rozhodné úsilí, aby z pozic „kápů“ vyštvali násilnické kriminální vězně, které nacisté zpočátku preferovali.

Antonín Zápotocký napsal poutavé romány o počátcích českého dělnického hnutí a jeho vývoji až do vzniku KSČ. Škoda, že nenapsal také román z koncentráku. Bylo by to smutné čtení, ale potřebné. Po válce však byly přednější úkoly a málokdo chtěl vzpomínat na prožité hrůzy války.

Někteří němečtí komunisté byli v koncentrácích vězněni dvakrát tak dlouho jako ti čeští, až dvanáct let. Byli i takoví, kteří to přežili, ač s podlomeným zdravím. Tragický osud německých komunistů a ostatních odpůrců nacismu nejlépe svědčí o tom, že dějiny druhé světové války nemůžeme rozhodně zjednodušovat ve stylu „zlí Němci a hodní Češi“ nebo naopak.

Na osobnosti, jako byl Antonín Zápotocký, by se nemělo zapomínat. Natož jejich památku hanobit. Pamětní desky na Zápotockého zákolanském rodném domě jsou už několik let překryty novou fasádou…

Přál bych si, abychom si památku Lidic napříště připomínali v lepší politické atmosféře a lepším stavu pokrokového hnutí, než nyní.