Naomi Kleinová vysvětluje, jak vlády a globální elita využívají probíhající pandemii.

Začněme tím základním. Co je to ´Kapitalismus katastrof´ a jaký je jeho vztah k „šokové doktríně“?

Definice, kterou používám pro kapitalismus katastrof, jde skutečně přímo k věci: Jde o popis způsobů, jak se soukromé podniky derou o přímé zisky z katastrof velkého rozsahu. Vydělávání na katastrofách a vydělávání na válkách nejsou nové koncepty, ale v obou případech došlo k jejich prohloubení za vlády prezidenta Buse po 11. září, kdy vláda vyhlásila tento druh nekonečné bezpečnostní krize a zároveň ji zprivatizovala a outsourcovala, což zahrnuje jak privatizovaný bezpečnostní stát tak privatizovanou invazi a okupace Iráku a Afghánistánu.

„Šoková doktrína“ je politickou strategií, jak využít krize velkého rozsahu k prosazení politických opatření, která systematicky prohlubují nerovnost, obohacují elity a poškozují všechny ostatní. V dobách krizí se lidé spíše soustředí na denní nezbytnosti potřebné k přežití těchto krizí, ať už mají jakoukoliv podobu, a mají tendenci dát mocným do ruky příliš mnoho důvěry. Příliš si nevšímáme, co se kolem nás dalšího v době krizí děje.

Kde se tato politická strategie vzala? Kde bys ji v historii americké politiky mohla vystopovat?

Strategie šokové doktríny byla odpovědí na původní Nový úděl prezidenta F. D. Roosevelta. Ekonom Milton Friedman věří, že s Nový údělem šlo všechno v Americe špatnou cestou: Jako odpověď na Velkou krizi a prachové bouře se v zemi objevila mnohem aktivnější vláda, která se vytkla za cíl přímo řešit hospodářskou krizi vytvořením pracovních míst ve státním sektoru a poskytováním přímé pomoci.

Pokud jste tvrdý tržní ekonom, tak je vám jasné, že v případě selhání trhu se věci mnohem přirozeněji vyvinou k progresivní změně než k politice deregulace, která upřednostňuje velké korporace. Proto byla vyvinuta šoková doktrína jako způsob, jak zabránit, aby se za krizí uplatnil organický vývoj směřující k progresivním reformám. Politické a ekonomické elity pochopily, že chvíle krizí je jejich příležitostí protlačit seznam nepopulárních opatření, která dále polarizují bohatství v zemi a v celém světě.

Právě nyní se odehrává hned několik různých krizí: pandemie, nedostatečná infrastruktura k jejímu zvládnutí a do toho hroucení akciových trhů. Můžete nastínit, jak každá z těchto součástí zapadá do schématu, která jste popsala v Šokové doktríně?

Šokem je skutečně samotný virus. A tento šok se řeší způsobem, který jen maximalizuje zmatek a minimalizuje ochranu. Nemyslím si, že jde o nějaké spiknutí, jen o způsob, jak americká vláda a Trump naprosto nezvládají tuto krizi. Trump až dosud neřešil věci jako by šlo o krizi veřejného zdravotnictví, ale krizi vnímání, nálad a potenciální problém pro jeho znovuzvolení.

Jde o nejhorší možný scénář zejména v kombinaci se skutečností, že Spojené státy nemají celonárodní zdravotní pojištění a jejich ochrana pro pracující je v rozkladu. Tato kombinace sil zasadila největší šok. Ten bude využit k masovým finančním injekcím odvětvím, která jsou v srdci největší z krizí, kterým nyní čelíme, jako je klimatická krize: peníze půjdou leteckým přepravcům, ropnému a plynárenskému průmyslu, plavebním společnostem – tohle všechno chtějí podepřít.

Měli jsme možnost vidět takové věci i předtím?

V Šokové doktríně jsem psala o tom, co se stalo po hurikánu Katrina. Washingtonské think-tanky jako Heritage Foundation se sešly na schůzi a vypracovaly seznam „protržních řešení“ na dění kolem Katriny. Můžeme si být jistí, že přesně ke stejným typům schůzek dojde i nyní – je ostatně faktem, že člověkem, který šéfoval pracovní skupině Katrina, byl [současný viceprezident] Mike Pence. V roce 2008 jsme to samé viděli u původní sanace bank, kde země daly bankám bianko směnky, a celkově se jim přidalo několik bilionů dolarů. Skutečné náklady za tuto politiku ale přišly v podobě ekonomických škrtů a osekávání sociálních služeb. Takže to celé není jen o tom, co se právě odehrává, ale také o tom, kdo později bude muset celý ten účet zaplatit.

Jsou nějaké způsoby, jak lidé mohou zmenšit škody kapitalismu katastrof, které už vidíme v souvislosti s odpovědí na koronavirus? Jsme dnes v lepším nebo horším postavení, než jsme byli v době hurikánu Katrina nebo za poslední světové krize?

Když jsme postaveni před zkoušku krizové situace, tak se buď stáhneme zpět a padneme, nebo se zvedneme a najdeme v sobě rezervy síly a soucitu, o kterých jsme neměli ani tušení. A tohle bude jedna taková zkouška. Důvod, proč jsem mírně optimistická, že se pozvedneme, je, že na rozdíl od roku 2008 dnes máme k dispozici aktuální politickou alternativu navrhující jiný druh odpovědi na krizi, odpověď jdoucí ke kořenům příčin naší zranitelnosti. A máme také větší politické hnutí, které takovou volbu podporuje.

O tom je celá práce kolem Zeleného nového údělu: příprava na chvíli jako je tahle. Nesmíme jen ztratit svou odvahu; musíme ještě tvrději než kdy předtím bojovat za všeobecnou zdravotní péči, univerzální péči o děti, placenou nemocenskou – to vše je úzce propojené.

Pokud se naše vlády a globální elita snaží využít tuto krizi pro svůj vlastní účel, co mohu lidé udělat v péči o druhé?

„Budu se starat jen o sebe a moje blízké, můžeme mít ten nejlepší druh pojištění, který se nabízí, a pokud vy nemáte dobré pojištění, je to pravděpodobně vaše vlastní chyba a není to můj problém“: Tak přesně tohle se nám ona ekonomika typu ´vítěz bere vše´ snaží natlouct do hlavy. Co ale chvíle krizí, jako je tato, odhalují, je naše propojenost. V reálném čase vidíme, že jsme vzájemně propojeni mnohem více, než se nás poměrně brutální ekonomický systém snaží přesvědčit.

Můžeme si myslet, že jsme za vodou, když máme dobrou zdravotní péči, ale pokud člověk, který pro nás vyrábí jídlo nebo nám ho od někudy doveze, nebo nám ho zabalí do krabičky, nemá zdravotní pojištění a nemůže si dovolit jít se otestovat, nebo dokonce zůstat místo práce doma, když nemá placenou nemocenskou, nemůže si být jistí ani my. Pokud se nebudeme starat jeden o druhého, nebude se start nikdo o nikoho. Jsme prostě provázaní.

Různé způsoby organizace společnosti vystavují na světlo různé části našich osobností. Pokud žijete c systému, o kterém víte, že se nestará o lidi a nerozděluje zdroje spravedlivou cestou, oživuje to v nás pud pro hromadění. Buďme si toho vědomí a mysleme na to, jak bychom místo toho syslení zásob a starání se jen o sebe a své rodiny, mohli obrátit svoji pozornost ke svým sousedům a postarali se o lidi, kteří jsou nejzranitelnější.

https://www.vice.com