Volby do Poslanecké sněmovny PČR jsou za námi a nutno říci, že mnohým z nás přinesly hned několik šoků po sobě. Úspěch levice, který se zdál být předznamenaný nejen předvolebními průzkumy ale i dovršeným vyhnitím pravicové vlády a předchozími vítězstvími (krajské a senátní volby na podzim 2012, prezidentská volba v lednu tohoto roku), se nedostavil. ČSSD vyhrála volby jen těsně s hubeným výsledkem necelých 21 % hlasů a spolu s 15 % hlasů pro KSČM dosáhla levice všehovšudy na 83 z 200 mandátů. Tím to ovšem neskončilo.

Pouhý den po uzavření volebních místností došlo ve vedení ČSSD k pokusu o převrat. Předsednictvo ČSSD na svém zasedání v neděli 27. října vyzvalo poměrem hlasů 20 ku 13 předsedu strany Bohuslava Sobotku k rezignaci na funkci předsedy a vyřadilo jej z týmu k vyjednávání s ostatními politickými stranami. Tento postup vedl statutární místopředseda ČSSD, Michal Hašek, který jen několik hodin předtím ujišťoval veřejně Sobotku svojí loajalitou.

Bohuslav Sobotka, jak víme, funkci nesložil. Místo toho se rozhodl bojovat, svolal na podporu své věrné a prohlásil, že vyjednávat o vládě s ostatními politickými stranami bude on sám. Již třetího dne začal postupně přecházet do protiofenzívy, což se mu podařilo z několika důvodů.

Postup místopředsedů Haška, Tejce, Škromacha a dalších narazil na masový odpor většiny členské základny strany. Od první chvíle zejména způsobil šok mezi řadovými členy, s nimiž nebyl nijak konzultován. Strana se právem cítila podvedena, neboť vedení do poslední chvíle mluvilo o jednotně strany a loajalitě k předsedovi a zadruhé, Předsednictvo ČSSD svým postupem popřelo rozhodnutí vyššího orgánu, Ústředního výkonného výboru strany, který v srpnu potvrdil Bohuslava Sobotku jako lídra strany (a kandidáta na premiéra).

Vedle toho se Sobotkovi podařilo na svoji stranu získat převážnou většinu médií. Nemá smysl zastírat skutečnost, že pravicová novinářská obec si v nastalé situaci chtěla přes Haška, Tejce a Škromacha především vyřídit účet s jí nenáviděným prezidentem Milošem Zemanem, který je všeobecně chápán přinejmenším jako politický mentor čelných představitelů Haškova křídla v sociální demokracii. Pokud jde někdo proti Zemanovi, který je na české poměry levicovým obrem, stává se okamžitě miláčkem Bakalových a Babišových médií, třebas v nich dříve platil za netvora, jak nám ukázal naposledy případ Miroslava Šloufa.

Haškovi, Tejcovi a Škromachovi pak vzápětí láme vaz právě prozrazení jejich utajené schůzky s prezidentem Zemanem na zámku v Lánech, která byla podle všeho připravena již několik dní před volbami. Zejména Hašek se otevřeným popíráním (na půdě strany) a následným přiznáním schůzky veřejně znemožnil. Vysloužil si punc lháře, kterého se jen tak nezbaví.

Ačkoliv by se mohlo zdát, že vývoj se obrací „správným“ směrem, ve skutečnosti tomu tak ovšem rozhodně není. Rozkol v ČSSD se stal věcí veřejnou (ano, v tom nejhorším slova smyslu, Víte Bárto), kdy se řešení problému místo straníků nejen věnuje, ale do značné míry jej formuje ulice plná náhle se objevivších pravicových „přátel“ „autentické“ sociální demokracie.

Jejich přičiněním se z celé situace stává pouť a přehlídka moralizujícího kýče. Jsme svědky dalšího opakování trapného tyjátru, kde oba soupeřící ochotnické soubory staví na jeviště okoukané antikomunistické kulisy („Fierlingerovský puč 1948“, „50. léta a procesy“) a zatímco jedni ve svatém nadšení deklamují vyčpělý part o boji dobra se zlem, druzí zoufale koktají svou záporáckou roli nemajíce aktuálně k dispozici nápovědu (z Hradu).

Zůstává ale upozaděno, že celý rozkol, dlouho doutnající v lůnu strany, vygradoval především kvůli velkému zklamání z  neúspěchu ve volbách po sedmi letech vlády pravice, kdy ČSSD stála v opozici. A tento neúspěch tradiční levice je nepochybně v nepřímé korelaci s úspěchem, kterého se dostalo novým protestním stranám a hnutím. Sociální demokracie nedokázala se svými vůdci přesvědčit masy voličů, že má schopnost a vůli realizovat stranický program.

Ostatně právě v oblasti programu začala ČSSD před volbami nemístně lavírovat a opouštět levicové pozice. Napřed se rozhodla místo původně prosazovaného převedení peněz ze zhrouceného, nesolidárního druhého pilíře pravicové penzijní reformy do prvního, průběžného a veřejného systému prosazovat převod na soukromé důchodové připojištění (podle hesla: co je moje, to je moje), následně výrazně ustoupila z plánů na progresivní zdanění a konečně se obrátila zády k referendu o delegalizaci krádeže společenského majetku církvemi, což byl nepochybně vypuštěný balónek pro možné navázání povolební spolupráce s lidovci.

A dále, pokud zde existovala možnost, že ČSSD zužitkuje nespokojenost aktivnějších občanů, která se projevovala v činnosti protivládního hnutí vrcholícího stotisícovou demonstrací v dubnu 2012, udělala strana vše proto, aby tuto možnost promarnila. Skutečně, koho z osobností, které protivládní hnutí vygenerovalo, byla ČSSD schopna získat?! Místo toho tak Ilona Švihlíková skončila na kandidátce SPOZ, aktivisté Hnutí za přímou demokracii u Okamury, Václav Krása u lidovců, Lenka Procházková kandidovala předtím do Senátu za Věci veřejné a tak dále. Jedním slovem průser jak pro sociální demokracii, tak pro protivládní hnutí!

Za toto selhání, podtrhnuté klišovitým volebním heslem o fungujícím státě hlásaným stranou horko těžko skrývající neustálé vnitřní rozbroje, odpovídá celé vedení strany. To je ostatně z nemalé části tvořeno lidmi, kteří se dávno odcizili realitě života mimo zdi Parlamentu, hejtmanství, nebo funkcionářských židlí v Lidovém domě. Prokázali to právě i svými kroky naprosto nepochopitelnými a ostře odsouzenými jinak značně pasivní členskou základnou.

Intelektuální lenoši, rutinéři a političtí šíbři jsou lidmi do značné části právem bráni jako součást nenáviděného establishmentu „politiky“ a tsunami nespokojenosti s těmi, „kteří nám od listopadu 89 vládnou“ odnesli jen o něco méně, než pravičáci z ODS a TOP09. Nejhorší je, že otevřený konflikt v sociální demokracii, v němž se samozřejmě hraje o premiérské křeslo, nespokojenou veřejnost v tomto pohledu pouze utvrzuje.

Rozkol v ČSSD tak nepochybně poškodil etablovanou levici jako celek, byť KSČM může na zhnusení sociálně demokratických voličů krátkodobě benefitovat nárůstem volební podpory. Ve skutečnosti už je za notné podpory Babišových médií hozena s ostatními stranami v jednom pytli – a lidé znalí reality stranického života v KSČM konec konců sotva mohou označit poměry v této straně za idyličtější než v ČSSD. Krize v ČSSD tak znovu posílila protistranické smýšlení velké části nespokojené veřejnosti a reakční prvky v protivládním hnutí, které se v minulosti formovaly například kolem Holešovské výzvy a ponertovců.

Sečteno a podtrženo. Jak kariéristé typu Tejce a Haška, oranžoví kmotři typu Urbana a Hulínského, programoví impotenti typu Sobotky a Škromacha, tak pravdoláskaři typu Dienstbiera a Patočky, kteří hrají jen na sebe a svou mediální slávu, aniž by něco odpracovali, se podepsali na neúspěchu a krizi sociální demokracie, která zasahuje celou levici a činí naše úsilí a hlásaný program nevěrohodným. Stávající vedení strany by z toho mělo vyvodit odpovědnost. Jediným pozitivem současné situace je tak probuzení členské základny, která, doufejme, tuto odpovědnost bude vyžadovat, nasadí zpanštělým předákům otěže a povede poměry v sociální demokracii k nápravě.