Jako posluchačku popu mě to zarazilo několikrát. Určité elitářství některých lidí vůči nám, kteří si prostě rádi pouštíme popík. Dělá nám radost. No a co? „To bych nikdy neposlouchal. To není hudba na úrovni. To je komerce. To je laciná hudba. Vyrostl jsem na kvalitnější hudbě.“ Určitě ty moralizující věty znáte taky. Snaží se z vás udělat pitomce, který by se snad měl stydět.

Ale proboha, za co? Někdo má holt rád holky, jiný vdolky. Někdo vážnou hudbu, jiný heavy metal, jiný rock, folk, country, jiný od všeho něco. A nebo prostě popík. Právě pestrost činí svět zajímavým. Zmíněné elitářství kolikrát pak v někom vytváří i jakousi autocenzuru: „No přece nemůžu říci, že jsem si dobře zapařil na Darince, Davidovi nebo Zagorce…“.

Naopak! Je nutné hlásit se ke všemu, co má člověk rád. Ke svému dětství. K tomu, co se mu prostě líbí a dělá mu radost. A nemoralizovat jiné. Sama jsem se kolikrát přistihla, že mám tendenci kroutit hlavou, když se někdo dívá na nekonečné seriály. Pak se vždy zastydím. Co by se nekoukal, když se mu to líbí?! Vždyť já se zase s chutí podívám na seriály Synové a dcery Jakuba skláře nebo My všichni školou povinni. Nebo na pohádky. A ať se moralizátoři třeba pominou!

Kus elitářství máme v sobě všichni, aniž si to vůbec uvědomujeme. Někdy je elitářství cítit i na levici. Jak se říká – pravice se spojí na penězích, levice se rozdělí na ideálech. A právě zamyšlení se nad tím, že „rozděl a panuj“ netřeba podporovat, je nutné. Je to nezbytné k tomu, abychom pochopili i ty druhé. Abychom nechtěli mezi lidi stavět zdi, abychom je nechtěli dělit na čtenáře odborných měsíčníků a bulváru, na levici „intelektuální“ a „neintelektuální“. Malé zdi jsou totiž začátkem stavění zdí velkých. A ty by se mohly obrátit proti nám všem.