Květnice je obcí v okrese Praha – východ s asi tisíci obyvateli. Kdysi zde stávala tvrz, z níž se dochovaly jen nepatrné zbytky, ale co návštěvníka zaujme asi nejvíce, jsou rozsáhlé novostavby „satelitních měst“ kolem Prahy, ošklivých nízkých, většinou řadových barevných domků, postavených nedbale a krajně úsporně, prodávaných však nesmírně draze, v nichž žije určitá vrstva našich spoluobčanů, dost bohatá na to, aby mohla bydlet v novostavbách, ale dost chudá na to, aby si to mohla dovolit v Praze, takže bere zavděk bydlením v její těsné blízkosti, bez ohledu na nedostupnost pracovních příležitostí a nedostatečnou občanskou vybavenost v místě, špatné spojení veřejnou dopravou (tedy oproti Praze – ve srovnání s obcemi třeba na Tachovsku nebo Vysočině jde o spojení perfektní!). Oko přivře (musí přivřít) i nad chybějícími chodníky a veřejným osvětlením, byť neosvětlení chodci na vozovce v Květnici a okolí jsou noční můrou každého zodpovědného řidiče, nechtějícího mít někoho z nich na svědomí.
Květnice není v okolí Prahy ničím specifickým, naopak, je jedním z mnoha příkladů pražských satelitů, všelijakými „developery“ prezentovaných jako „ráj na zemi“. Blízkost utěšené přírody lesů a rybníků je příjemná, byť ji poněkud kazí skutečnost, že asi do poloviny hloubky lesního porostu proniká hluk z kolínské silnice I/12, nejvýznamnější silniční cesty z Prahy na východ po brněnské a královéhradecké dálnici. Horší však je, že v obci není nejen škola či mateřská školka (což se s ohledem na její velikost dá prominout), ale ani prodejna potravin. Jediná, která zde byla, podlehla v konkurenčním boji LIDLu na pražském Újezdě nad Lesy. Zato zde najdeme tři restaurace a donedávna čtyři, než čtvrtá zkrachovala. Z toho jedna je historická, „odjakživa“, kdysi soukromá, pak Jednota, dnes restituovaná, zbývající jsou novodobé, vzniklé díky „satelitní“ zástavbě.
Co však nemůže všímavý návštěvník Květnice přehlédnout, jsou rozlehlé opuštěné, zdevastované zemědělské objekty. Ty názorně vypovídají o nedávné minulosti české vesnice, dávající svým obyvatelům zaměstnání v místě bydliště. Dnes to zní až neuvěřitelně, ale až do privatizačního a restitučního šílenství 90. let běžně bydleli prostí lidé jak v Praze na Hradčanech, tak třeba v Květnici a do práce to měl každý kousek pěšky. A především, práci každý měl.
Zpustlé zemědělské objekty jsou v Květnici dva a lze říci, že oba jsou dominantou obce. Blíže starému jádru vesnice je objekt Na Ladech č. p. 14. O jeho dějinách se mi nepodařilo nic zjistit, nevím ani, zda v předlistopadovém období šlo o jednotné zemědělské družstvo nebo státní statek, ale zřejmě o něco z toho. Areál zaujme výstavnou administrativní budovou v zatáčce silnice u rybníka. Tento objekt s charakteristickou kulatou přízemní přední částí lze datovat do 30. nebo 40. let minulého století a jde o stavbu natolik pozoruhodnou, že její současný dezolátní stav musí každého jedince s trochou uměleckého vkusu zarmoutit. Není dobrou vizitkou obce, že nejhonosnější stavba v celé Květnici je dnes zříceninou.
Na druhou stranu v porovnání se zbývajícími zemědělskými objekty ve vsi je na tom docela dobře, většina oken si uchovala zasklení a hlavní vchodové dveře jsou zamčené, následkem čehož je větší část opuštěné budovy uchráněna rabování. Menší část je volně přístupna jiným vchodem a zjevně slouží jako squat. Oplocení prostor není kompletní a jeho chybějící část umožňuje snadný přístup do všech objektů, z nichž až na hlavní reprezentační vilu nejsou nikde dveře zamčené a vše si lze prohlédnout naprosto nerušeně. Návštěvník si zde připadá jako po apokalypse, jako po zničení světa, jako když se čas zastavil a život zmizel, trochu jako ve filmu „Konec srpna v hotelu Ozon“. Jako po válce. Ale není po válce, je „jen“ čtvrt století po „sametové revoluci“. Zde je výsledek podobný. Obraz zkázy a zmaru, rozbito a zničeno vše, kam jen oko dohlédne. Rozmlácená okna i dveře, kupy odpadu na zemi, rozbitý nábytek poházený bez ladu a skladu, všude střepy. Odneseno všechno, co mělo nějakou cenu, ze zdí vytrhány dráty, vodovodní baterie a vůbec vše železné. Sem tam se povalují tiskoviny z doby před r. 1989, omšelá připomínka zmizelého světa, kdy zdejší objekty fungovaly, vzkvétaly a dávaly práci velkému počtu lidí. Katalog národního podniku Barvy a laky, 1977. Krabička Ceylonského čaje, 18,- Kčs. Rozbité gramofony, televize Tesla Merkur. Trochu jak v Pripjati, ale sem turisté nejezdí. Posprejované stěny svědčí o tom, že i tady se vyřádili vandalové, ačkoli jejich dílo na tomto „území duchů“ nikdo neocení. Vnější prostory jsou zarostlé plevelem a náletovými dřevinami.
Podobným obrazem zkázy je i areál Na Ladech č. p. 64, někdejší Stanice kontroly dědičnosti a výkrmnosti prasat Úvaly 64, spadající pod Okresní plemenářské středisko Praha – východ se sídlem v Gottwaldově ulici 392 v Říčanech. Dnes je to příznačně ulice 17. listopadu a areál podniku je příznačně rumištěm. Ačkoli „prasečák“ v lokalitě Na Ladech (dnešní Květnice III) leží na stejné silnici jako zemědělský areál č. p. 14, v minulosti šlo patrně o dva různé subjekty, jelikož Stanice dědičnosti a výkrmnosti prasat spadala pod Úvaly, zatímco areál s č. p. 14 byl tehdy v katastru obce Dobročovice, jíž byla Květnice místní částí. (Po r. 1989 šel vývoj takovým směrem, že Květnice se nejen stala samostatnou obcí, nýbrž svým rozvojem zdaleka sousední Dobročovice zastínila. Málokterá obec v okrese upadla tak, jako Dobročovice, pro něž je příznačná opuštěná škola, opuštěná hospoda a opuštěný, dnes už zbouraný statek na návsi…).
Květnický „prasečák“ byl zařízen velmi moderně, na jeho stavbách je to dodnes patrné. A najdeme zde válet se v nepořádku na podlahách vyrabovaných objektů dokumenty s razítky a podpisy např. z 30. května 1989. Řada administrativních budov jak zde, tak v sousedním areálu č. p. 14 by mohla sloužit k bydlení. Místo toho pustne a zarůstá plevelem. Američané by zde mohli natáčet thrillery o konci světa, jež mají v oblibě.
Uprostřed cesty mezi oběma areály stojí zděná, barevně posprejovaná bouda s nápisem „One love – Rastafari“. Zemědělství je na dně, práce není, spasí nás náboženství původem z Jamajky…?
Nad vraty objektu č. p. 14 se nachází plastová cedule chomutovské firmy ANIMEX, jež zde však už nesídlí. Vlastníkem objektu Květnice č. p. 14 je FADESA Česko, s.r.o., jejímiž společníky jsou maďarská a španělská společnost. Předmětem činnosti je „pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor a poskytování základních služeb zajišťujících řádný provoz nemovitostí, bytů a nebytových prostor“ a „výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona“. Objekt Květnice č. p. 64 vlastní HLC Real, s.r.o., jež má české společníky a předmětem jejího podnikání je „realitní činnost“.
Chov prasat byl v našem státě přiveden na mizinu. Roku 1999 se v ČR chovalo více než 4 001 000 kusů prasat (o deset let dříve 7 498 000 kusů, ale včetně Slovenska), k 31. prosinci 2005 to však bylo již pouze 2 876 834 kusů. V r. 2012 stavy prasat oproti předchozímu roku klesly o desetinu na 1,58 milionu kusů, což je nejméně od roku 1921! Nelze přitom tvrdit, že by poptávka po konzumaci vepřového masa byla dnes nižší než např. v r. 1921. Nesoulad mezi produkcí a poptávkou je kompenzován dovozem, často z pochybných zdrojů. Potravinová soběstačnost naší vlasti byla zlikvidována, což je v otázce produkce vepřového masa viditelné zvláště názorně.
Příklad Květnice jsem neuváděl proto, že by byl něčím neobvyklým. Pro Českou republiku je naprosto příkladným. Můžeme najít stovky vesnic a maloměst skýtajících podobný výjev. Hlavně, že zvítězila „pravda a láska“… Nemohu si odpustit zakončení větou, že vepřového masa sice produkujeme žalostně málo, ale zato sviní máme dost. A v politice zvláště.