Husitské revoluční hnutí se zapsalo do dějin jako největší české protifeudální revoluční hnutí. K památným místům na Kutnohorsku, která jsou s ním spojena, na Sion a do Malešova, se vypravili členové pražské místní skupiny Levé perspektivy v sobotu 17. května 2014. Shodou okolností se tak stalo těsně před 590. výročím bitvy u Malešova, poslední bitvy vedené Janem Žižkou, jehož vojska zde 7. června 1424 porazila panskou jednotu.

Vlakem jsme se dopravili na nádraží v Malešově. Vlaky sem jezdí od r. 1905 a na udržovaném nádražíčku jako by se zastavil čas. V dobrém stavu a cestujícím k dispozici je i bouda se suchými záchody, označenými sešlou smaltovanou cedulkou WC, jež je poněkud matoucí reklamou, jelikož suchý záchod za WC označovat nelze. (Co na to normy EU…?)

Na místě bitvy u Malešova

Před malešovským nádražím stojí plechová čekárna autobusové zastávky, která také už něco pamatuje (lepší časy, kdy autobusová doprava v místě ještě stála za zmínku) a očekávali jsme zde také modrou turistickou značku, v nedávné době však z neznámého důvodu přeznačenou do trasy železniční stanici těsně míjející (ačkoli na turistických ukazatelích je stále jako cíl uvedena), takže turista vystoupivší z vlaku žádnou značku ani ukazatel nenalezne a musí se řídit jen dle vlastní intuice, mapy či starých, zamazaných nebo zapomenutých značek. Nicméně, po krátké úvaze jsme se rozhodli vydat po silnici směrem ku obci se zajímavým názvem Maxovna (kterou jsme si překřtili na „Marxovnu“). Minuli jsme bývalý mlýn Dubina s dominantní funkcionalistickou budovou, po opravě působící jako nový, což je možná trochu škoda. U mlýna je umístěno zastavení naučné stezky s podrobným popisem dějin místa, okolní přírody a dalších zajímavostí. Naučných stezek jsme během výletu potkali hned několik a stojí za pozornost, že jsou dobře vyznačené, popisné cedule pěkně zpracované a hlavně nepoškozené od vandalů, kteréžto štěstí obdobné naučné stezky např. v Praze neměly.

U rybníka Prosíku stojí památník bitvy u Malešova – kámen s pamětní deskou – vztyčený k jejímu 550. výročí v r. 1974. Pamětní deska je bohužel už po delší čas poškozena, její část je ulomena. Místo k jejímu odhalení bylo vybráno na základě toho, že pouze zde byly archeologickým průzkumem nalezeny pozůstatky boje. Přesný rozsah bojiště a průběh bitvy nejsou známy, spekuluje se o použití vozové hradby nebo pouštění vozů naložených kamením s kopce. Na obě oči slepý Jan Žižka se musel spoléhat na popis krajiny poskytnutý svými spolubojovníky. Je pravděpodobné, že proti početní převaze nepřátel využil úzkého údolí, které neumožňovalo nepříteli rozvinout útok a po napadení jeho prvního voje se tento dal na útěk a srážel se s dalšími šiky, které teprve táhly na místo bitvy. Tím byl do řad nepřítele vnesen zmatek a ten byl záhy rozprášen. Obětí na obou stranách bylo však kolem 1400. Vítězstvím u Malešova zabránil Žižka prvnímu pokusu panské jednoty o pád radikálního husitství. Druhého dne ovládl Kutnou Horu, načež se mu poddala Kouřim, Český Brod a Nymburk.

Sion

Z pěkné, ale poněkud zapadlé a zchátralé osady Maxovna jsme došli lesem na zříceninu hradu Sion, umístěnou na ostrožně obtékané říčkou Vrchlicí. Hrad si nejspíše v letech 1426 – 1427 postavil husitský hejtman Jan Roháč z Dubé jako svou soukromou rezidenci. Dobývání hradu v r. 1437 je detailně popsáno v historických pramenech. Dobroslava Menclová jej ve své knize „České hrady“ popisuje takto: „Aby se vyhnuli blokádě, zvolili si obléhatelé pro útok vyvýšeninu, vzdálenou asi 300 metrů od severního okraje šíjového příkopu. Zde dal velitel obléhatelů, Hynce Ptáček z Pirkštejna, postavit věže tak, aby převyšovaly zdi a budovy hradu a tím se zintenzivnila účinnost střelby. … Bližšímu přístupu k hradu bránil hluboký příkop, a protože čelní zeď přehradí stála na vysokém valu, nemohli se útočníci odvážit přes příkop, zvláště když obhájci, výborně zásobeni puškami, nepřestali ani na chvíli v husté střelbě. Posléze po čtyřměsíčním obléhání si museli zjednat přístup do příkopu podzemní štolou a chráněni soustředěnou palbou a dýmem z děl zlezli žebříky val a na něm postavenou hradní zeď. Po prudkém boji v předhradí, při němž byl Roháč zajat, se teprve útočníci dostali do vnitřního hradu, kde se zmocnili i znamenitého Roháčova puškaře Zeleného. Pak teprve byl hrad zapálen a do základů zbořen.“ (D. Menclová, České hrady, II, Odeon, Praha 1976, s. 221) V tomto popise vychází autorka především z „Historie české“ Enea Silvio Piccolominiho (1405 – 1464), italského humanisty a diplomata, pozdějšího papeže Pia II.

Oproti tomu autor „Encyklopedie českých hradů“ Tomáš Durdík namítá: „Sion byl malý hrad, dokonce bez vlastního vodního zdroje, který těžko mohl vzdorovat měsíce trvajícímu obléhání velkým vojskem. Nalezené střely z praků a dělostřelecké koule odpovídají pouze několikadenní střelbě, a i ta zřejmě stačila hrad vážně poškodit. Žádné stopy podpoků nebyly zjištěny. … Napadení hradu překvapilo Roháče a značnou část jeho posádky při obědě. Tento fakt sám svědčí o tom, že majitel s vážným útokem příliš nepočítal.“ (T. Durdík, c. d., s. 258 – 259) Mnoho obránců hradu bylo pobito, 6. září 1437 pak zbývajících 58 zajato a včetně Jana Roháče z Dubé uvězněno a mučeno v Praze a o tři roky později popraveno. Za účelem popravy byla ze dřeva, složeného na Staroměstském náměstí pro stavbu krovů Týnského chrámu, postavena mohutná třípatrová šibenice, na jejímž nejvyšším patře byl oběšen Roháč, pod ním pak jeho druzi „stavu povýšeneckého“ a nejníže ostatní, uprostřed nich kněz ze Sionu Martin Prostředek. Zprávy o místě popravy se různí. Většina historiků považuje za její místo Šibeniční vrch na dnešním Žižkově, kde již dříve byli popravováni loupežníci a Roháčovou popravou na tomto místě císař Zikmund chtěl zdůraznit, že Roháče považuje za škůdce a loupežníka. Historické prameny nicméně uvádějí, že Roháč byl na místo popravy doveden. S ohledem na to se však naskýtají pochybnosti o krutém mučení, po kterém by Roháč sotva mohl z vězení ve Staroměstské radnici pěšky dojít na dnešní Žižkov. Jiná verze říká, že poprava proběhla přímo na Staroměstském náměstí a byla uspíšena, aby krutě zmučený Roháč nezemřel před jejím provedením. Konání popravy na Staroměstském náměstí by určitě bylo snazší vzhledem k tomu, že by velké množství složeného dřeva nemuselo být pro stavbu šibenice přemísťováno až na Žižkov.

Jaká byla skutečnost, se už najisto nedozvíme. Jisté je, že, jak píše T. Durdík, „dobytí Sionu bylo posledním, dosti žalostným úspěchem císaře Zikmunda. Brutální popravou Roháče a jeho druhů, zcela odporující dobovým zvyklostem, proti sobě definitivně popudil českou šlechtu.“ (c. d., s. 259) Zikmund Lucemburský si svého triumfu nad českým revolučním hnutím, završeného popravou Jana Roháče z Dubé a jeho druhů, příliš neužil a zemřel na těžkou nemoc, možná rakovinu, 9. prosince 1437 ve Znojmě.

Dochované základy hradu Siona jsou volně přístupné, opatřené několika popisnými cedulemi a je na nich vztyčen velký kamenný kalich. Na skále spadající k říčce Vrchlici je umístěna pamětní deska s reliéfem zobrazujícím Jana Roháče z Dubé a letopočty 1437 a 1937. Ačkoli deska připomíná 500. výročí, na skálu se ji podařilo umístit až v r. 1939 a s ohledem na tehdejší politickou situaci byla odhalena tajně.

Na Roztěži soukromé vlastnictví triumfuje

Ze Sionu jsme po červené značce pokračovali k zámku Roztěž. Klasicistní zámek na místě starší tvrze byl v roce 1945 zkonfiskován dědičce Dahlbergů Marii Salm-Salmové a sloužil jako rekreační sídlo Českého svazu novinářů. Dnes zrekonstruovaný zámek vlastní majitel firmy Foxconn Terry Gou. Objekt i s parkem je veřejnosti nepřístupný a od plotu na něj není vůbec vidět, takže „obyčejní smrtelníci“ jej mohou znát jen z fotografií nebo z komedie „Setkání v červenci“ (1978) a seriálu „Život na zámku“, nepovedené oslavné slátaniny na polistopadovou dobu z l. 1994 – 1998.

Pod Roztěží jsme vyšli na hráz přehrady na Vrchlici, postavené v l. 1966 – 1970 a sloužící především jako zdroj pitné a užitkové vody pro Kutnohorsko a Čáslavsko, s vodní elektrárnou z r. 1989. Silnice nás přivedla zpět do městyse Malešova, kde žije necelý tisíc obyvatel a od r. 2003 je městskou památkovou zónou. Na Žižkově náměstí, zejícím v sobotu prázdnotou, nás zaujal opuštěný kulturní dům, pro malá města a obce charakteristický a vypovídající příznačně o vztahu dnešní konzumní společnosti ke kultuře. Oproti tomu nově rekonstruována je hasičská zbrojnice, opatřená anglickým štítem „FIRE STATION“, ačkoli snad ještě žádný anglicky mluvící člověk Malešov nenavštívil. Lokajství, patolízalství a šosáctví některých českých slouhů USA prostě nemá obdoby. Naše školství má tak mizernou úroveň, že se žáci a studenti pořádně nenaučí ani česky, ale hlavně, že i na vesnicích máme na každém rohu nápisy anglicky…

Z Malešova podél Vrchlice

Dominantou Malešova je gotická tvrz, poprvé připomínaná r. 1303 a v r. 1421 obléhaná husitským vojskem, kterému se 19. listopadu vzdala. Hlavní budova tvrze sloužila později jako sýpka, a to až do r. 1980. O pět let později ji převzal Místní národní výbor Malešov, ale tehdejší plány pro památkové využití se neuskutečnily. Od r. 2003 probíhá rekonstrukce soukromým majitelem (jak jinak?), kterým je Mgr. Ondřej Slačálek. Tvrz je přístupná několikrát do roka při různých akcích.

Z Malešova jsme pokračovali po červené značce chatovou osadou a údolím říčky Vrchlice do Kutné Hory. Prošli jsme kolem Velkého rybníka a vodopádů na Vrchlici, u nichž nás bohužel zastihl vydatný déšť, který už do konce výletu nepolevil, takže jsme vydatně promokli. Minuli jsme zříceniny mlýnů Šimákov a Cimburk (první z nich byl opuštěn po požáru v r. 1904 a druhý taktéž po požáru ve 2. polovině 30. let) a dochované mlýny Těšitelův (Denemark) a Spálený, jakož i několik štol, pozůstatků těžby stříbra, ukončené v 18. století. Dnes jsou tyto štoly zazděné nebo zamřížované. V oblasti bývalého Vrbova mlýna jsme zřeli průmyslové objekty, částečně již zdevastované a zčásti přinejmenším sešlé. Popisná cedule uváděla, že se zde nacházel (v minulém čase) dokonce urychlovač částic, o kterém se mi však ani přes internet nepodařilo nalézt podrobnější informace.

V údolí říčky Vrchlice blíže centru Kutné Hory je do pískovcové skály u železniční tratě vytesán reliéf a jméno Jaroslava Vrchlického, dílo sochaře Josefa Chvojana z r. 1919. Jaroslav Vrchlický, básník lumírovského kruhu, dramatik, prozaik, překladatel, literární a divadelní kritik a profesor University Karlovy (1853 – 1912), vlastním jménem Emil Frída, si zvolil pseudonym právě podle říčky Vrchlice, 30 km dlouhého přítoku říčky Klejnárky, jež se u Kolína vlévá do Labe.

Kutná Hora turistická a antikomunistická

Důkladnější prohlídku vlastní Kutné Hory zhatil neutuchající liják. Každý z nás nicméně ve městě již v minulosti byl a jistě ještě bude. Na budově Vlašského dvora, bývalého královského paláce s mincovnou ze 13. století, později mnohokrát přestavovaného, jsme zastihli nápis „Fuck system“, což lze do češtiny přeložit nejspíš jako, s odpuštěním, „m**at systém“, těsně vedle toho však i pamětní desku „obětem teroru, násilí a komunistické zvůle v l. 1948 – 1989, účastníkům protikomunistického odboje na Kutnohorsku“. A aby toho nebylo málo, těsně před tím sochu T. G. Masaryka. Kromě sochy předního antikomunisty, ikony protilidového režimu, za kterého byly při hladových bouřích postříleny a zraněny desítky dělníků a rolníků a pokrokoví lidé vězněni a policejně štváni, a kromě antikomunistické pamětní desky toho však polistopadový režim Kutné Hoře mnoho nedal. Okresní město má dnes méně obyvatel než v r. 1981, aniž by od něj byly odtrženy některé obce (21 314 v r. 1981 vs. 20 839 v r. 2011), průmysl je vesměs v útlumu nebo přímo v troskách (strojírenský – Státní výrobna automobilů neboli SVA, AVIA), hutnický (slévárna ČKD), textilní a konfekční, potravinářský (cigarety, cukrovinky), resp. v soukromém vlastnictví, takže stát, město, natož pak sami pracující na něj nemají téměř žádný vliv a z jeho zisků mají jen nepatrné drobky. Čs. tabákový průmysl Kutná Hora spadá dnes pod značku Philip Morris ČR a.s. a v představenstvu i dozorčí radě převažují cizinci. Těžba rud barevných kovů byla v Kutné Hoře ukončena v r. 1991.

Před všestranným kapitalistickým úpadkem pomáhá Kutné Hoře turistický ruch. Město je od r. 1961 městskou památkovou rezervací, od r. 1995 zapsanou v seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Zaujalo nás, kolik jsme zde zastihli turistů z Čínské lidové republiky.

Po večeři v restauraci jsme se vydali na železniční stanici Kutná Hora město. Před odjezdem vlaku jsme mohli obdivovat ještě vrak motorového vozu „Modrý šíp“ z r. 1934, zarůstající plevelem na odstavné koleji a čekající na rekonstrukci.

Výlet na Sion a do Kutné Hory byl pro nás rozhodně zajímavou a přínosnou akcí. Necelých 20 kilometrů v nohou jistě prospělo našemu zdraví i poznání a můžeme jen litovat, že se nám lépe nepřálo počasí.