U příležitosti 72. tragického výročí vypálení a vyhlazení obce Lidice pořádala Levá perspektiva v sobotu 7. června pochod do Lidic, aby tak navázala na podobné pochody organizované pokrokovým hnutím v minulosti. Shodně jako v minulém roce jsme zvolili atraktivní trasu ze Zákolan přes Okoř, pozoruhodnou krásnou přírodou (Přírodní park okolí Okoře a Budče), kulturními a technickými památkami (hradiště Budeč s rotundou, zřícenina Okoř, viadukt u Kovár) a významnými i pro dějiny dělnického hnutí (působiště průkopníka socialismu Ladislava Zápotockého Budečského v Zákolanech a rodiště jeho syna Antonína Zápotockého, pamětní desky na rodném domě a socha Antonína Zápotockého). Bohužel, trasu pochodu jsme byli nuceni změnit.

Do Zákolan nás měl z Prahy dovézt výletní vlak „Cyklohráček“, vybavený stojany pro přepravu jízdních kol a hrami pro děti. Dojel však jen do Hostivice, kde zůstal nepojízdný stát. Po informaci od vlakové čety, že se odjezd odkládá „na neurčito“, jsme byli nuceni, stejně jako většina cestujících, přestoupit do rychlíku na Kladno. Jelikož z Kladna v dohledné době spojení do Zákolan nebylo, operativně jsme změnili pochod do trasy Kladno – Lidice – Okoř.

Podle dostupných map vedla ještě nedávno z Kladna do Lidic červená turistická značka. Vyznačena je i na informační tabuli cyklostezky na okraji Kladna, v Kročehlavech. Tato značka bohužel nevedla z nádraží, ale začínala kdesi v Kročehlavech. Vydali jsme se proto tím směrem v domnění, že ji najdeme. To se nepodařilo a ani nemohlo, jelikož značka byla v nedávné době zrušena, takže z okresního města dojít po značené cestě do Lidic nelze, což mi připadá jako krajně nešťastné a nedůstojné významu tohoto místa, nyní ležícího jen na zelené značce procházející v méně atraktivním směru Tuchoměřice – Buštěhrad – Zákolany, z velké části pouze po silnicích.

Po nepříliš příjemné procházce sluncem rozpáleným kročehlavským sídlištěm jsme narazili na špatně značenou cyklostezku, vedoucí nás přes park Bažantnice požadovaným směrem. Bohužel, krátký úsek přes Bažantnici byl téměř jedinou částí naší cesty nacházející se ve stínu, což nebylo v třicetistupňovém vedru právě ideální. Přes obec Hřebeč jsme vystoupali dlážděnou silnicí do nových Lidic, tedy části obce, postavené po osvobození. Jak připomíná pamětní deska, obnova obce byla vyhlášena za stavbu mládeže, pracovalo zde 489 budovatelů z Československa a 80 zahraničních účastníků. Stavba byla zahájena 8. května 1947 a předána 28. října 1948.

Dnes má obec Lidice 472 obyvatel, tedy téměř shodně se začátkem června 1942, kdy byly pod záminkou údajného styku zdejších rodin s pachateli atentátu na R. Heydricha na přímý Hitlerův rozkaz v bestiální akci řízené osobně K. H. Frankem 10. června srovnány se zemí, všech 192 mužů zastřeleno (z toho 173 na místě), 196 žen odvlečeno do koncentračního tábora, kde jich 59 zahynulo, 105 dětí bylo z větší části zavražděno plynem v koncentračním táboře v polském Chelmnu, malá část byla dána na poněmčení do německých rodin. Po osvobození se vrátilo 137 žen a 17 dětí.

U lidické galerie (před jejímž vchodem stojí mramorový pomník věnovaný v r. 1962 partyzány z italského města Carrara) jsme se občerstvili v restauraci a poté jsme pokračovali novou částí Lidic přes růžový sad k horní části památníku. Zaujalo nás, jak je nová část Lidic mimořádně pěkně upravená. Neviděli jsme zde jediný sešlý dům ani zarostlou, neudržovanou zahradu. Vzkvétá také růžový sad, ačkoli v 90. letech zcela zanikl, což uvádí i popisná tabule, s poukazem na údajný „nedostatek peněz“. Spíše by však bylo namístě hovořit o nedostatku dobré vůle, neúctě k památnému místu a kulturním barbarství, příznačném pro restaurované tržní hospodářství. O to cennější je, že se podařilo sad v l. 2001 – 2002 obnovit. Dnes roste na 23 tisíc růžových keřů dvou set různých odrůd na ploše 3,5 hektaru. Založení sadu pamatuje sousoší „Mír“ akademického sochaře Karla Hladíka z r. 1955, představující chlapce a děvče krmící holubici. Poblíž jsou na pískovcových kvádrech umístěny znaky některých měst a obcí zničených ve 2. světové válce, paradoxně nikoli jen hitlerovskými okupanty a jejich vazaly (sovětský Stalingrad, polská Varšava, anglické Coventry, francouzský Oradour…), ale i západními spojenci v boji proti nim, jako Drážďany a Hirošima.

V horní, dominantní části památníku, pocházející až z 2. poloviny 80. let, zaujme do pískovce vytesaný cyklus Lidice zasloužilého umělce, akademického sochaře profesora Jana Simoty. Působivě a do detailů propracovaně znázorňuje oddělení mužů od rodin, zastřelení mužů, odloučení dětí, osvobození žen z koncentračního tábora, návrat do vlasti a život v mírových Lidicích.

V jedné z místností lidického památníku jsme si prohlédli působivou výstavu o vyhlazení francouzské obce Oradour-sur-Glane, vypálené přesně o dva roky později po masakru v Lidicích, 10. června 1944. V Oradouru bylo zavražděno (většinou upáleno) německými esesáckými katany 642 civilistů. Ve výstavce nás zaujala a nemile překvapila např. informace o tom, že většina odsouzených viníků masakru byla v r. 1953 amnestována, na protest proti čemuž obec Oradour vrátila udělený čestný řád. Jediné dva tresty smrti, které byly toho roku za vyhlazení Oradouru vyneseny, byly už o rok později změněny na tresty odnětí svobody a v r. 1958 byli pachatelé propuštěni.

Ve vitríně poblíž výstavy o Oradouru jsou umístěny dokumenty vztahující se k poválečné obnově Lidic: rozhodnutí o obnově obce Lidice, podepsané ministrem vnitra Václavem Noskem 10. června 1945 a udělení Československého válečného kříže 1939 z téhož dne, podepsané ministrem národní obrany Ludvíkem Svobodou. Stojí za zmínku, že v Noskově dokumentu jsou Němci psáni s malým písmenem, jako výraz jejich potupy.

V areálu památníku nebylo mnoho lidí. A velká část z těch, které jsme potkali, byli cizinci. K sousoší, přestavujícímu 82 dětí ze vsi zavražděných plynem nacisty v r. 1942 a věnovanému památce milionů dětských obětí 2. světové války, jsme položili kytici růží. Dílo akademické sochařky Marie Uchytilové a Jiřího Václava Hampla vznikalo v l. 1969 – 1992 a odhaleno bylo až v r. 2000, jedenáct let po smrti Uchytilové.

Následně jsme prošli ke hrobu lidických mužů, kde se tyčí prostý modřínový kříž s trnovou korunou a nejstarší lidický pomník, s pěticípou hvězdou, ruským a českým textem, odhalený již 3. června 1945 a postavený vojáky minometného oddílu Rudé armády hrdiny Sovětského svazu plukovníka Pankova. Nedaleko odtud stojí zídka, základ bývalé zdi stodoly, u které bylo zastřeleno 173 lidických hrdinů. Pamětní deskou jsou označeny i základy Horákova statku a místo bývalého pomníku obětí 1. světové války, zničeného společně s celou obcí. V údolí u Lidického potoka roste lidická hrušeň, jediný ovocný strom přeživší červen 1942, tehdy ještě jako velmi malý stromek, zasazený teprve o rok dříve (dnes památný strom). Prohlídku památníku jsme zakončili návštěvou základů bývalé školy a kostela (se dvěma sochami plačících žen) a starého lidického hřbitova (resp. území, kde se nacházel), při likvidaci Lidic rovněž zničeného včetně exhumace mrtvých!

Z Lidic jsme po zelené značce, poté neznačeně a krátce po žluté a červené došli přes Makotřasy, Velké a Malé Číčovice na Okoř. Zříceninu hradu, postaveného ve 14. století na místě objektu ze století předchozího a opuštěného v 18. století, jsme si mohli prohlédnout jen zvenku. V době našeho příchodu byla už uzavřená. Usedli jsme do restaurace pod hradem a zde vyčkali na odjezd posledního autobusu do Prahy. Zbylou část původně zamýšleného výletu z Okoře až do Zákolan jsme museli s ohledem na blížící se večer oželet.

I přes nečekanou změnu plánu a přes přílišné horko se výlet do Lidic (o délce asi 15 kilometrů) vydařil a splnil svůj účel. Lidice nesmějí být zapomenuty, zvláště ne v dnešní době, kdy nedaleko od naší vlasti, na Ukrajině, zuří občanská válka vyprovokovaná a podporovaná západními „demokraty“, v níž se dějí zvěrstva, která si s chováním hitlerovských vrahů v Lidicích příliš nezadají. Lidice varují zvláště v této době, kdy jejich památku formálně uctívají a na jejich území řeční váleční štváči, podporující krvelačné agrese NATO, posílající žoldáky do zahraničí proti pokojnému civilnímu obyvatelstvu a fanaticky uctívající Evropskou unii, která se stále zřetelněji profiluje jako čtvrtá Velkoněmecká říše, vedoucí úloha Německa je v ní více než zřejmá a jediný, komu se militaristické Německo a jeho prostřednictvím Evropská unie podřizuje, jsou USA, nejhorší hrozba světovému míru, společenskému pokroku a samotné existenci lidstva.

Bylo by licoměrné truchlit nad oběťmi fašismu Hitlerovy doby a smiřovat se s fašismem doby Bushovy a Obamovy, o to nebezpečnějším, že se maskuje slovy o ochraně „svobody a demokracie“ a „boji proti terorismu“.