19. června proběhlo druhé kolo francouzských voleb do Národního shromáždění, v nichž čerstvě znovuzvolený prezident Emmanuel Macron usiloval o získání většiny s možností ustavit silnou vládu potřebnou k prosazení jeho programu neoliberálních reforem. To se mu nepodařilo. Poprvé od roku 2002, kdy se ve Francii sjednotily termíny prezidentských a parlamentních voleb, si prezident tuto většinu poslanců nezajistil. Pro Macrona jde o zásadní politickou porážku.

Nejsilnějším uskupením přitom zůstala prezidentská koalice Ensemble s 247 křesly, nicméně jde o ztrátu 101 křesel proti stavu před volbami. Významně posílila radikální levice i radikální pravice. Hlavním levicovým stranám se podařilo v květnu uzavřít volební koalici Nová lidová unie pro ekologickou a sociální politiku (NUPES) vedenou Jeanem-Lucem Mélenconem, která získala 142 křesel (předtím měly jednotlivé strany pouze 66 mandátů), napravo pak nad očekávání uspělo Národní sdružení Marine LePenové, které z pouhých 7 křesel posílilo na 89. Čtveřici hlavních uskupení v novém parlamentu doplňují pravicoví republikáni, kteří ale také výrazně propadli a ztratili téměř polovinu svých křesel – ze 120 zbylo jen 64.  Volby skončily pro tuto chvíli politickým patem – republikáni se odmítli spojit s Macronovým hnutím a prezidentovi tak chybí k získání většiny 42 mandátů.

Političtí komentátoři se vesměs shodují, že nové uspořádání Národního shromáždění bez absolutní většiny pro prezidentovu stranu a dosud se nerýsujících spojenectví k jejímu dosažení, bude představovat významnou překážku pro naplňování Macronova programu. Francouzský systém se silnou rolí prezidenta a historie jeho politických institucí přitom nejsou hledání kompromisů příliš nakloněny. Do významné ústavní funkce se krátce po volbách podařilo zvolit první ženu ve francouzské historii, Yaël Braun-Pivetovou, která sice nominálně patří do Macronova tábora, ale je mu politicky i osobně poměrně vzdálená. Zvolení se podařilo ve druhém kole hlasování díky zdržení se lepenovců. Ti za to nyní očekávají získání významného postu v čele finančního výboru, který tradičně obsazuje opozice. Strany levicové koalice NUPES se rozhodly vytvořit čtyři vlastní poslanecké kluby, což z Národního sdružení učinilo největší opoziční poslaneckou skupinu, ale levice zároveň deklarovala, že do všech voleb do legislativních funkcí bude vysílat jediného, předem domluveného kandidáta.

V parlamentních volbách nešlo jen o zisk či ztrátu určitého počtu křesel, ale také o úspěch či porážku konkrétních osobností, a i zde musely prezidentu Macronovi naběhnout nové vrásky na čele. Řada klíčových lidí jeho tábora totiž v přímých volebních střetech propadla.

Mezi těmi, kteří takto neuspěli, byl například bývalý ministr vnitra jeho vlády, „vypichovač očí“ Christophe Castaner, jehož nelichotivé přízvisko odkazuje na brutalitu policejních zásahů proti účastníkům protestního lidového hnutí Žlutých vest (nejméně 24 protestujících při nich přišlo kvůli střelbě gumovými projektily o oko). Castaner působil jako předseda poslaneckého klubu La République en Marche (součást koalice Ensemble) v Národním shromáždění, avšak nyní po porážce od kandidáta NUPES své křeslo ztratil. Dalšími vysoce postavenými politickými figurami Macronova hnutí, které skončily v poli poražených, byli ministryně životního prostředí Amélie de Montchalin a předseda parlamentu Richard Ferrand. Ani jim se nepodařilo obhájit své mandáty v souboji se sjednocenou levicí, přičemž porážka znamenala v tomto případě i odchod ministryně z vlády po pouhém měsíci ve funkci. Své pozice ostatně neobhájili i další 2 z celkem 15 ministrů Macronem nedávno ustaveného kabinetu (jeden po prohře s kandidátem Národního sdružení). Samotná premiérka Elisabeth Borneová udržela svůj mandát také jen poměrně těsně s podporou 52,3 % voličů.

Oslabený prezident nyní sonduje, jak by se dalo postupovat dál. Levice na něj začala ihned dorážet ohledně návrhu na zastropování obchodních cen základního zboží a přijetí ekologických opatření. Krajní pravice tlačí vlastní agendu v otázce migrace. Pro francouzskou vládnoucí třídu je velmi nepříjemné, že hlavní opoziční uskupení nesdílejí s vládou konsensus ohledně zahraniční a obranné politiky, což je významně odlišná situace například od Německa nebo Spojeného království. Při hledání složitých kompromisů nezbude Macronovi příliš času na prosazování vlastní agendy. Nedemokratické „pojistky“ francouzské ústavy mu sice dovolují celý parlament v podstatě svévolně rozpustit, ale výsledek dalších voleb by byl v takovém případě krajně nejasný a jeho tábor by pravděpodobně dále oslabil.