Novinář z „Komentáře“ mluvil s Maximem Čalenkem, koordinátorem AIS (antifašismus, internacionalismus, solidarita) fóra o problémech a perspektivách mezinárodní práce v Luganské lidové republice (LLR).

Každý ví, že v moderním světě nemůže žádný stát přežít v izolaci. Jak se z ní ale může mladá, „samozvaná“ a neuznaná republika dostat? Je to vůbec možné?

MČ: Je to opravdu složité, ale musíme si uvědomit, že mezinárodní uznání a mezinárodní politika jsou dvě různé věci. Pokud dnes nemůžeme počítat s okamžitým uznáním statusu naší republiky, nezavírá nám to stále cesty k navázání vztahů s jinými zeměmi ani s lidmi na nevládní úrovni.

V prvé řadě jde dnes o jednání se skupinami a organizacemi loajálními k LLR. Tyto vztahy nám umožňují informovat světovou komunitu o skutečné situaci v naší zemi. Také v Evropské unii je řada organizací a nezávislých aktivistů, kteří podporují naše odhodlání zastavit neofašistickou agresi a přispět k mírovému vyřešení situace na Donbase. Z většiny jde o komunistické a levicové organizace. Jsou našimi dlouhodobými partnery a spojenci a my jim za jejich podporu a partnerství velmi děkujeme.

Proto tedy to, co vláda není schopná dělat oficiální cestou, leží na bedrech veřejných iniciativ, které mají větší manévrovací prostor a širší pole působnosti. Jednou z těchto hlavních iniciativ v LLR je AIS fórum (Antifašismus, Internacionalismus, Solidarita), klíčová mezinárodní aktivita, která začala v roce 2015.

Čeho mohou nevládní veřejné iniciativy dosáhnout?

MČ: Úzce spolupracujeme s řadou společenských a politických organizací v Evropě a po celém světě ohledně toho, jak prolomit informační blokádu, vysvětlovat skutečnou situaci na Donbase a bavit se o problémech, kterým čelí občané Lugansku v souvislosti s ukrajinskou vojenskou agresí.

Naneštěstí dnes na státní úrovni neexistuje žádný jasný plán mezinárodní práce a vzniku center spolupráce a koordinace se soudruhy z EU a celého světa. V Doněcké lidové republice jsou v této věci dále, mají tam jasnější a organizovanější mezinárodní práci konanou s podporou vlády a dosáhli již některých výsledků. Doněčtí politici jsou v Evropě známí a citovaní, Doněcká lidová republika otevřela i svůj první diplomatický úřad v České republice. My v Lugansku musíme ještě mnoho a mnoho udělat.

Ale dělají úřady LLR v tomto směru něco? Dělají nějaké praktické kroky k zlepšení vztahu mezi Luganskem a světem?

MČ: Něco se samozřejmě udělalo. Luganská odborová federace uspořádala řadu mítinků, měli jsme tu několik delegací ze zemí Evropské unie. Bohužel jde ale jen o kapku v moři, která nic moc nezměnila. V porovnání s aktivitou nevládních organizací a jednotlivců je to málo.

Tak například Mezinárodní fórum solidarity konané v roce 2015 hostilo delegace ze 17 evropských zemí. Přes nevládní organizace navštívilo v letech 2015-16 LLR kolem 30 delegací z více než 20 zemí. Dnes naši lidé aktivně pracují uvnitř mezinárodních organizací jako je Svěrová federace demokratické mládeže (WFDY). Založili jsme organizační výbor k vyslání delegace z Luganska na Světový festival mládeže a studentstva, který se bude konat příští rok v Soči (Rusku). A právě nedávno jsme konali Skype konferenci, kde jsem mluvil s italskými aktivisty z Verony i s italskými dobrovolníky, kteří již dva roky sbírají humanitární pomoc pro obyvatele Donbasu. Nejde o nějaké mimořádné aktivity, ale bohužel se jim dostává jen malého zájmu v luganských médiích.

A co si myslíte o „Minském procesu“, nelze ho také považovat za mezinárodní práci?

MČ: Ano, v Minsku se koná velká a já bych dokonce řekl dějinná práce k vyřešení situace na Donbase a na Ukrajině. Jsem si jistý, že budoucnost Luganska a Doněcka hodně závisí na tom, co se v Minsku děje. Ale minská platforma se týká jednoho specifického problému: mírového vyřešení vojenského konfliktu mezi lidovými republikami a Ukrajinou. Všechno, co se tam při mezinárodním zprostředkování odehrává, je zaměřeno na ukončení krveprolití a posilování dialogu o postavení Donbasu.

Já si ale myslím, že se na to musíme dívat ze širší perspektivy. Každý člověk obeznámený s mezinárodní prací ví, že vyjednávací stůl je jen jedním z aspektů. Pokud chceme maximálně ubránit naši pozici, pak nejkratší cesta nevede přes schopnost sjednávat kompromisy a dohadovat se během vyjednávání. Na druhé straně stolu proti nám sedí zástupci států, v nichž se odehrávají stovky komplikovaných politických procesů, které ve výsledku vytváří pozici oficiálního zástupce sedícího proti nám. Ovlivnit, nebo nějak změnit tyto pozice, které už byly vyjednány a schváleny v evropských metropolích, a posunout je v náš prospěch je velice obtížné.

Proto se s opravami musí začít tam, kde to všechno začíná a kde máme možnost ovlivnit politické názory v Evropě a přes ně i pozice evropských vůdců. Souhlas jejich vlastních voličů je ta páka, která nám snad umožní dotlačit evropské politiky na žádoucí pozice. Jde o zdlouhavý a obtížný úkol, o kterém se moc nemluví ani nepíše, ale jeho význam nesmíme podceňovat.

A jaké plány má váš tým do budoucna?

Pokračujeme v práci na platformě AIS fóra. Na této základně již spolupracujeme s lidmi z více než 20 zemí. V blízké budoucnosti uděláme prezentaci filmu „Streicherův případ“ – bude o Evropanech, kteří nás navštívili v roce 2015 a 2016, aby viděli situaci na Donbase, o jejich názorech na současný neofašistický režim na Ukrajině a o jejich vizích na řešení našich problémů. Tento film vytvořený v Lugansku je prvním svého druhu. Právě nedávno hovořil čestný občan Lugansku Michael Golubovič o nezbytnosti rozvíjet v LLR kinematografii – a my už na tom začali pracovat. Doufáme, že film se bude líbit divákům nejen v Lugansku ale i v Evropě.

V září chceme také otevřít Mezinárodní mediální centrum, přes které plánujeme pokračovat v práci na prolomení mezinárodní blokády kolem LLR a na rozšíření naší spolupráce s aktivisty, politiky a novináři v Evropě. Vytvoření takové infrastruktury určitě povzbudí mnoho Evropanů, aby navštívili naši republiku.