Stému výročí Velké říjnové socialistické revoluce věnují i v naší zemi velkou pozornost nekomunistická a antikomunistická média. Oproti tomu trosky komunistického hnutí, které by mělo být dědicem této revoluce, k výročí téměř mlčí. Protože jsou to trosky. Jediná ze čtyř (!) registrovaných českých komunistických stran, kandidující ve volbách, má nyní bezpochyby jiné starosti, například jak znovu získat pozici místopředsedy poslanecké sněmovny nebo jiné výhody ze svého „skvělého“ volebního výsledku. Faktem zůstává, že pokud by se taková strana hrdě přihlásila k odkazu Lenina a Říjnové revoluce, tento odkaz by zneuctila tak hrubě, že by se Lenin jistojistě obracel v mauzoleu (kde je ostatně jen turistickou atrakcí v rukou oligarchů…).

Velcí marxističtí myslitelé předpokládali obtíže v postupu světa k socialismu. Byli si vědomi, že to nebude snadný a krátký proces a připouštěli i možnost zpětného pohybu, kontrarevolucí. Známa jsou Leninova slova přirovnávající cestu k socialismu k výstupu na těžko přístupnou horu, při kterém se může ukázat, že zdánlivě snazší cesta nevede k cíli a je nutno se z ní vrátit a vyzkoušet cestu jinou. Jiná známá Leninova teze (totiž mezi stoupenci Lenina známá, jinak už dnes skoro neznámá) uvádí, že poražená buržoazie se nevzdává naděje na restauraci kapitalismu a tato naděje se mění v pokusy o restauraci.

Lenin byl v někdejších socialistických státech často citován a byla mu prokazována formální úcta, ale podstata jeho díla byla stále zřetelněji opouštěna. Pokusy o usmiřování s kapitalisty skončily tak rozsáhlým návratem ke kapitalismu, jaký si nepřipouštěl nikdo z předních marxistů Východu ani Západu. Kontrarevoluci si zpravidla představovali jako ozbrojený konflikt, ne jako v podstatě dobrovolnou rezignaci byrokratických pohrobků Říjnové revoluce na veškerou moc, která například podle československé ústavy měla patřit pracujícímu lidu. A patřila mu stále méně, až mu při takzvané „sametové revoluci“ přestala patřit úplně. Smutné na tom je, že zdrcující většina tohoto pracujícího lidu si to vůbec neuvědomovala a k obnově kapitalismu přinejmenším mlčela, pokud ji přímo nepodporovala.

Z obnovy kapitalismu těžko vinit Lenina a bolševiky. Ta generace, která provedla Říjnovou revoluci, ji neprohrála. V procesu výstavby socialismu docházelo k těžkostem a došlo i ke křivdám, ale z celospolečenského hlediska převažoval společenský pokrok, dosud nevídané zvýšení životní úrovně i podílu na řízení celé země od podniků a družstev až po komunální a celostátní politiku. Systém sovětů (rad), následovaný později podobně koncipovanými lidovými (národními) výbory států lidové demokracie, nebyl dosud ničím překonán. Navzdory tomu, že dějiny píší vítězové (třebas dočasní), a tak dnešní doktrínou je, že kapitalismus je nejlepší a jeho hrůzovláda zbohatlíků jedinou „demokracií“.

Poslední z předních aktérů Říjnové revoluce zemřel v roce, kdy zanikl Sovětský svaz. Byl to Lazar Kaganovič, zesnulý 25. července 1991.

Antikomunisté používají argument, že Říjnová revoluce s následným budováním socialismu přinesla mnoho obětí, a proto že je zavrženíhodná. Kdo však vyvolal ozbrojený boj, zastánci revoluce nebo její odpůrci? Po dobytí Zimního paláce propustili bolševici zajaté ministry na svobodu. Obrana revoluce musela však být úměrná odporu proti ní, jinak by se revoluce nebyla udržela. Imperialisté čtrnácti zemí napadli sovětské Rusko a rozpoutali bílý teror. Kdo čím zachází, tím také schází. Sovětské Rusko zvítězilo v občanské válce, Sovětský svaz ve druhé světové válce.

Dějiny znají „kdyby“. Kdyby nezvítězil v Sovětském svazu socialismus, je pravděpodobné, že by fašismus zachvátil celý svět a nebyla by síla, která by se mu postavila. Druhá světová válka, ke které by jako ke konfliktu mezi imperialisty v důsledku jejich boje za přerozdělení trhů došlo i bez existence SSSR, by tak mohla skončit naprostým triumfem fašistických sil namísto jejich porážky.

Velká říjnová socialistická revoluce se svého stého výročí nedožila, ale ukázala cestu. Cestu, co dělat. I cestu, co nedělat. Její sté výročí si připomínáme ve smutné situaci, kdy imperialismus triumfuje téměř na celém světě, zmítaném válkami a sužovaným tragickou bídou většiny. (Jen pro asociálního tupce může být útěchou, že většina této bídy je v jiných zemích než naší.)

Lenin brzy po říjnovém vítězství prosadil změnu názvu ruské sociálně demokratické strany (bolševiků) na stranu komunistickou, protože sociálně demokratické strany se zdiskreditovaly svou podporou kapitalismu a války. Nelze vyloučit, že budoucí revoluční hnutí se bude muset podobně postavit i ke komunistickým stranám, které dnes mnohdy dělají památce klasiků marxismu trapnou ostudu.

Boj za lepší budoucnost nepohasl a je veden různými formami po celém světě. Ačkoli nezbytnost přechodu lidstva k socialismu je vědecky dokázána, otázkou zůstává, zda se lidstvo dokáže ke své socialistické záchraně probojovat dříve, než se zničí ve válečných konfliktech, v ekologické katastrofě či jejich kombinací. Žádná jiná než tyto dvě možnosti neexistuje. Pod vládou kapitalistů se lidstvo řítí do propasti a už je od ní jen krůček. Nová Říjnová revoluce je více než potřebná. Už včera bylo pozdě.