Vrátil jste se právě z Venezuely. Českou televizí jsme zásobováni informacemi, které spíše naznačují, že už jde o občanskou válku než o mír. Jaká je tam tedy skutečná situace?

Bolívarovskou republiku Venezuela jsem naposledy navštívil letos v dubnu. Kromě jiných aktivit jsem se v této mně drahé zemi zúčastnil mezinárodní mise solidarity, kterou společně zorganizovaly Světová rada míru a Světová federace demokratické mládeže. Jejím cílem bylo především vyjádření solidarity mezinárodního mírového a mládežnického hnutí s lidem Venezuely a tamní Bolívarovskou revolucí.

Měl jsem tak možnost setkat se a hovořit s řadou představitelů politického a společenského života Venezuely, kupříkladu s vedením Sjednocené socialistické strany Venezuely a Komunistické strany Venezuely, ale i s generalitou Národních bolívarovských ozbrojených sil. Důležité pak bylo oficiální přijetí legálním prezidentem republiky Nicolásem Madurem v sídle hlavy státu v paláci Miraflores.

Politická i ekonomická situace v zemi je v současnosti velmi komplikovaná. Toho se snaží využít krajně pravicová opozice, podporovaná imperialismem Spojených států amerických, Evropskou unií a některými latinoamerickými státy. Ta se opakovaně pokouší o pučistické svržení legální venezuelské vlády, případně o vyprovokování otevřené vojenské agrese proti Venezuele ze zahraničí. Společnost v zemi je dlouhodobě velmi polarizovaná. O tom, že – navzdory všem problémům – má Bolívarovská revoluce stále podporu milionů, však svědčí například mohutné pochody a demonstrace v Caracasu a dalších venezuelských městech na její obranu.

Je ve Venezuele hlad a nejsou k dispozici léky, jak se dozvídáme z televize? Proč ke zdejším problémům vůbec došlo?

Situace ve Venezuele je dnes opravdu velmi složitá. Země je řadu let obětí mimořádně silné a stále se stupňující ekonomické agrese ze strany Spojených států amerických. Drastické sankce proti Venezuele byly zavedeny již za prezidentství Baracka Obamy, za administrativy Donalda Trumpa však byly zásadně prohloubeny. V prvé řadě se dotýkají venezuelského nerostného bohatství, především těžby ropy a konkrétně státní ropné společnosti PDVSA. Těžba ropy je přitom pro zemi naprosto klíčová. Venezuela patří k zemím s největšími zásobami této nerostné suroviny, její zásoby se odhadují na stovky miliard barelů.

Sankce však zásadně limitují možnosti těžby, zpracování a exportu. Ukázkovým problémem je například to, že venezuelská ropa je těžká, s velkým obsahem síry. Vytěžená ropa je velmi hustá a pro její zředění, aby mohla téct potrubími, se do ní míchají chemické přísady. Jejich dovoz do Venezuely nyní sankce zakazují a i tímto paralyzují pro Venezuelu klíčový ropný průmysl.

Sankce však mají mnoho podob. Venezuele tak je například odpírán přístup ke státnímu majetku v zahraničí. Týká se to i zlatých rezerv v hodnotě miliard dolarů. Vedle významného poklesu cen ropy na světových trzích a interních problémů země jsou tak právě zahraniční hospodářské a ekonomické sankce hlavní příčinou krize ve Venezuele.

Krizi v distribuci potravin dnes země řeší především skrze systém Místních výborů pro zásobování a produkci. V jeho rámci jsou zdarma či za symbolickou cenu distribuovány základní potraviny. Situace s léky je komplikovaná. Přesto se od začátku roku podařilo do Venezuely dopravit několik set tun léků z Ruska, Číny a Kuby.

Co je to za člověka, ten Juan Guaidó, kterého uznala i řada zemí Evropské unie za prozatímního prezidenta země?

Juan Guaidó je pětatřicetiletý krajně pravicový představitel venezuelské opozice, člen sociálnědemokratické strany Lidová vůle. V lednu tohoto roku se po poradě se zástupci vlády Spojených států amerických samozvaně prohlásil prozatímním prezidentem země. Učinil tak v naprostém rozporu s Ústavou Bolívarovské republiky Venezuela. Prezidentské volby se přitom ve Venezuele uskutečnily naposledy v květnu minulého roku. Zvítězil v nich s takřka 68 procenty hlasů Nicolás Maduro a Juan Guidó v nich ani nekandidoval.

Spojené státy americké, následované Evropskou unií, uznaly samozvance Juana Guaidóa hlavou Venezuely. Je velikou hanbou České republiky, že se k nim vzápětí přidala vláda Andreje Babiše, a prezident Miloš Zeman tomuto samozvanci dokonce pogratuloval a pozval jej na návštěvu naší země. Juan Guaidó přitom každým dnem dokazuje, že je opravdovou loutkou imperialismu Spojených států amerických snažící se o pučistické svržení legální venezuelské vlády a otevřeně vyzývající k zahraniční vojenské agresi proti své vlastní zemi.

Je armáda skutečně tak významným prvkem dalšího vývoje?

Venezuelská armáda, tedy Národní bolívarovské ozbrojené síly, sehrávají opravdu podstatnou úlohu. Oprávněně je zdůrazňováno občansko-vojenské spojenectví jako klíčový prvek Bolívarovské revoluce. To si uvědomuje i opozice, která opakovaně vyzývá příslušníky ozbrojených sil k účasti na svých pučistických pokusech. Naposledy se tak stalo před několika dny, kdy Juan Guaidó společně se svým předchůdcem v roli opozičního vůdce Leopoldem Lopézem dokonce zcela lživě deklarovali, že se venezuelská armáda přidala na stranu puče a že s její pomocí ovládli vojenskou základnu La Carlota ve východním Caracasu.

Vedle venezuelské armády nyní v zemi fungují i lidové milice pod názvem Národní bolívarovské milice Venezuely. V době mého pobytu v Caracasu tato důležitá organizace, na jejíž budování se významně podílejí venezuelští komunisté, oslavila desáté výročí svého založení. Při té příležitosti prezident Nicolás Maduro informoval, že tato důležitá ozbrojená složka Bolívarovské revoluce má již dva miliony příslušníků. Do konce tohoto roku je pak jejím cílem mít vycvičených, ozbrojených a zorganizovaných na tři miliony členů, připravených hájit svou vlast a revoluci.

Jak zasahují do dění Spojené státy americké?

Spojené státy americké se nikdy nesmířily s nástupem Huga Cháveze do čela Venezuely před dvaceti lety a s jím zahájenou Bolívarovskou revolucí. Venezuelu, stejně jako celou Latinskou Ameriku, stále považují za svůj zadní dvorek. Jak jsem již zmínil, Venezuela má neuvěřitelné nerostné bohatství, především ropu. Výnosy z něj však nesměřovaly v posledních dvou desítkách let na sever, ale byly investovány do tzv. sociálních misí orientovaných například na vzdělávání, zdravotnictví či bydlení. Kupříkladu právě v řešení bytové otázky mohou být venezuelské úspěchy zdrojem inspirací nejen pro další země regionu. Za posledních osm let bylo ve Venezuele v rámci jedné ze sociálních misí postaveno neuvěřitelných 2 600 000 bytů, které byly dány k dispozici osmi milionům lidí, z nichž naprostá většina si předtím mohla o důstojném bydlení nechat jenom zdát. Do konce tohoto roku je navíc plánováno dokončení výstavby dalších 400 000 bytů.

I proto se Spojené státy americké snaží dlouhodobě o svržení venezuelské vlády a o získání kontroly nad nerostným bohatstvím země. Nepovedlo se jim to při puči v roce 2002 a potom ještě mnohokrát při dalších příležitostech. I při současných událostech je role Washingtonu naprosto zásadní. Věřím ale, že stejně jako v minulosti budou jím iniciované a podporované pučistické pokusy neúspěšné.

Je možné, jak naznačil ministr zahraničí USA Mike Pompeo, že do Venezuely bude poslána americká armáda?

Vláda Spojených států amerických otevřeně vyhrožuje vojenskou agresí proti Venezuele. V tomto smyslu se vyjádřil nejen Mike Pompeo, ale i prezident Donald Trump. Že se nejedná pouze o plané výhružky, ale o reálnou možnost, dokazují aktuální operace Jižního velitelství ozbrojených sil Spojených států amerických.

Spojené státy americké mají ostatně dlouhou historii vojenských intervencí a organizování pučů v různých koutech Latinské Ameriky. Za všechny je možné vzpomenout svržení vlády Jakoba Arbenze v Guatemale, neúspěšnou invazi v Zátoce sviní proti Kubánské revoluci, svržení prezidenta Joaoa Goularta v Brazílii, fašistický puč proti vládě Lidové jednoty v Chile či invazi na Grenadu.

Pokud se tak stane a americká vojska překročí venezuelské hranice, co to bude znamenat?

Venezuelané si nebezpečí otevřené vojenské agrese jasně uvědomují a připravují se na ni. Jsem přesvědčen, že hrdý národ takových velikánů bojujících za nezávislost země, jako byli Simon Bolívar nebo Hugo Chávez, se bez boje rozhodně nevzdá. Přes velkou převahu není imperialismus Spojených států amerických neporazitelný. Třeba právě příklad Kubánské revoluce a jejího vítězství nad invazí v Zátoce sviní dokazuje, že je možné svou vlast ubránit i před tak mocným nepřítelem.

USA vyhrožují i Kubě, obviňují ji z toho, že drží vlastně prezidenta Madura u moci, a to dokonce vojensky svými jednotkami, které jsou v zemi.

Bolívarovská revoluce ve Venezuele je od svých počátků úzce spojena se socialistickou Kubou. Vzájemná spolupráce, solidarita a přátelství mezi dvěma bratrskými národy jsou v obou zemích jasně znatelné. Ve Venezuele tak působí kupříkladu 20 tisíc Kubánců. Jedná se však výhradně o civilisty, především lékaře, ale také učitele. V minulosti jsem Venezuelu procestoval opravdu pořádně, a měl tak možnost vidět Kubánce i v naprosto zapadlých vesničkách, kde vůbec poprvé zpřístupňovali lidem zdravotní péči či se podíleli na alfabetizačních a jiných vzdělávacích kampaních.

Kubánská vláda jasně deklarovala, že ve Venezuele nemá žádné vojenské jednotky a vyzvala vládu Spojených států amerických, aby svá lživá tvrzení o opaku dokázala. Ta tak pochopitelně neučinila. Místo toho dál stupňuje své výhružky nejen proti Venezuele, ale právě i proti socialistické Kubě. Naposledy Donald Trump pohrozil kubánskému lidu v souvislosti s Venezuelou »plným a naprostým embargem společně s nejvyššími sankcemi«.

Čtenářům a čtenářkám Haló novin přitom není nutné připomínat, že právě Kubánská republika je obětí drastické ekonomické, finanční a obchodní blokády ze strany Spojených států amerických již po dlouhých šest desetiletí.

Socialistická Kuba stojí i v těchto dnech pevně za Venezuelou. To dokládá i aktuální prohlášení její vlády, ve kterém potvrdila svou pevnou a neměnnou solidaritu ústavnímu prezidentovi Venezuely Nicolási Madurovi, Bolívarovské revoluci a lidu Venezuely a vyzvala všechny národy a vlády světa, aby se společně a bez ohledu na politické a ideologické rozdíly postavily na odpor a bránily mír proti nové imperialistické vojenské intervenci v Latinské Americe a Karibské oblasti.

Česká televize nám několikrát zdůrazňovala, že v zemi jsou dokonce ruské ozbrojené síly. Víte o tom něco?

Bolívarovská republika Venezuela a Ruská federace spolu ve vojenské oblasti dlouhodobě spolupracují. Smlouvu o vojenské spolupráci spolu uzavřely již v roce 2001. Jedná se tak o vztah dvou suverénních států. Podle aktuálního vyjádření ruského ministerstva zahraničí jsou nyní ve Venezuele přítomni ruští vojenští experti, pověření praktickým prováděním dohod o vojensko-technické spolupráci, a jejich přítomnost není spojena s žádnými vojenskými operacemi. Osobně jsem se při své poslední návštěvě v Caracasu z vojenských objektů pohyboval pouze v hlavní pevnosti Fuerte Tiuna a setkal se tam jen s příslušníky venezuelských ozbrojených sil.

Západ, pokud jde o zničení současného levicového režimu, se pokouší zemi položit na kolena i hospodářsky. Daří se mu to?

Situace opravdu není jednoduchá. Kupříkladu inflace dosahuje milionů procent. Velká část hospodářství je krizí znatelně zasažena. Citelné jsou problémy s dodávkami elektrického proudu či vody, hromadnou dopravou atd. Někteří nyní přirovnávají život ve Venezuele tomu, čemu statečně čelili Kubánci v 90. letech minulého století v tzv. speciálním období po porážce socialismu v Sovětském svazu a dalších zemích střední a východní Evropy. Doufejme, že se Venezuelanům podaří tuto krizi překonat, stejně jako se to podařilo obyvatelům Ostrova svobody.

Neobáváte se, že Venezuela se stane další zemí, kde vzniká vinou Spojených států a vzhledem k našemu členství v NATO také nás, situace rovná Španělsku z let třicátých či dokonce že půjde o nový Vietnam?

Právě před nebezpečím nové vietnamské války varoval Nicolás Maduro, když se obrátil k lidu Spojených států amerických s výzvou, aby nedopustil agresi své země proti Venezuele. Konstatoval, že lid Venezuely chce mír, a ne nový Vietnam, tentokrát v Latinské Americe. Pokud však Spojené státy americké zemi napadnou, dostanou se tak, dle venezuelského prezidenta, do konfliktu, který bude daleko horší než ten, v němž byly poraženy v jihovýchodní Asii.

Může tomu svět zabránit?

Udělejme vše pro to, abychom takovému vývoji opravdu zabránili. Usilujme o zásadní změnu zahraniční politiky České republiky. Místo servilního patolízalství vůči Spojeným státům americkým, Severoatlantickému paktu NATO a Evropské unii prosazujme aktivní nezávislou zahraniční politiku založenou na míru. Za poslední dvě desítky let se obětí imperialismu stala řada zemí – Jugoslávie, Afghánistán, Irák, Libye, Sýrie… Nedovolme, aby se tento seznam dále rozšiřoval, ať už o Venezuelu, či nějakou jinou zemi.

(Rozhovor s Milanem Krajčou, předsedou Českého mírového hnutí. Převzato z Haló novin