V pátek 14. února nalezneme v kalendáři jméno Valentýn a všechny sdělovací prostředky, reklamní poutače a výlohy obchodů nás budou upomínat, abychom nezapomněli oslavit „svátek svatého Valentýna“. Některé kalendáře dokonce u tohoto data uvádějí „den zamilovaných“. Nemám nic proti zamilovaným ani proti osobě svatého Valentýna, křesťanského kněze zemřelého mučednickou smrtí pravděpodobně ve 2. polovině 3. století našeho letopočtu. Ale nelíbí se mi, že je v České republice, kde je obyvatelstvo v drtivé většině ateistické (dodávám: bohudík!, ať to zní jakkoli ironicky), oživována tradice dávno zapomenutých nebo dokonce nikdy příliš nerozšířených (jako v případě sv. Valentýna) církevních svátků, což je jednoznačně součástí procesu oživování náboženského tmářství, který bych si dovolil nazvat reklerifikací (od slova klérus = duchovenstvo, neplést si s rekvalifikací, českým pracujícím také plošně vnucovanou). Tento proces neustálého vyzdvihování církve a náboženství současná panská vláda potřebuje, aby mohla odůvodnit navrácení majetku katolické církvi, možná i toho, který této církvi zestátnil císař Josef II. v 18. století a jehož se církev dnes nestydatě domáhá. Zkrátka návrat do doby pobělohorské, kterou Alois Jirásek právem nazval „temnem“.
Osoba svatého Valentýna (Valentina) je opředena řadou legend, které nepovažuji za nutné zde rozepisovat, už proto, že pohádkám o zázrakům nevěřím. Zájemci si o nich mohou přečíst jinde. Ale i pokud připustíme, že svatý Valentýn zázraky nezpůsoboval, jelikož zázraky se nedějí, byl to patrně dobrý člověk, když zemřel mučednickou smrtí. Za patrona zamilovaných je považován proto, že dle jedné z legend tajně oddával zamilované páry v době, kdy vládce Říma Claudius II. zakázal vojákům sňatky v obavě, že by zůstali u rodin a nešli do boje (v tomto případě nedělal Valentýn žádné zázraky, ale jistě záslužné činy). Římský kněz sv. Valentýn byl (údajně) za tento projev vzdoru císaři popraven, neznámo ve kterém roce, nicméně 14. února. Odtud datum „dne zamilovaných“.
Přiznejme si ale, že málokdo z lidí oslavujících „svátek sv. Valentýna“ přemýšlí nad tím, kdo sv. Valentýn byl. Katolická církev sama zřejmě ze současné valentýnské propagandy velkou radost nemá, protože ta jaksi neodpovídá jejímu tradičnímu puritánskému pojetí, v němž důvěrný vztah partnerské dvojice vyjma manželství je nemyslitelný a intimní soužití je přípustné pouze za účelem plození potomstva. Už letmým pohledem na internet lze zjistit, že specializované církevní obchody valentýnský svátek nechává chladnými, zatímco na něj nezapomínají specializované obchody zaměřené na uspokojování tělesných požitků spjatých s důvěrnými vztahy.
Současný „den zamilovaných“ je svátkem čistě obchodním a byl obnoven, resp. zaveden jedině pro zvýšení tržeb obchodníků, výrobců a dodavatelů prodávaných upomínkových předmětů a dalších dárků. „Tradice svátku sv. Valentýna byla obnovena v USA počátkem 20. století, když se Walter Scott, známý výrobce vánočních přáníček, ocitl na prahu bankrotu. Jako řešení vymyslel obnovu tradice sv. Valentýna, který se od roku 1907 slaví v USA. Jeho společnost do dvou let ztrojnásobila své zisky,“ uváděla o 14. únoru např. česká Wikipedie s odkazem na článek Aleny Prokopové (text převzaly další stránky, např. Magazín pro ženy bety.cz, ale z Wikipedie už byl odstraněn, asi protože nezapadal do valentýnské hysterie…). A přesně tak tomu bylo v ČR v 90. letech, kde se zavedení tohoto komerčního svátku „zdrželo“ existencí reálného socialismu, který si na podobné výstřednosti nepotrpěl a namísto na zisky kapitalistů se orientoval na zvyšování životní úrovně pracujících.
Je podivuhodné, jak rychle se tato „netradiční tradice“ ujala. Ale uznejme, měla pro to předpoklady, vždyť vše, co přicházelo ze Západu, bylo v 90. letech náramně „in“ a pro mnohé konzumně orientované občany (totiž pro ty, kteří si ještě konzumovat mohou dovolit) je Západ nedostižným vzorem dodnes.
Jednu věc kupodivu sv. Valentýn s ČR společnou má: jeho ostatek – lopatka – je uložen v Praze na Vyšehradě a každoročně 14. února zde vystavován (i když… bůh ví, čí je to lopatka). Neberu věřící katolické menšině právo se jít tímto ostatkem (kusem lidské kostry) kochat, ale současně odmítám vnucování církevních svátků nevěřícím a vyznavačům jiné víry. Zkrátka odmítám „den svatého kohokoli“, ať už jako svátek církevní-duchovní nebo komerční-světský.
14. února vzpomeneme světce ze 3. století, opředeného mnoha legendami, jehož „zázraky“ jsou krajně sporné a vlastně o něm nic moc nevíme. Přitom zapomínáme (a toto zapomínání je podporováno současnou cenzurou a přepisováním dějin) na mnohé velikány boje za lepší zítřek všech slušných a poctivých lidí, nežijících na úkor ostatních. Mnozí z nich zemřeli mučednickou smrtí docela nedávno, ve 20. století. A mnozí umírají i dnes, ačkoli o nich nevíme. Morální povinností pokrokových lidí je připomínat si památku nikoli církevních světců, nýbrž revolučních ateistů.
A co se lásky týče, tu by si měli zamilovaní dávat najevo bez ohledu na to, jaký je den v kalendáři a nezávisle na slaboduché komerční kampani.