Když na přelomu března a dubna projela Českou republikou kolona amerických obrněných vozidel Stryker, dostávalo se nám ujištění, že jde jen o symbolické vyjádření podpory „našim spojencům“, kteří jsou ochotni garantovat naši bezpečnost v turbulentní době. Nic dalšího prý za tím nemáme hledat. Neproteklo ale moc vody Vltavou a vláda v tichosti připravila a schválila jednu z nejzásadnějších změn v naší obranné politice za posledních deset let. Novela branného zákona výrazně akcentuje zapojení populace do bojové přípravy i případných vojenských konfliktů nad rámec profesionální armády. Vedle toho vláda opakovaně posiluje pravomoci tajných služeb.

Od trestání darebáckých států zpět ke studené válce

Když v roce 2004 skončily povinné odvody mladých mužů a zároveň zanikla povinná základní vojenská služba, zdálo se, že budoucnost obrany České republiky spočine plně na bedrech malé profesionální armády tvořené vojáky z povolání. Úkolem této armády se vedle pomoci obyvatelstvu při živelných katastrofách mělo stát především nasazení v zahraničních misích tj. vojenská a logistická asistence při agresi Západu vůči tzv. darebáckým státům a při jejich následné okupaci. Česká armáda se v této koncepci vycházející z unipolárního světa jediné supervelmoci stala specializovaným nástrojem násilného šíření jejího vlivu a stále více rezignovala na svůj vševojskový charakter a další atributy nezbytné pro zabezpečení obranyschopnosti vlastního území státu.

Píše se ale rok 2015 a situace se radikálně změnila: zjevné neúspěchy západních vojenských intervencí v Afghánistánu, Iráku a Libyi, neschopnost dosáhnout násilné změny politického režimu v Sýrii skrze zásahy Turecka, Kataru a jiných západních spojenců v oblasti ani skrze financování militantních islamistických skupin a především rostoucí vojenská moc a asertivita Ruska (Gruzie, Ukrajina, nároky na Arktidu) a Číny (Jihočínské moře) a jejich prohlubující se spolupráce nejen ve vojenské oblasti rozezněly varovné zvony uším v Bílém domě, Pentagonu i na dalších místech, kde se formuje vojensko-strategické myšlení Severoatlantického paktu a jeho spojenců a vazalů. Zejména z vojenského hlediska precizní intervence ruské armády na Krymu ukázala, že opojný americký sen o unilaterálním světě končí těžkým vystřízlivěním.

V této situaci se zřetelně, byť třeba i ztěžka nebo chaoticky, mění i pohled na roli armád evropských států NATO. Po letech omezování početních stavů, základen a financí na provoz se rozpočty armád začínají navyšovat, přezbrojuje se a znovu se hovoří o možném nebezpečí rozsáhlých válečných konfliktů přímo v Evropě a z něj vyplývající nutnosti zajistit si obranu vlastního území. Ne že by se úplně přestalo hovořit o zahraničních misích, ale na první kolej se nyní k potěše všech zastydlých studenoválečníků opět dostala „hrozba z východu“ a pojem nasazení v zahraničí dostává nové konotace.

Povinné odvody aneb všichni mladí před komise!

Tomuto vývoji plně odpovídá také novela branného zákona, kterou připravilo ministerstvo obrany a kterou začátkem dubna schválila na svém zasedání vláda. V důvodové zprávě novely se nepokrytě píše o přípravě českých občanů na hrozící válku: „…Stávající právní úprava branné povinnosti, spočívající v povinném plnění výkonu branné povinnosti až po vyhlášení stavu ohrožení státu nebo válečného stavu bez možnosti odvedení části občanů k doplnění zálohy mladšími ročníky a zahájení přípravy potřebného počtu povinné zálohy ještě před vyhlášením těchto stavů, nezabezpečuje plně poslání zálohy ozbrojených sil a nedává záruku plnění úkolů ozbrojených sil při zajišťování obrany státu a spojeneckých závazků.“

Novela si klade dva hlavní cíle: zaprvé podstatně zvýšit připravenost širokých vrstev obyvatelstva k nastoupení vojenské služby v případě ohrožení státu nebo války a urychlit jeho nasazení na bojiště a zadruhé prohloubit roli záloh a zejména již existujících aktivních záloh ve válečných konfliktech.

Pokud jde o první cíl, novela vychází z existující (nikdy nezrušené) branné povinnosti všech občanů ve věku mezi 18 a 60 lety. Zatímco dosud se tato všeobecná branná povinnost chápala jako latentní stav ovlivňující život občanů spíše jen hypoteticky při vyhlášení stavu ohrožení státu nebo válečném stavu, novela předpokládá razantní vstup této povinnosti do života všech mladých lidí v podobě obnovení povinných vojenských odvodů.

Jinými slovy, čeští občané – nejen tedy muži, ale nově i ženy kromě těhotných – by po dovršení 18 let nebo po nabytí občanství prokazovali před odvodovou komisí svoji osobnostní a zdravotní způsobilost k výkonu vojenské činné služby. Občané, kteří by byli odvedeni a neodmítli by z důvodu svědomí vojenskou službu, by sice nemuseli, jako kdysi, nastoupit povinnou základní vojenskou službu, ale stali by se vojáky v záloze.

Stát by si tímto krokem jednak vytvořil evidenci branců včetně přehledu jejich zdravotní způsobilosti a kvalifikace využitelného pro případ jejich povolání k činné vojenské službě, ale zejména by proces tohoto povolání po hypotetickém vypuknutí války významně urychlil – potřební mladí lidé pro nasazení v boji již budou preventivně odvedeni! Novela dále předpokládá, že vojáci v záloze (tj. všichni odvedení) mohou být na základě svého souhlasu povoláváni v době míru k operačnímu nasazení na území ČR na dobu 30 dní, „vyžadují-li to záchranné práce při živelních pohromách nebo při jiných závažných situacích ohrožujících životy, zdraví, životní prostředí nebo značné majetkové hodnoty.“

Zajímavé jsou v tomto ohledu ještě dvě „maličkosti“: novela rozlišuje mezi mobilizací za válečného stavu, který vyhlašuje na návrh vlády prezident, a mezi výběrovým doplněním ozbrojených sil odvedenci za stavu ohrožení státu, které bude nově nařizovat přímo ministerstvo obrany. Novela dále umožňuje, aby nejen v době ohrožení státu a války, ale nově i v době míru při operačních nasazeních a vojenských cvičeních působili v české armádě občané cizích států. Dosud tak mohli činit jen občané zemí NATO, zatímco nyní by teoreticky armáda mohla najímat k aktivní službě žoldáky z celého světa. Že nejde o nějakou náhodu, nasvědčuje fakt, že podobné úpravy branných zákonů prošly nedávno v Polsku a – světe, div se – na pomajdanovské Ukrajině. Je tedy vcelku zřejmé, odkud vítr fouká.

Ze cvičáku rovnou do Afghánistánu nebo Mariupole

Z hlediska funkce záloh se dále podstatně mění poslání dnes existujících aktivních záloh. Členství v nich již nebude jako dnes předmětem smluvního vztahu mezi krajským vojenským velitelstvím a vojákem, z něhož mohl voják v aktivní záloze kdykoliv dát výpověď. Nově se člen aktivních záloh upíše na pevnou dobu, po kterou bude vykonávat povinnosti zahrnující nejen povinná cvičení ve stanoveném rozsahu, ale také operační nasazení v době míru.

Operační nasazení vojáků aktivních záloh může trvat až sedm měsíců v kalendářním roce a voják jej může absolvovat nejen v České republice, ale podle rozhodnutí svých velitelů i mimo ní (tj. např. na hypotetickém bojišti někde u Mariupolu). V důvodové zprávě novely se vysloveně píše: „Hlavním přínosem tohoto institutu [operačního nasazení] bude umožnění nasazení vojáků v aktivní záloze (zejména bývalých vojáků z povolání) do zahraničních misí, kde podpoří jednotky vojáků z povolání. U tohoto nasazení předkladatel předpokládá využití jen těch nejlépe připravených vojáků v aktivní záloze, neboť si je vědom enormních nároků na připravenost, které s sebou přináší vyslání vojáka do mise.“ Té poslední větě věřit můžeme a nemusíme – žádné záruky v zákoně v tomto směru není.

K zvýšení stavu aktivních záloh se vedle zintenzivnění dobrovolného náboru na základě blíže neupřesněných motivací uvažuje zejména s povinným členstvím bývalých vojáků z povolání, a to na dobu pěti let po ukončení jejich služebního poměru.

Novela branného zákona prošla 9. července v prvním čtení v Poslanecké sněmovně. Faktem ovšem je, že proti povinným odvodům se zdvihl poměrně silný odpor, a to především, jak už to bývá, s ohledem na finanční nákladnost tohoto kroku. Novela tudíž dost možná ještě projde dalšími změnami, jak ostatně naznačuje i vznik nové ministerské verze, která vychází z dobrovolných odvodů zájemců, kteří pak budou povinně absolvovat vojenská cvičení. V každém případě jsme svědky přípravy většího zapojení populace do činnosti v armádě včetně jejich zahraničního nasazení.

Aby bezpečnostní služby nepřišly zkrátka

Sobotkova vláda ovšem neposiluje pouze operační možnosti české armády, ale také operační možnosti tajných služeb. Konec konců stát nám tvrdí, že k hladkému průběhu vojenských operací je třeba posvítit si na extrémisty, kteří nemají nic co na práci, než plánovat útoky na vojenské vlaky.

Již v lednu tohoto roku rozhodla vláda na návrh ministra vnitra Chovance o nárůstu financování všem třem tajným službám (Bezpečnostní informační služba, Vojenské zpravodajství, Úřad pro zahraniční styky a informace) v řádu několika set milionů na příštích pár let. Chovanec mluvil až o 20 % zvýšení financování, což dělá v absolutních číslech 1-1,5 miliardy Kč. Již nyní obdržela BIS 50 milionů korun na zvýšení ostrahy na „Letišti Václava Havla“.

V červenci pak poslanci rozhodli o zvýšení pravomocí tajných služeb. Tajné služby budou moci nově získávat od telefonních operátorů informace o majiteli volajícího čísla (dosud mohou nahrávat obsah rozhovoru a mají informace o majiteli volaného čísla). Dále bude prolomeno daňové tajemství, neboť tajné služby budou moci žádat informace ze správy daní od Generálního finančního ředitelství. Tajné služby budou moci rovněž získávat všechny potřebné informace o dění na účtech od bank, spořitelen a kampeliček, zatímco dnes se tak děje (od roku 2013) pouze při vyšetřování financování teroristických aktivit. O tom, že vláda tomuto posilování role bezpečnostních služeb přikládá velkou hodnotu, svědčí i to, že podklady k němu připravil sám premiér Sobotka.

Vedle těchto nových pravomocí vláda schválila také zákon o soukromé bezpečnostní činnosti, který zavádí kontrolu nad činností bezpečnostních agentur, soukromé ostrahy majetku i osob apod. ministerstvem vnitra a tajnými službami. Ty budou moci rozhodovat o udělení nebo naopak zamítnutí udělení licencí, pod nimiž bude od poloviny roku 2016 jedině možné provozovat soukromou bezpečností činnost. Tajné služby mají posuzovat, zda udělením licence bezpečností agentuře nedojde k ohrožení zahraničně politických nebo bezpečnostních zájmů České republiky.

Jak vidíme, současná vláda systematicky posiluje funkci, pole působnosti i rozpočet silových složek svého mocenského aparátu, a to jen krátce po té, co došlo v souvislosti s kauzou Nagyová k provalení jeho flagrantního selhání a zneužití. Když k tomu připočteme další, neméně pochybné počínání policie v poslední době (zásah na Energetickém regulačním úřadě, operace Fénix, zásah proti squatterům z Cibulky, nebo naopak nezásah proti vraždícímu střelci v Uherském Brodě), začíná být v Česku až nebezpečně bezpečno.

Článek vyšel v časopise Solidarita.