V období, kdy si připomínáme 70. výročí vzniku Čínské lidové republiky (1. 10. 1949), je vztah k ní jednou ze základních otázek, rozdělujících mezinárodní komunistické hnutí. Zatímco část komunistů považuje Čínu za příkladnou socialistickou velmoc, hegemona světové socialistické revoluce a příklad pro celý svět, jiná část ji označuje za kapitalistickou a (sociál)imperialistickou a politiku jejího vedení za reakční a protilidovou. Většina obdivovatelů současné Číny poukazuje na její obrovský rozvoj, růst ekonomických ukazatelů a životní úrovně a realizaci velkolepých hospodářských projektů. K tomu dodávám, že k prudkému hospodářskému rozvoji a růstu životní úrovně došlo ve 20. století i ve státech se zcela kontrarevolučními režimy.

Šestkrát jsem byl krátce přítomen v Číně, ale jen v Pekingu. To je příliš málo na to, abych si troufal tvrdit, že Čínu znám, nicméně z toho mála, co jsem viděl, jsem získal stejný pocit jako mnozí další zahraniční komunisté, totiž že v Číně není kromě několika ryze formálních znaků (jako odznaků se srpem a kladivem na některých uniformách) po socialismu ani památky. Revoluční socialistická kultura a životní styl se zdají být zcela na okraji společnosti.

Mnozí komunisté, nepovažující za ideál tržní hospodářství, se utěšují tím, že současný „hybridní model“ Číny je pouze dočasný a srovnávají ho s Leninovou „Novou ekonomickou politikou“. K tomu podotýkám, že na rozdíl od NEPu kráčí „socialismus s čínskými rysy“ ke stále větší ekonomické liberalizaci a nic nenasvědčuje tomu, že by čínské vedení usilovalo o návrat centrálně plánovaného socialistického hospodářství, založeného na společenském vlastnictví výrobních prostředků a odměňování podle množství a kvality práce.

Mou obavu potvrzují následující výroky generálního tajemníka Komunistické strany Číny a prezidenta Čínské lidové republiky Si Ťin-pchinga na 19. sjezdu KS Číny (18. – 24. 10. 2017):

„…Musíme … pokračovat v reformách socialistického tržního hospodářství…“

„…Stávající druhé období pronájmu pozemků bude po vypršení lhůty prodlouženo o dalších 30 let.“ 

„…Podpoříme růst soukromých podniků a povzbudíme vitalitu různých tržních subjektů.“

„…Odstraníme administrativní monopoly…, uvolníme omezení přístupu na trh s odvětvím služeb…“

„Budeme realizovat politiku liberalizace a usnadnění obchodu a investic na vysoké úrovni…, výrazně ulehčíme přístup na trh, rozšíříme otevřenost sektoru služeb pro zahraničí a ochráníme legitimní práva a zájmy zahraničních investorů… Budeme poskytovat více pravomocí k provádění reforem v pilotních zónách volného obchodu, prozkoumáme možnost budování přístavů volného obchodu.“

„O žádném politickém systému nelze říci, že je jediný správný…“

 „Posílíme práci intelektuálů, kteří nejsou členy strany a osob, jež patří do nových sociálních skupin, a podpoříme je, aby sehráli důležitou roli v budování socialismu s čínskými rysy.“

„Měli bychom dodržovat zásadu: »ať rozkvétá sto květů, ať spolu soupeří sto škol«…“

„Budeme podporovat a standardizovat rozvoj soukromých škol.“

 „Budeme podporovat rozvoj soukromých nemocnic a průmyslových odvětví souvisejících se zdravím.“

„Musíme plout na jedné lodi, podporovat liberalizaci a usnadňování obchodu a investic a posunovat ekonomickou globalizaci směrem k větší otevřenosti…“

„Musíme zajistit, aby zásada »jedna země, dva systémy« zůstala nezměněna a byla neochvějně dodržována…“ 

„Respektujeme současný sociální systém a způsob života na Tchaj-wanu…“

Po 70 letech deklarovaného budování socialismu nemá Čína bezplatné zdravotnictví, bezplatné školství ani plnou zaměstnanost. Oficiální míra nezaměstnanosti se pohybuje kolem 4 % (ČR 2,2 %). V roce 2019 má Čína více než 300 dolarových miliardářů, největší z nich mají čisté jmění kolem 38 miliard USD (884 miliard Kč). Takový majetek má i člen KS Číny „soudruh“ Jack Ma, který prosazuje dvanáctihodinovou pracovní dobu po šest dní v týdnu. (Jen nenapravitelný idealista se může domnívat, že by se takové kádry dobrovolně zřekly svého majetku při návratu k revolučnímu pojetí socialismu a likvidaci buržoazie jako třídy.) Současně Si Ťin-pching hovoří jen o „zmírnění chudoby“, nikoli jejím odstranění. Přibližně 500 milionů lidí (40 % populace ČLR) přežívá za 5,50 USD (128 Kč) denně nebo méně. V roce 2014 Ministerstvo pro občanské záležitosti uvedlo, že ČLR má tři miliony bezdomovců. Žebrota je běžná, stejně jako prostituce (ačkoli ta je v pevninské Číně formálně zakázaná) včetně obchodu s lidmi a přítomnosti velkého množství zahraničních prostitutek.

Podíl státních podniků na průmyslové výrobě klesl od konce 90. let z 50 na 30 %. Probíhají stávky až tisíců pracujících za lepší pracovní podmínky, na internetu jsou poměrně podrobně zmapovány. Například v Če-ťiangu v roce 2010 stávkovalo 5,5 tisíce dělníků. Četné zdroje hovoří také o pronásledování aktivistů za práva pracujících a revolučně orientovaných marxistů a maoistů. Zastánci čínského vedení takové zprávy jistě označí za imperialistickou propagandu, nicméně já je považuji za pravděpodobné, jelikož fungování kapitalistického hospodářství má své zákonitosti a ty platí i pod vlajícím rudým praporem. Pokud spojíme existenci soukromého vlastnictví, tržního hospodářství a buržoazie s „vládou pevné ruky“, nedosáhneme socialismu, natož komunismu, nýbrž naprostého opaku, ať už se vládnoucí strana jmenuje jakkoli a slovně se hlásí k čemukoli.
Pro ilustraci „pokrokovosti“ čínské zahraniční politiky uvedu jen opakované hlasování pro rezoluce Rady bezpečnosti OSN o sankcích proti KLDR od roku 2006.

Ve světle výše uvedených skutečností a s úctou k obrovským čínským revolučním tradicím považuji za nutné vnímat oslavy 70. výročí vzniku Čínské lidové republiky přinejmenším se smíšenými pocity.