Na podzim 2014 jsem letěl z New Yorku na Krym do Simferopolu, abych se setkal s aktivisty, kteří byli ze svých domovů na Ukrajině vyhnáni krajní pravicí, rasistickým a antikomunistickým davem a politiky tak podobnými našim domácím neonacistům, kteří na pokyn Donalda Trumpa zaútočili 6. ledna na budovu Kapitolu ve Washingtonu, D.C.

Utečenci, s nimiž jsem mluvil, socialisté a komunisté, odboroví organizátoři a komunitní předáci a dokonce i zvolení reprezentanti, utekli z Ukrajiny kvůli hrozbě zatčení nebo smrti. Byli svědky přepadu svých kanceláří, toho, jak byli zmláceni jejich sousedé, nebo jak byli zavražděni jejich soudruzi jen kvůli své mateřštině, svým politickým názorům, víře nebo místě, kde vyrůstali.

Sešel jsem se s nimi a informoval o jejich příbězích. Mojí motivací nebyla pouze solidarita a lidský soucit s jejich utrpením. Udělal jsem to i proto, že jsem si byl vědom věci, o které nemá většina lidí u nás ponětí, že to byla americká vláda včetně obou hlavních politických stran, která sehrála velkou roli, když pomáhala fašistům svrhnout ukrajinskou vládu, ovládnout ulice a rozpoutat válku na východě země.

Přední Republikáni jako senátor John McCain a Demokraté jako ministr zahraničí John Kerry létali do Kyjeva, ukrajinského hlavního města, z pověření Kongresu a Obamovy administrativy. Slibovali tam podporu Washingtonu a peněžní výpomoc alianci prozápadních politiků a fašistických gangů, která se chopila moci. Občas jsme je mohli vidět na společných fotkách se známými neonacisty.

Tehdejší viceprezident Joe Biden fungoval jako spojka americké vlády a režimu na Ukrajině. Doručoval poslušným politikům v Kyjevě příkazy z Wall Streetu a Pentagonu ohledně zvýšení poplatků za komunální služby a energie, ohledně privatizace ekonomiky a výprodeje podniků západním společnostem a výcviku ukrajinských jednotek pod vedením NATO pro potenciální válku se sousedním Ruskem.

Cítil jsem odpovědnost za to, že tyto skutečnosti ukážu americkým dělníkům a lidovému hnutí.

´Bijte na poplach, organizujte se a braňte se´

Nikdy nezapomenu na svědectví, které jsem vyslechl od jednoho vyhnaného ukrajinského aktivisty. Měl pro nás varování.

Ve své touze ovládnout hospodářsky i vojensky svět budou Spojené státy šířit po celé zeměkouli fašismus, řekl mi. A to se jednou vrátí a zasáhne pracující v samotných Spojených státech.

Když u vás začnou fašisté zvedat svoji hlavu, řekl, neváhejte ani chvíli. Bijte na poplach, organizujte se a braňte se, dokud není pozdě.

„Jak bych si přál, abychom tohle sami věděli,“ řekl. „Jak bych si přál, abychom tehdy udělali víc. Nyní ale vy můžete vidět, co se stane, když to neuděláte.“

Ten člověk věděl, o čem mluví. Někteří z jeho přátel a soudruhů byli zmasakrováni v Domě odborů 2. května 2014 v Oděse. Tento den zahnal násilnický fašistický dav pokrokové aktivisty z veřejného prostranství do budovy odborů. Potom dal budovu zapálit. Když se lidé snažili uniknout plamenům, dav po nich střílel a dobíjel je. Zemřelo nejméně 48 osob.

Nemůžu se ubránit vzpomínce na tyto události a na varování zmíněného aktivisty. 6. ledna jsem viděl, jak před budovou Kapitolu postavili viditelnou oprátku soudce Lynče, jak bělošští rasisté vyzbrojení palnými zbraněmi a zipovými pouty prohledávali budovy obou komor Kongresu, kde se jen chvíli předtím vyskytovali Ilhan Omarová a Rashida Tlaiová.

Krajně pravicový převrat na Ukrajině rovněž v období od listopadu 2013 do února 2014 začal protesty a obsazováním vládních budov a útoky na „umírněné“ politiky. Pak následovaly přepady dělnických organizací. Pravicové milice hlídkovaly v ulicích Kyjeva a dalších měst, pátrali po lidech mluvících „špatným“ jazykem nebo vyjadřující „špatné“ názory, podobně jako si počínali Proud Boys napadající černošské kostely a pálící v prosinci prapory a materiály hnutí Black Lives Matter.

A pak, jen několik měsíců poté, přišlo zmasakrování pokrokových aktivistů v Oděse a začátek krvavé války v oblasti Donbasu, která stála život více než 13 tisíc lidí a pokračuje až do dnešních dní.

S fašismem se nedebatuje, je třeba ho zničit

Dnes, šest a půl roku po své cestě na Krym, zůstávám v kontaktu s mnohými aktivisty, které jsem tam tehdy potkal. Skoro všichni z nich stále zůstávají v exilu. Museli začít nový život, daleko od svých přátel a rodin a často se protloukali těžkými podmínkami.

Několik málo se jich na Ukrajinu vrátilo, ale čelí tam neustálé hrozbě represe. Někteří z nich si prošli vězením. Všichni se ale snaží pokračovat v politické práci, jak nejlépe dovedou.

„S fašismem se nedebatuje, fašismus je třeba zničit,“ zní staré dobré heslo.

Teroristé z Azova, C14 a Pravého sektoru na Ukrajině stejně jako Hrdí chlapci (Proud Boys), Držitelé přísahy (Oath Keepers) a další rváči z MAGA se nebudou zdráhat zabíjet, lynčovat a škodit utlačovaným lidem ani pracujícím, kdykoliv k tomu dostanou prostor.

Středoví a liberální kapitalističtí politici, kteří sázejí na fašismus při prosazování zájmů Spojených států v zahraničí, proti němu nepovedou účinný odpor ani doma, ani když budou v ohrožení jejich vlastní krky.

Je to na nás – na pracujících a členech utlačovaných komunit – se zorganizovat a připravit se k obraně nás samých i našich organizací, k obraně základních demokratických práv a k získání mas lidí do boje za jediný systém, který je schopen zničit fašismus i s jeho kořeny: za socialismus!

Převzato z: https://www.struggle-la-lucha.org/