Noam Chomsky, 2. května 2014

Svět se dívá na USA jako na „vyvrhelský stát“ a „největší hrozbu světovému míru“, a to bez konkurence, byť vzdálené, podle průzkumů veřejného mínění. Ale co o tom svět ví?

Současná ukrajinská krize je vážnou hrozbou do té míry, že ji někteří komentátoři dokonce přirovnávají ke Karibské krizi v roce 1962.

Sloupkař Thanassis Cambanis výstižne shrnuje základní problém v Boston Globe: „Putinova anexe Krymu je přelomem v řádu, na nějž si Amerika a její spojenci zvykli spoléhat od konce studené války – zejména v tom smyslu, že v tomto řádu čelné velmoci zasahují vojensky pouze tehdy, když mají na své straně mezinárodní konsenzus anebo, není-li tomu tak, když nepřekračují červené čáry některé ze soupeřících mocností.“

Nejextrémnější válečný zločin této éry, invaze Spojených států a Spojeného království do Iráku, tedy nebyl přelomem ve světovém řádu, protože poté, co se jim nepodařilo získat mezinárodní podporu, agresoři nepřekročili červené čáry Ruska nebo Číny.

Naproti tomu, Putinovo převzetí Krymu a jeho ambice na Ukrajině překračují červené čáry Ameriky.

Proto „se Obama soustředí na izolaci Putinova Ruska prostřednictvím odstřihnutí jeho ekonomických a politických svazků s okolním světem, omezení jeho expanzionistických ambicí ve svém sousedství a v důsledku tak učinit Rusko vyvrhelským státem,“ píše Peter Baker v New York Times.

Americké červené čáry, stručně řečeno, jsou umístěny pevně na hranicích Ruska. Proto ruské ambice „v jeho sousedství“ porušují světový řád a vytvářejí krize.

Myšlenka se zobecňuje. Dalším zemím je někdy povoleno mít červené čáry a sice na svých hranicích, tam kde se rovněž nacházejí červené čáry Spojených států. Není to ale případ např. Iráku. Nebo Íránu, kterému Spojené státy trvale vyhrožují útokem („všechny možnosti jsou na stole“).

Takové výhrůžky porušují nejen Chartu OSN, ale také rezoluci Valného shromáždění odsuzující Rusko, kterou Spojené státy právě podepsaly. Rezoluce začíná zdůrazněním v Chartě OSN obsaženého zákazu „vyhrožování použitím síly nebo použití síly“ v mezinárodních záležitostech.

Karibská krize též ostře odkryla červené čáry velmocí. Svět se ocitl nebezpečně blízko jaderné válce, když prezident Kennedy odmítl Chruščovovu nabídku na ukončení krize prostřednictvím simultánního veřejného odstranění sovětských raket z Kuby a amerických raket z Turecka. (Americké rakety už bylo naplánováno nahradit o mnoho víc smrtícími ponorkami Polaris, jež byly součástí masivního systému schopného Rusko zničit.)

Rovněž v tomto případě byly červené čáry Spojených států na ruských hranicích a bylo to akceptováno na všech stranách.

Americká invaze do Indočíny, tak jako invaze do Iráku, nepřekročila žádné červené čáry a nepřekročila je ani mnohá další americká drancování po světě. Zopakujme základní myšlenku: protivníkům je někdy dovoleno mít červené čáry, ale na svých hranicích, kde se vyskytují i hranice Spojených států. Jestliže protivník má „expanzionistické ambice ve svém sousedství“, překračující americké červené čáry, svět čelí krizi.

V nejnovějším čísle harvardského/MIT časopisu Mezinárodní bezpečnost oxfordský profesor Yuen Foong Khong vysvětluje, že existuje „dlouhá tradice (u obou politických stran) v americkém strategickém myšlení: po sobě jdoucí vlády vždy zdůrazňovaly, že bytostným zájmem Spojených států je zabránit nepřátelskému hegemonovi, aby dominoval jakémukoliv z hlavních světových regionů.“

Navíc obecně panuje souhlas, že Spojené státy si musejí „udržet svoji převahu“, protože „je to hegemonie USA, která v regionu stvrzuje mír a stabilitu“ – kdy „stabilita“ je eufemismem odkazujícím k podřízení se americkým požadavkům.

Jak už to bývá, svět uvažuje jinak a nahlíží na Spojené státy jako na „vyvrhelský stát“ a „největší hrozbu světovému míru“, a to bez konkurence, byť vzdálené, podle průzkumů veřejného mínění. Ale co o tom svět ví?

Khongův článek se zabývá krizí v Asii, způsobenou vzestupem Číny, která se blíží dosažení „ekonomického prvenství v Asii“ a, stejně jako Rusko, má „expanzionistické ambice ve svém sousedství,“ překračujíc tak americké červené čáry.

Nedávná cesta do Asie prezidenta Obamy měla za cíl potvrdit onu „dlouhou tradici (u obou politických stran),“ diplomaticky řečeno.

Součástí téměř univerzálního odsouzení Putina západem je citování jeho „emocionálního projevu“, v němž si hořce stěžoval, že USA a jejich spojenci „nás znova a znova podvedli, dělali rozhodnutí za našimi zády, postavili nás před hotové skutečnosti co se týče expanze NATO na východ a rozmístění vojenské infrastruktury na našich hranicích. Vždycky nám řekli totéž: ‚No, tohle se vás netýká.'“

Putinovy stesky jsou fakticky správné. Když prezident Gorbačov akceptoval sjednocení Německa jakožto součásti NATO – neuvěřitelný ústupek s ohledem na historii – bylo to něco za něco. Washington souhlasil, že NATO se nepohne „ani o píď na východ,“ což se týkalo Východního Německa.

Tento slib byl okamžitě porušen a když si Gorbačov stěžoval, bylo mu řečeno, že šlo jen o slovní slib, takže bez možnosti vynucení.

Prezident Clinton pokračoval v expanzi NATO mnohem dál na východ, k ruským hranicím. Dnes se ozývají hlasy volající po rozšíření NATO dokonce až na Ukrajinu, hluboko do historického ruského „sousedství“. Ale to „se netýká“ Rusů, protože odpovědnost Severoatlantické aliance „utvrzovat mír a stabilitu“ vyžaduje, aby americké červené čáry byly na ruských hranicích.

Ruská anexe Krymu byla nelegálním aktem, porušením mezinárodního práva a specifických smluv. Není snadné nalézt cokoliv srovnatelného v posledních letech – invaze Iráku byla mnohem větším zločinem.

Avšak jeden srovnatelný příklad by se našel: kontrola USA nad zálivem Guantánamo na jihovýchodě Kuby. Guantánamo bylo Kubě vyrváno s pistolí na spánku v roce 1903 a nebylo navráceno navzdory kubánským požadavkům, vznášeným od počátku kubánské nezávislosti v roce 1959.

Aby bylo jasno, Rusko má silnější argument. Kromě silné mezinárodní podpory anexe, Krym je historicky ruský – je tam jediný ruský teplovodní přístav, kotví tam ruská námořní flotila – a má enormní strategický význam. Spojené státy nemají na Guantánamo žádný nárok, kromě svého silového monopolu.

Jeden z důvodů, proč USA odmítají vrátit Guantánamo Kubě, je pravděpodobně ten, že jde o zásadní přístav a americká kontrola regionu těžce zasahuje do kubánského rozvoje. Toto byl hlavní cíl politiky USA po 50 let, včetně rozsáhlého teroru a ekonomické války.

Spojené státy tvrdí, že jsou šokovány porušováním lidských práv na Kubě a přehlížejí, že k horšímu porušování dochází na Guantánamu, že obvinění proti Kubě ani nelze srovnávat s běžnými praktikami latinskoamerických klientů Washingtonu, a že Kuba je terčem krutého a neustávajícího útoku ze strany USA od doby vyhlášení své samostatnosti.

Ale nic z toho nepřekračuje ničí červené čáry ani nezpůsobuje krizi. Spadá to do kategorie amerických invazí do Indočíny a Iráku, běžného svrhávaní parlamentních režimů a dosazování brutálních diktátorů a naší nechutné historie dalších cvičení v „utvrzování míru a stability“.

Zdroj: In These Times

http://www.stopwar.org.uk/article/noam-chomsky-ukraine-cuba-and-the-red-lines-of-us-foreign-policy