Prezidentka učitelských odborů v Chicagu, Karen Lewisová, která stála v popředí odborářské stávky proti starostovi Chicaga, Demokratovi Rahmovi Emmanuelovi, v roce 2012, se jej chystala vyzvat ve volbách starosty tento rok. Národní odbory Americká federace učitelů, pod které Lewisová spadá, přislíbily na její kampaň 1 milion dolarů. Průzkum novin Chicago Tribune ze srpna 2014 dával Lewisové 43 % proti 39 % Emmanuela. Její vítězství a dost možná už jen její kampaň by byla nejvýraznějším potvrzením sebedůvěry americké dělnické třídy v politické oblasti za několik posledních desetiletí, kdyby ji neukončilo tragické zjištění, že Lewisová trpí nádorem mozku.

Článek Edwarda McClellanda na webu Salon ze září 2014 uvádí, že Lewisová dokonale ztělesňuje současné hnutí pracujících ve Spojených státech, které se od 70. let „zfeminizovalo, profesionalizovalo, zpolitizovalo a stalo více regionálním“.

McClelland píše: „Podle údajů Úřadu pro pracovní statistiku se pracovní pozicí s největší odborovou organizovaností stalo ´vzdělávání, školení a knihovnictví´s 35,4 %. Jde o oblasti, kterým dominují ženy, často s magisterskými tituly. (Centrum pro ekonomický a politický výzkum ostatně předpovídá, že v roce 2020 budou ženy tvořit v amerických odborech většinu)“.

McClelland argumentuje, že deindustrializace a přesun těžkého průmyslu na americký Jih do „oblasti nepřátelské odborům“ znamenají, že včerejší archetyp odboráře – bělošský muž zaměstnaný jako dělník v průmyslu – se dnes s větší pravděpodobností staví k odborům nepřátelsky. Archetypovým odborářem roku 2014 je graduovaná žena, spíše černoška (protože odborová organizovanost mezi černochy je vyšší než mezi bělochy) a zaměstnankyně na kvalifikované resp. úřednické pozici.

Podle McClellanda došlo od 70. let také k politickému posunu a přeskupení; zatímco tehdy tvořili odborově organizovaní dělničtí voliči v průmyslovém srdci USA pilíř podpory drtivému vítězství Richarda Nixona ve volbách v roce 1972 (Nixon kandidoval se strategií oslovit „modré límečky“), nyní představuje členství a sympatizantství v odborech „jenom další rys příslušnosti k ´modrým´ [Demokratům]“.

Statistiky z McClellandova článku jsou neúprosné. Začátkem roku 2014 prohrály odbory United Auto Workers (UAW) hlasování v továrně Volkswagen v Chattanooze o uznání práva zastupovat všechny dělníky. Pro hlasovalo 626 a proti 712 zaměstnanců. V jiné kampani mezi graduovanými zaměstnanci v administrativě na New Yorské univerzitě zvítězily stejné odbory poměrem 620 proti 10.

McClellandův článek sice představuje pouze pozorování odvozené z těchto statistik, nikoliv vyčerpávající studii, ale i jako pozorovatelské skice mu v obrázku chybí několik důležitých detailů.

Pokud se v současné Americe objevila „nová pracující třída“, nezahrnuje určitě pouze graduované, kvalifikované zaměstnance, ale také prekariozně zaměstnané dělníky v oblastech jakými jsou úklidové služby, pohostinství, maloobchod a rychlá občerstvení, jejichž nedávné stávky za vyšší mzdy dosáhly jak materiálních vítězství tak široké mediální publicity. Mnoho těchto dělníků nemá tituly a práce pro McDonald´s může být jen stěží považována za „kvalifikovanou činnost bílých límečků“. Jde o lidi s nejistým zaměstnáním v mnoha ohledech podobným prekarizované, úkolové práci imigrantů v oděvním průmyslu, jejichž masové stávky vévodily americkému dělnickému hnutí začátku 20. století.

Nestabilita zaměstnání a mnohem menší velikost pracovišť způsobila, že kampaně zaměstnanců fastfoodového průmyslu nevyústily v dramatický nárůst odborové organizovanosti tak, jak se tomu kdysi stalo v případě velkých průmyslových závodů. „Nová dělnická třída“ se ale umí přizpůsobit a vyvinula si celou škálu organizačních forem – dělnické výbory, schůze organizující komunity, nevládní organizace hájící její zájmy a další – a snaží se tak, byť třeba ne vždy dokonale, dosáhnout téhož výsledku.

„Boj za 15 dolarovou mzdu“ měl dost možná největší rozsah a úspěch v typických průmyslových oblastech jako je New York, Chicago a Seattle, ale rozhodně se na ně neomezoval.

Takže ačkoliv asi platí, že černošský nebo latinskoamerický prekariozně zaměstnaný pracovník u McDonald´s nebude s takovou pravděpodobností členem odborů jako graduovaný, kvalifikovaný „bílý límeček“, právě jejich [mzdové] boje určí další cestu současného amerického dělnického hnutí a jeho vztah k širší dělnické třídě. Je proto zajímavé, že se o nich v McClellandově skice vůbec nemluví.

Ale i kdybychom od této skutečnosti odhlédli, stále zde zůstává hlavní problém, který se McClellandovi podařilo identifikovat. Porážka v Chattanooze představovala obrovskou ránu uštědřenou americkým pracujícím a všem, kteří mají zájem na vytvoření vlády pracujících v Americe. Otázka, jak překonat nepřátelství k odborům mezi jižanskými průmyslovými dělníky, zůstává skutečným problémem.

Určitou roli tu může sehrávat rasismus a rasová privilegia. Bělošští dělníci jsou dodnes v Americe placeni mnohem lépe než černošští. Studie z roku 2011 ukázala, že „v roce 2008 představoval medián hodinové mzdy černošského dělníka pracujícího na plný úvazek 14,9 dolarů, zatímco pro stejně pracujícího bělošského dělníka činil 20,84 dolarů – byl tedy o skoro šest dolarů za hodinu vyšší“. V době, kdy odbory ignorovaly nebo dokonce podporovaly rasismus, vylučování a segregaci, je mohli bělošští dělníci chápat jako obránce svých rasových privilegií, kteří jim ve srovnání s černošskými kolegy zajišťují lepší mzdy a pracovní podmínky. S tím, jak došlo k potlačení oficiálního rasismu, vylučování a segregace a jak se hnutí pracujících postavilo proti nim, došlo i ke změně vztahu odborů k rasovým privilegiím bělošských dělníků.

McClellandův rámec a chronologie jsou nicméně příliš zjednodušující. Pokud je budeme parafrázovat, zní asi takto: „Kdysi byly „staré odbory“ v průmyslových oblastech Jihu významnou silou. Dělníci patřili do odborů, i když v sociálních otázkách podporovali Republikány. Pak přišly dohody o volném obchodu a Republikánům i Demokratům společná politika deindustrializace, které zničily „staré odbory“ jako politickou sílu. Bělošští muži dnes odbory nenávidí“.

Mnoho tu nesedí. Jak ukázali Meredit Kleykampová a Jake Rosenfeld ve svém článku v Democracy, „Jak úpadek odborů prohloubil rasovou nerovnost“, černošští dělníci byli pravděpodobně odborově více organizovaní než bělošští už v polovině 70. let. Došlo k tomu dříve, než americké odborové hnutí dosáhlo v roce 1978 svého vrcholu pokud jde o absolutní počet členů (vrchol pokud jde o podíl odborářů mezi zaměstnanci přišel mnohem dříve, 26,9 % v roce 1953). Jak připouští sám McClelland, není vůbec jisté, že averze jižanských bělochů k odborářství je něčím novým. Píše, že „když jsem prvně slyšel od funkcionáře odborů ve výrobě plechu ze Syracuse, že Jižané nemají rádi odbory, protože jim ´jejich jméno připomíná armádu Unie´, pomyslel jsem si ´co je to za magora´. Po Chattanooze už si myslím, že na jeho úvaze bylo něco pravdy.“ Jinde napsal Harold Meyerson: „Na většině bělošského Jihu, zejména pak mezi obyvateli Appalačského pohoří skotského a irského původu, se samotná logika kolektivního vyjednávání staví proti jejich individualistickému étosu […] Odpůrcům UAW nedalo tak velkou práci vykreslit odbory prostě jako dalšího z dlouhé řady seveřanských vetřelců.“

„Rodilí“ jižanští američtí dělníci v různých dobách tuto svou kulturní identitu rozbili. Vlna stávek textilních dělníků v Tennessee a Jižní i Severní Karolíně v roce 1929 přiměla Jamese P Cannona [jednoho z tehdejších vedoucích činitelů Komunistické strany USA a následně vůdce amerických trockistů] k napsání poznámky: „Současná vlna stávek pomáhá zbořit oblíbený mýtus kapitalistů propagovaný v milionech reklam, mýtus, který ovlivňoval dokonce i levici v odborovém hnutí, že 100% američtí jižanští dělníci jsou mírní a imunní vůči stávkám a odborářství vůbec.“

Pravdou však je, že k těmto okamžikům výbuchů docházelo [na Jihu] poměrně zřídka a „oblíbený mýtus kapitalistů“ podporovaný od dob Cannona až dodnes miliony dolarů vložených do propagandistických kampaní (což byl koneckonců i případ proti-odborářské kampaně v Chattanooze) má stále tuhý kořínek a mnoho příznivců.

Zlomené, rozporné a často rasově pojímané identity dělníků na americkém Jihu představovaly vždycky výzvu a často přímou překážku politice obhajoby dělnických třídních zájmů. K překonání této výzvy nejde dojít jinak než cestou politiky. Americké odborové hnutí se musí v politické i hospodářské oblasti postavit na pevnou půdu, a jen tak může vést dělníky k pokrokové, protirasistické a třídní identitě a odmítnout jak ke střední třídě aspirující liberalismus „amerického snu“ tak různé varianty sociálního konzervatismu. Americké odbory potřebují svoji stranu, a to jak Stranu s „velkým S“ coby formalizovanou politickou organizaci ukotvenou a odvolatelnou v hnutí, tak stranu s „malým s“ jako tendenci a společenskou sílu o sobě a pro sebe s vlastním politickým programem nezávislým na agendě jiných tříd.

Současné vedení amerického odborového hnutí je politicky zasnoubené se stranou vládnoucí třídy, s Demokraty, kteří nabízejí v nejlepším případě drobky ze stolu kapitálu. Na druhou stranu se dalšímu křídlu amerického kapitálu, Republikánům, daří poměrně snadno v prostředí bez silné třídní identifikace získat politickou důvěru bělošské pracující třídy díky své nepřátelské politice zaměřené především proti černošským a latinskoamerickým pracujícím a zejména proti imigrantům.

Pokud by se Keren Lewisová postavila Rahmovi Emmanuelovi, přispěla by tím obrovsky k znovuustavení pracujících v americké společnosti jako síly o sobě a pro sebe. Je třeba hledat podobné příležitosti. Pokračující boj fastfoodových zaměstnanců představuje další příspěvek. A také kampaně jako ta UAW v Chattanooze, protože dokonce i pokud tyto snahy skončí porážkami, stále zůstanou v paměti a ve zkušenostech, které lze využít v příštích střetnutích. V budoucnu dojde k výbuchům, které „zničí kapitalistické mýty“: pokud se americkému dělnickému hnutí podaří připravit, rozvinout a dosáhnout společenské hegemonie pro onu nezávislou dělnickou politickou identitu, může se příští zničení kapitalistických mýtů stát trvalým.

Zdroje:

Edward McClelland, “Why white men hate unions: The South, the new workforce and the GOP war on your self-interest” Salon, 1 September 2014

Mike Elk, “After Historic UAW Defeat at Tennessee Volkswagen Plant, Theories Abound”, Working In These Times, 15 February 2014

Mike Elk, “The Battle for Chattanooga: Southern Masculinity and the Anti-Union Campaign at Volkswagen”, Working In These Times, 13 March 2014

Harold Meyerson, “When Culture Eclipses Class”, Prospect, 17 February 2014

Darrick Hamilton, Algernon Austin, and William Darity Jr, “Whiter Jobs, Higher Wages”, Economic Policy Institute Briefing Paper No. 288, 28 February 2011

James P. Cannon, “The Labor Revolt in the South”, The Militant, 15 April 1929

Meredith Kleykamp and Jake Rosenfeld, “How the Decline of Unions Has Increased Racial Inequality”, Democracy, 30 August 2013

Alan Flippen, “When Union Membership was Rising”, New York Times, 29 May 2014