Až tři roky ve vězení můžete strávit v České „svobodné a demokratické“ republice, uzná-li vládnoucí „pravda a láska“, že jste amorální. Přesně v takovém nebezpečí se ocitl Michal Kesudis z Ostravy, který stanul před Obvodním soudem pro Prahu 6 v pondělí 15. června jen proto, že v červenci loňského roku na internetu napsal, že si čeští vojáci v Afghánistánu, zabití zde v loňském roce, svou smrt zasloužili. Žalován je ze schvalování trestného činu a podpory hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod. Nabízí se podobnost s obviněními „ze schvalování atentátu“ na Františka Ferdinanda d´Este či Reinharda Heydricha, na která doplatilo v teroristických režimech rakousko-uherské a německé říše mnoho a mnoho lidí.

„Forma byla špatná, obsah bych neměnil,“ hájil se Kesudis. „Neschvaloval jsem trestný čin ani jeho pachatele, nechválil jsem hnutí směřující k potlačení práv. Hájil jsem jen ozbrojený odpor proti ozbrojenému tyranovi.“ Jeho případ byl odročen na konec srpna.

Kateřina Konečná na straně agresorů

Před vypuknutím svého soudního procesu byl M. Kesudis členem KSČM. Od marxistické strany by bylo možné očekávat, že se svého člena zastane, odsoudí účast českých žoldáků v imperialistických agresích a odmítne perzekuci za pouhý projevený názor jako nebezpečný projev fašizace společnosti. Nebylo to však možné očekávat od KSČM. Ta pozastavila Kesudisovi členství. Dle zprávy portálu idnes.cz z 15. června požádal o pozastavení členství sám. I pokud tomu tak bylo, skutečně revoluční strana by mu pozastavení členství z důvodu politické perzekuce neumožnila, naopak by se za něj postavila a nabídla mu právní pomoc. A v tomto případě i pomoc finanční, protože sedmatřicetiletý bývalý operátor je v současnosti nezaměstnaný, dost možná v souvislosti se svými politickými názory.

Oproti tomu hned následujícího dne po vydání zprávy o žalobě proti Kesudisovi, v sobotu 23. května, přispěchala „komunistická“ poslankyně Evropského parlamentu Kateřina Konečná se stanoviskem odsuzujícím Kesudise, publikovaným v Haló novinách, deníku ovládaném vedením KSČM. „Člověk má vždy soucítit s těmi, jež ohrožuje válka a terorismus,“ píše tato vzorná služebnice imperialismu, majíc patrně na mysli „nebohé“ vojáky NATO, vzhledem k pokračování: „Je pro mě naprosto nepřijatelné hrubé vyjádření Michala Kesudise, který nadšeně oslavuje smrt českých vojáků, kteří loni v červenci položili své životy v Afghánistánu. Nikdo z nás neví, kdy může terorismus ohrozit bezprostředně Českou republiku.“

K. Konečné není zjevně známo, že války a terorismus se úspěšně rozvíjejí právě tam, kam strkají svůj svinský rypák imperialisté a jejich vazalové. Naprosto od ní nemůžeme očekávat pochopení, natož vyjádření skutečnosti, že ČR je ohrožována hlavně terorismem USA a EU, nikoli islamistů. Jenže takový státní terorismus K. Konečná podporuje. Oportunistickým žvástům však ještě není konečná:

„Kesudis již není členem KSČM. Jeho členství bylo pozastaveno. Mějme však na zřeteli, že myšlenky, které vyslovil, jsou velmi nebezpečným názorem, se kterým zásadně nesouhlasím. KSČM nesouhlasí s vojenskými misemi, podporuje je v případě, že se jedná o humanitární misi. Vyjádření Kesudise překročilo mez, kterou jsem schopna tolerovat. Rodiny zabitých vojáků si nezaslouží nic než úctu a tichou vzpomínku. Každý z těch, jež padli při plnění vojenské operace na cizím území, měl před sebou ještě dlouhý život, který zničil útok teroristů. A proto se o to více snažme, aby válečné vřavy a terorismus neohrožovaly klidný život lidí po celém světě. Kesudis se svým zvráceným názorem je jen dokladem, kam až může zajít uctívání těchto hrůz.“

Čí názor je zvrácený?

Konečná nerozlišuje mezi pozastavením členství a zánikem členství, neznajíc patrně stanovy strany, díky které udělala obstojnou kariéru. Nerozlišuje ani mezi válkou spravedlivou a nespravedlivou a v případě „humanitárních misí“ je zjevně zajedno s nebožtíkem Václavem Havlem. KSČM podporuje humanitární mise? Ale vždyť NATO jiné ani nedělá!

Jistě, že se komunisté nemohou zastávat náboženských fanatiků v Afghánistánu (ani jinde) jen proto, že svým způsobem bojují proti imperialismu USA (v této době; včera byli přáteli a zítra mohou být zase…), nicméně vyjadřovat hrdost na žoldáky USA, resp. NATO, to je ze strany „komunistů“ ještě horší zvrácenost. Rodiny zabitých žoldáků si zaslouží úctu? A za co? Za to, že se z jejich synů stali nájemní zabijáci? Pokud se stanu nájemným vrahem v ČR, bude to podobné, jen s tím rozdílem, že nikoli legální. A pokud mě při tom někdo zabije dříve, než stihnu zabít já jeho, zasloužím si také úctu a mí pozůstalí se mnou?

Konečná si představuje válku jako Hurvínek. Druhý zmíněný při tom alespoň pobaví. Škoda mladých životů žoldáků. Nebyla škoda také mladých životů vojáků Wehrmachtu u Moskvy a Stalingradu? Jistě, byla. A měli proto sovětští lidé vytáhnout bílé prapory a „v zájmu míru“ jim vydat svou zemi? Životů žoldáků v Afghánistánu je škoda – a životů těch, které by povraždili, kdyby zůstali naživu, by škoda nebyla? Jaké je Konečné řešení?

Žoldáci sloužící v nespravedlivých, dobyvačných válkách si nezaslouží žádnou úctu. Neodsuzujme však řadové vojáky jako jednotlivce, nýbrž systém, který nenabízí mnoha mladým lidem žádné důstojné živobytí a jediným únikem před živořením v nezaměstnanosti nebo za nízké mzdy v nedůstojných pracovních podmínkách je pro ně zverbování k boji za cizí zájmy.

Případ M. Kesudise opět názorně ukázal, jak se KSČM „postaví“ za jakéhokoli pokrokového člověka stiženého politickou perzekucí. Nejen, že se ho nezastane, ale ještě se přidá na stranu jeho pronásledovatelů! Názorně se tak ukazuje, jakou úlohu hraje tato strana ve vztahu k pokrokovému hnutí. K. Konečné patrně nebude vadit život ve zfašizované republice, trestající projevený odlišný názor od oficiální linie třemi lety vězení. Ona totiž žádný nežádoucí názor neprojeví.

Kdo mlčí, souhlasí

Podívejme se na několik dalších případů, jak však ve skutečnosti „čelí“ KSČM perzekuci protikapitalistického hnutí. Lze říci, že mlčenlivě souhlasí, pokud jí přímo nenahrává. Stačí si vzpomenout, jak se strana postavila ke Komunistickému svazu mládeže v době po jeho zákazu po r. 2008. Vyháněla jej ze svých akcí a vyhodila z kanceláře v budově ÚV! Jak se postavila ke své poslankyni a funkcionářce Martě Semelové po jejím policejním popotahování za výroky v televizi, jež nebyly v souladu se státotvornou propagandou? „Zastala“ se jí zhruba slovy: „Jsou to její osobní názory, hlavně je nespojujte s KSČM…“ Jak se chovala v případě střelby svého člena Pavla Vondrouše z kuličkové pistole na Václava Klause? Jistě, Vondroušův čin ničemu neprospěl, snad kromě zlepšení ostrahy prezidenta, nicméně vyloučit ho poté ze strany a tvrdit, že členem není „už dávno“, bylo naprosto bezcharakterní.

Strana nic nedělá proti pronásledování a soudnímu popotahování a trestání příslušníků SNB či Pohraniční stráže za to, že plnili služební přísahu a bránili svou vlast, ČSSR, proti jejím nepřátelům. Nijak se nezastala perzekvovaných vedoucích představitelů předlistopadové KSČ, naopak neopomněla zdůraznit, že se s nimi „rozešla“ – nedemokraticky je zbavila členství v souladu s přáním nových pánů po listopadu 1989.

Po zatčení jedenácti „levicových extremistů“, údajných teroristů, patrně na základě policejní provokace v „akci Fénix“ v dubnu 2015 se KSČM opět tvářila, že se jí věc netýká. Podnět ke Generální inspekci bezpečnostních sborů a Městskému státnímu zastupitelství v Praze podalo na 70 umělců a vědců, z nichž zřejmě nikdo členem této strany není. Od KSČM jsme se podobné iniciativy nedočkali. Přitom je jasné, která politická strana může ponejvíc doplatit na štvanice proti „levicovému extremismu“.

V posledních letech a měsících přitvrdil „náš“ stát rovněž proti squatterům a aktivistům alternativních sociálních center, vyznavačům nekonzumního životního stylu. Např. zásah proti pražskému squattu Cibulka v květnu 2015 stál zhruba čtvrt milionu korun, dle informace ministra vnitra Milana Chovance v „Otázkách Václava Moravce“ ze 17. května. 130 policistů zasahovalo proti 30 obyvatelům usedlosti, již nechává současný majitel už od počátku 90. let chátrat. V prosinci 2014 bylo policejním zásahem, při němž došlo i ke zraněním, vyklizeno rovněž žižkovské kulturní a sociální centrum Klinika, vzniklé neplacenou prací nadšenců v budově opuštěné bývalé polikliniky. Jejich boj skončil sice vítězstvím, když jim byl opuštěný objekt (ve vlastnictví Generální inspekce bezpečnostních sborů) předán k dispozici, otázkou ovšem zůstává, zda si jej – dobrovolníky uklizený a opravený – po čase opět násilím stát nevezme zpět…

KSČM se ani v těchto případech perzekvovaných nezastala. Přitom jde, přinejmenším ve své většině, o odpůrce kapitalismu a měla by tedy s nimi mít stejný cíl, jeho překonání. Těžko se lze vidět ve squattingu cestu k odstranění soukromého vlastnictví a k socialismu, nicméně není důstojné mlčet k policejnímu terorizování lidí obývajících objekty, o které majitelé po léta nejeví zájem a nechávají je chátrat. Stojí-li otázka tak, že na jedné straně barikády jsou samozvaní nájemníci opuštěných objektů a na straně druhé soukromí vlastníci (zpravidla pochybní „restituenti“ a „privatizátoři“), pak má mít komunistická strana jasno, na které straně stojí. Obávám se, že dnes svou pasivní a státotvornou pozicí prospívá spíše vlastníkům.

V červnu 2015 došlo k útoku zápalnými láhvemi na dům ministra obrany Martina Stropnického. Předseda poslaneckého klubu KSČM Pavel Kováčik přispěchal s vyjádřením jménem strany: „Rozhodně nesouhlasíme s útokem žháře na dům ministra obrany. Je možné nesouhlasit s politickým názorem, ale rozhodně by v zemi s vyspělou politickou kulturou, za jakou je Česká republika považována, nemělo k takovýmto excesům docházet. Tyto útoky rozhodně odsuzujeme.“ Ani slovo o reálné politice (nikoli jen názorech) ministra obrany a české vlády, která vede své odpůrce někdy i ke zcela chybným, zoufalým akcím odporu. Kováčik se postavil proti odpůrcům, volícím nepřijatelnou a neúčinnou metodu boje, ani slovem se však nedotkl původce odporu.

Lepší to s podporou bojovníků proti kapitalismu ze strany KSČM není ani v mezinárodní politice. K protestu za propuštění ukrajinského bolševika A. A. Majevského se tato strana nepřipojila. Mlčením nebo jen výjimečnými „nemastnými – neslanými“ vyjádřeními přechází zákazy, věznění, mučení a vraždění zahraničních bojovníků proti kapitalismu. Snad se vládci strany domnívají, že je vládnoucí třída nechá na pokoji, pokud ji nebudou dráždit. Zapomínají však, že reakce nerozlišuje „hodné“ a „zlé“ komunisty.

Komu a čemu slouží KSČM?

Komunistická strana Čech a Moravy, tak zní název strany, neodpovídající ani charakteru, ani územní působnosti strany. Nicméně to je zanedbatelný detail, že se tvůrci této partaje zhlédli v protektorátním názvu a opomněli Slezsko. Více bije do očí nesoulad mezi slovem „komunistický“ v názvu strany a její zcela nekomunistickou politikou. Ten je zřejmý každému, kdo má alespoň přibližné povědomí o marxismu. Připouští jej i celá řada buržoazních politiků a politologů.

Je zřejmé, že název „komunistická strana“ je pro KSČM dobrým obchodním artiklem, na který získává velkou část svých voličů a koneckonců i značnou část svých nových členů. Není náhodné, že snahy o přejmenování zevnitř strany nejsou už po delší čas brány vážně. Bylo by proto možné předpokládat, že KSČM bude ve vlastním zájmu čelit antikomunistické kampani a snahám o perzekuci pokrokového hnutí a myšlenek, přinejmenším proto, aby mohla nadále zneužívat tuto falešnou značku a z toho těžit. Stačí se totiž podívat po světě, jak by dopadla, kdyby se přejmenovala třeba na jakousi „stranu demokratické levice“. Nedokázala by pak zaujmout nejen programem a osobnostmi (což nedokáže ani nyní), ale už ani názvem. Nebyla by zkrátka „systémovou alternativou“ už ani formálně.

Výše uvedené příklady potvrzují poznání (pro mnohé bolestné), že opravdový boj proti kapitalismu nemůže být a nebude veden za pomoci KSČM, natož v čele s ní, nýbrž proti ní. Nic na tom nemění skutečnost, že v této straně nadále působí i členové, upřímně usilující o revoluční překonání kapitalismu. Ti však stranu od jejího vzniku nikdy neovládali, její linii netvořili a netvoří a téměř ani neovlivňují.