Závěrečnou konferencí 10. června skončil další, letní semestr Pražské školy alternativ. Tento projekt, na kterém za podpory Nadace Rosy Luxemburgové spolupracuje několik organizací české radikální levice, běží již dva a půl roku, a za tu dobu nabídl nepřeberné množství diskuzí, seminářů, konferencí a workshopů na aktuální témata hýbající společností. Zatímco předchozí semestr (září – prosinec 2012) se odvíjel od konceptu deprivatizace, tj. opětovného vznesení nároků na statky a služby vyrvané neoliberálním kapitálem z rukou veřejnosti, letní semestr se čtyři měsíce tematicky věnoval klíčovým životním potřebám lidské společnosti, jejichž význam musí moderní levice akcentovat.

Téma únorových diskuzí a workshopů představovalo v nejobecnějším slova smyslu lidské životní prostředí, biotop člověka ať již v podobě městské aglomerace nebo kulturní venkovské krajiny. Ať ve městě nebo na venkově dnes totiž obyčejní lidé a komunity stále méně kontrolují podmínky využití prostředí, v němž oni sami žijí, pracují a relaxují. Na místo účelného využití půdy k obživě místních rezidentů a návštěvníků, na místo využití a navrhování čtvrtí a městského prostoru pro potřeby širokých skupin obyvatel od rodin s předškolními dětmi, přes studenty po seniory, jsme dnes stále více zajatci počinů developerů, hnaných vidinou zisku, a megalomanských plánů úředníků a lobbistů působících ve státní správě i samosprávě. Jsme svědky surového zacházení s kvalitní půdou, devastace krajiny nepotřebnými stavbami a vzniku umrtvených ploch skleněných kancelářských krychlí. Poslední únorový seminář nám ovšem představením protestního hnutí proti elektrárně v Mochově nabídl návod, jak se takovým jevům jako angažovaní občané bránit.

Březnové semináře se zaměřily na dva statky, jejichž produkce je pro přežití lidstva klíčová – na potraviny a na léky. Průvodkyně zdravou výživou, Margit Slimáková, vysvětlila účastníkům semináře význam ochranných známek potravin a na zajímavých příkladech ilustrovala zdrcující pokles kvality jídla, kterého se nám dostává z regálů super- a hypermarketů. Kdo by si například pomyslel, že podle závazné normy platné v roce 1959 připadalo na jeden kilogram majonézy minimálně osm vaječných žloutků, zatímco v roce 2001 již pouze jeden? Ředitelka Potravinové banky Praha, Věra Doušová, pak představila svůj projekt, který pomáhá sběrem neprodaného zboží z obchodů potřebným, a zmínila se i o trampotách, které její činnosti klade ministerstvo financí.

Na semináři o lécích v režii viceprezidenta Svazu pacientů ČR, Josefa Mrázka, a mluvčího České lékařské komory, Milana Sojky, došlo na diskusi současné lékové politiky resp. toho, co se za ni vydává. Lidem se dostalo informací o činnosti Státního úřadu pro kontrolu léčiv, který je pod vlivem farmaceutické lobby, díky čemuž:„… dochází k takovým absurditám, že generikum originálního léku, které ve všech rozumných systémech zdravotního pojištění přináší úspory, může získat stejnou úhradu jako originální lék, ba dokonce za jistých okolností může dojít k situaci, že zdravotní pojišťovna musí za generickou kopii platit víc než je úhrada originálu (!). To je zřejmě celosvětové unikum.“ Výše uvedená citace nevyšla z úst opozičního politika, ale patří do prohlášení mluvčího Všeobecné zdravotní pojišťovny, Jiřího Roda! Debatovalo se také o vysokých maržích lékáren, stále rostoucích doplatcích za léky, které lidé platí v lékárnách, stahování „příliš levných“ léků z trhu jejich vývozem do zahraničí a o řadě dalších neduhů panujících v českém zdravotnictví.

Dubnová setkání patřila především tématu práce, a to z různých úhlů pohledu: ekonomický odborník odborů, Pavel Janíčko, se zaměřil na problém nezaměstnanosti, která podle oficiálních (vědomě podhodnocených) údajů z března 2013 postihuje 588 tisíc lidí. Jde o jednu z největších hodnot nezaměstnanosti od konce 2. světové války. Janíčko ovšem nemluvil o nezaměstnanosti pouze jako o ekonomickém problému, ale zmínil také její aspekty psychologicko-sociální, devastující dopad tohoto stavu na psychiku konkrétních lidi ve společnosti, kde dominující neoliberální ideologie popisuje nezaměstnanost jako osobní problém jednotlivce, nezřídka přímo jako důsledek jejich lenosti a neschopnosti. Pozornost sociologa Ondřeje Lánského upoutal další fenomén „nové doby“, a sice prekarizovaná práce. Dnes jsme svědky toho, že vzniká stále více pracovních míst „nabízejících“ nejistou pozici (např. zaměstnání na smlouvy na dobu určitou, švarcsystém, dohody o provedení práce) s rysy často naprosto obcházející formálně existující pracovně-právní normy pokud jde o odměňování, délku pracovní doby, nebo bezpečnost práce. Ondřej Lánský zkoumal proces prekarizace práce v jejím vlivu na třídní strukturu společnosti a došel k závěru, že se v jeho rámci vytváří jádro subjektu, který má potenciál odstranit selhávající kapitalistický systém. V teoreticko-analytické rovině spolu na dalším semináři o emancipačním (a odcizujícím) potenciálu práce diskutovali Václav Exner a Tomáš Tožička.

S tématem práce volně souvisel i seminář o postavení Romů, skupiny, která z řady vzájemně souvisejících důvodů (rasová diskriminace, nízké vzdělání, život v prostředí s nedostatkem příležitostí) čelí mimořádně vysoké míře nezaměstnanosti a která je za tuto skutečnost většinovou společností odsuzována. Romští aktivisté Josef Miker, Ivana Mariposa Čonková a Imrich Horvát se ovšem nevěnovali pouze otázce nezaměstnanosti mezi Romy ale i dalším palčivým problémům jako je státem podporovaná segregace v bydlení, nedostatek levných, sociálních bytů, život na lichvářských ubytovnách a nárůst rasového napětí v době hospodářské a politické krize. Společně s nebývale vysokým počtem posluchačů aktivisté nejen hledali cestu z ekonomické mizérie, která dnes postihuje (zdaleka ne výlučně) mnoho Romů, ale pod heslem Roma Upre! (Romové povstaňte!) formulovali vizi obrozeného romství bojujícího za uznání dnes odpírané rovnoprávnosti a lidské důstojnosti.

Závěrem letního semestru zabrousila Pražská škola alternativ do oblasti, která se navenek zdá být pro levici ožehavou: hospodaření s penězi. Vládnoucí pravicový neoliberální diskurs levici stále předhazuje, že je rozhazovačná, populistická, nechává lidi žít si nad poměry a vytváří dluhy. Všichni jistě máme v dobré paměti „strašení Řeckem“ z úst české pravice před parlamentními volbami v roce 2010. Květnové semináře v tomto směru přispěly k dekonstrukci mýtů o šetřivé pravici a rozhazovačné levici. Ekonomka Ilona Švihlíková a rozvojový pracovník Tomáš Tožička ilustrovali, že problém rostoucího dluhu většiny západních zemí není ani tak problémem štědrých výdajů, ale spíše stále se snižujících příjmů veřejných rozpočtů: korporacím i bohatým se již desítky let snižuje zdanění, prosperující státní podniky se privatizují, firmy outsourcují své aktivity do zemí s levnou pracovní silou, vyvádějí své zisky do zahraničních finančních center nebo se vyhýbají zdanění v četných daňových rájích. Problém daňových úniků dosáhl obřích rozměrů.

V této souvislosti představila na jiném semináři Karolína Babíčková brožuru německého novináře Stephana Kaufmanna, která boří klišé týkající se Řecka. Tato země je vydávána za ukázkový příklad žití nad poměry, z něhož vznikají dluhy, které teď musí Evropa doplácet. Pravda je přitom taková, že Řekové tráví v času výrazně více času, než většina pracujících v Evropě a z hlediska vysokých úrokových sazeb, za které si Řecko půjčuje peníze od jádra Eurozóny (které si samy půjčují levně) dnes fakticky Řecko finančně vypomáhá Německu a nikoliv naopak! Očekávaná hostka z Řecka bohužel na zmíněný seminář nedorazila, ale v popisu politických reálií a stavu protivládního hnutí ji pohotově zastoupil Jan Májíček.

V neposlední řadě přišla během května na paškál také problematika korupce a exekucí. Stanislav Beránek z Transparency international vidí korupci v ČR jako systémový problém vycházející ze samotné logiky polistopadového vývoje jako klientelistického projektu. Levice by se podle něj neměla tématu korupce vyhýbat, protože boj proti korupci představuje boj za rovnost, nicméně je třeba zabránit zamoření debaty o korupci konspiračními teoriemi a rozlišováním na „dobré“ (naše) a „zlé“ (jejich) korupčníky. Právník Pavel Čižinský obšírně popsal teorii a praxi současného exekutorského byznysu postaveného na neoliberální logice privatizovat část veřejné soudní moci a bořit kontrolní mechanismy v rukou veřejnosti (či alespoň veřejných institucí) nad finančními toky.

Letní semestr Pražské školy alternativ tedy nabídl několik tematicky propojených celků pokrývajících základní životní potřeby člověka, jeho životní prostředí, práci, bydlení a hospodaření států i domácností s penězi. Porada zástupců organizací sdružených v Pražské škole alternativ pak rozmýšlela další cesty, kudy by se měl projekt ubírat – od kampaní k všeobecnému základnímu příjmu a vodě jako lidskému právu, přes debaty a „horká křesla“ pro politiky až po větší důraz na interaktivní workshopy.

V tom, jak tedy bude Pražská škola alternativ na podzim pokračovat, se můžete buď nechat překvapit, nebo ještě lépe v případě zájmu přijít mezi nás a nabídnout a diskutovat své nápady a představy. Každopádně chuť aktivistů pracovat a pokračující zájem účastníků seminářů, workshopů a diskuzí poskytují jistotu, že letošní letní semestr určitě nebyl tím posledním.