Z letošního Mezinárodního dne žen může mít člověk (nebo člověčice) poměrně ambivalentní pocit. Opět došlo na hon na čarodějnice (čti na komunisty), kdy se neopomnělo znovu zdůraznit, jak strašně out, antisexy a zpátečnický tento svátek byl, protože šlo o přeci o nevkusné karafiáty a ožralé chlapy. Tedy klasika. Na druhou stranu prý došlo k oživení, MDŽ je opět v kurzu. Můžeme tak zvolat hurá?

Bohužel se musím ztotožnit s názorem, který ve svém článku pro Deník Referendum vyjádřila Ľuba Kobová, kdy trefně poznamenala, že z MDŽ se stala jakási varianta Valentýna, tedy svátku, který často slouží k zametání diskriminace žen pod koberec a rituálnímu opěvování genderových stereotypů.

Co jsem stačila vypozorovat, MDŽ opravdu slaví jistý rozkvět, přání nebyla žádnou výjimkou, naopak, řekla bych, že pomalu už patří k dobrému tónu ženám poblahopřát. Co ale bývá obsahem těchto přání? Ženám bylo často přáno, ať jsou nadále krásné, usměvavé, trpělivé s muži atd. Gratulanti tak v podstatě vyjadřovali přání, aby ženy byly takové, jaké je oni sami chtějí a potřebují mít.

Je opravdu paradoxní, jak vzdálený je tento přístup od původního smyslu MDŽ. Jak (doufám) známo, tento den odkazuje původně ke stávce newyorských švadlen, které v roce 1908 stávkovaly za zkrácení pracovní doby, lepší pracovní podmínky, zvýšení mzdy, volební právo, zákaz dětské práce atd. Dalo by se říci, že bojovaly za svá práva jako (minimálně) dvakrát marginalizovaná skupina – jako ženy a jako příslušnice dělnické třídy.

Vzhledem k tomu, že např. dle tiskové zprávy Social Watch index genderové rovnosti pro ČR činí 73 bodů (ze 100), je situace určitě lepší než před sto lety, ovšem stále nelze na diskriminaci na základě pohlaví pohlížet jako na nějaký historický fenomén, o kterém se učíme v hodinách dějepisu.

Jak tedy ve světle těchto faktů k MDŽ přistupovat? Forma, kterou často nabývá, je zjevně naprosto neadekvátní. Zajímavé je už zamyšlení nad slovními obraty, které se používají. Patří mezi ně především „poděkování“ a „gratulace“. Jen těžko si můžeme představit, jak příslušníci skupiny, která utlačovala jinou skupinu, příslušníkům této skupiny děkují (za co by např. měli děkovat bílí Američané Afroameričanům? Za to, jak trpělivě a shovívavě snášejí přetrvávající nerovnosti?). U gratulace je už situace trochu složitější, je možné ženám gratulovat třeba k dosaženým úspěchům ženského hnutí. Myslím, že nemusím příliš zdůrazňovat, že takové gratulace příliš obvyklé nejsou.

A pak tu máme ještě „přání“. Zde jsou nejširší možnosti MDŽ pojmout podle původního významu. Přát se přeci dá mnoho sil (a nervů) do dalšího potýkání se s nespravedlnostmi, dále lze také vyjádřit solidaritu a podporu. I k tomu občas dochází, i když převažují přání, která jsem naznačila výše (aby byly ženy dále těmi „křehkými květinkami, které muži tolik milují“).

Na rozdíl od jiných vztahů mezi zvýhodněnou a nezvýhodněnou skupinou (např. dle rasy či třídy), jsou vztahy mezi muži a ženami v otázkách moci komplikovanější, protože se předpokládá, že je zde potenciál k blízkým (zvláště partnerským) vztahům (píši, že „se předpokládá“, protože vztahy ve skutečnosti vůbec nemusí být heterosexuální). Tak může MDŽ zdegenerovat způsobem, jakým dny připomínající boj proti jiným nerovnostem zdegenerovat nemůžou.

Z tohoto důvodu je ošemetné vůbec nějakou kritiku vznášet. Je pak možné narazit na nepochopení, protože vymezení se proti „romantickému“ pojetí MDŽ může působit jako pohrdání vztahy a necitlivost k projevu náklonnosti. Ve skutečnosti to tak ale vůbec není, spíše naopak. Proti čemu je třeba se vymezit je stereotypní pohled na ženy (který z nich dělá objekty, zatímco skutečné osoby se někde ztrácí), a pak směšování dvou věcí dohromady. MDŽ prostě nemá nic společného s romantickými vztahy. I když naplnění jeho cílů může nakonec přispět k tomu, že tyto vztahy budou mnohem vyváženější a šťastnější.