Zentrlabild/Sturm.3.7.1952.Ausserordentliche Tagung des Weltfriedensrates vom 1.- 5.7.52 im Haus der VAB in Berlin.UBz:: Der ungarische Schriftsteller Prof. Georg Lukacz im Gespräch mit Stalinfriedenspreisträgerin Anna Seghers.

Daniel Tutt využívá filozofii Georga Lukácse a jeho kritiky buržoazního iracionalismu, aby vysvětlil roli intelektuálů a světonázorů v třídním boji.

Novokantovské překroucení a semínka reakční filozofie

Jestliže Hegel vyřešil projekt německého idealismu a dovedl jej do bodu, kdy bylo nutné jej uskutečnit a převzít, neznamenalo to, že by kantovský přístup k filozofii zanikl. V tomto období od konce Francouzské revoluce do roku 1848 naopak buržoazní filozofie všemožně experimentovala s novokantovským myšlením. Právě tento obrat k novokantovství přinesl tendenci k tomu, co Lukács nazývá „iracionalismus“, zaséval semínka toho, co se stalo základem pro různé představy o intuici, mýtech a vitalismu. Tyto a další mystické myšlenky byly použity k nahrazení racionálněji rozvinutého myšlení hegelovské filozofie v rámci mainstreamové buržoazní filozofie. Není to samozřejmě tak, že by všechny tyto iracionalistické myšlenky a koncepty byly vinny tím, že by se staly hyperiracionalismem evropského fašismu. Spíše vytvořily ekologii myšlení, která vytvořila základ pro tendenci zastírat sociální antagonismy, a tak v teorii i praxi obcházet skutečnou podstatu sociálního konfliktu.

Co je iracionalismus ve filozofii? Existují tři klíčové aspekty: nejprve to začíná přijetím kantovského epistemologického limitu k poznání objektivní reality. Kant předpokládá nepoznatelné reziduum, které odolává všem snahám o poznání, a filozofové rozvíjeli tento návrh do nejrůznějších směrů. Nebezpečí spočívá v tendenci filozofa opustit myšlenku, že svět lze prakticky uchopit pomocí racionálního bodu nebo perspektivy objektivní reality. Když zachovají tento názor, nahrazují racionální perspektivu obratem k vyhlídce, že tato nepoznatelná věc (kantovský noumenon) je uchopitelná pouze mýtem nebo intuicí nebo jasnozřivostí samotného filozofa.

Za druhé, iracionalismus pochází od filozofa, který důsledky této epistemologické orientace promítá do teorie subjektu. Pokud nelze poznat objektivní realitu a tuto podmínku nelze překonat, filozofie se vrací k aristokratické teorii subjektu a filozof rozvíjí aristokratickou epistemologii. Filozofové nakonec vytvoří teorii, že přístup ke znalostem je nadracionální, a proto má přístup k vhledu nebo skvělé intuici jen několik vyvolených. Nejčastěji, jak najdeme u Schellinga, Schopenhauera a Nietzscheho, filozof vymýšlí epistemologii, v níž existují mezi lidmi nepřekonatelné rozdíly, což je opět spojeno se způsobem, jakým filozof s touto základní nepoznatelností pracoval a jak ji přijal. Iracionalistická epistemologie, jakou nacházíme u Nietzscheho, rozšíří tento důraz na nepřekonatelné rozdíly mezi lidskými bytostmi a filozoficky argumentuje, že tyto rozdíly je třeba uznat na poli politiky, etiky, estetiky a morálky. Trvání na absolutizaci rozdílů a následné hledání ospravedlnění pro tuto absolutizaci ve vědě nebo filozofii je to, co se pak používá jako ospravedlnění pro udržení vztahů nadvlády ve společnosti v širším měřítku.

Třetí tendencí iracionalismu je, že filozof opouští kategorii dialektiky a historie jako poznatelných kategorií myšlení. Pro iracionalistického filozofa je jediným způsobem, jak uchopit historickou pravdu nebo historické zprostředkování, supraracionální řešení. Koncepce morfologických kultur obývaných mystickými duchy Oswalda Spenglera je jedním z takových příkladů historické změny, která je plně iracionalistická a relativistická. Otázka historie se také týká toho, jak filozof uvažuje o dějinách filozofie. Iracionalistický přístup k dějinám filozofie má tendenci redukovat celé dějiny filozofie od Hérakleita, Aristotela, Descarta, Vica až po Hegela na neproniknutelnou vitalistickou či existencialistickou temnotu. (10) Tuto iracionalizaci dějin filozofie nacházíme v novokantovském myšlení a v novohegelovském myšlení v díle Wilhelma Diltheye o dějinách filozofie.

Pro Lukácse je nejdůležitějším znakem iracionalismu opuštění dialektické a historické myšlenkové orientace. Jakmile filozof usoudí, že dospět ke koherentnímu pochopení antagonismů a rozporů, které tvoří buržoazní svět, je nemožné, historie již neposkytuje prostředky k rozeznání nebo řešení problémů současnosti. Filozofie jako taková spadá do apologetiky buržoazního společenského řádu. Tato apologetika může mít dvě formy: přímá apologetika, v níž filozof usiluje o přímou obhajobu nespravedlivého společenského řádu, jak ji najdeme v případě amerického filozofa Jamese Burnhama; nebo filozof přijme nepřímou apologetiku, v níž kritizuje buržoazní společenský řád, a dokonce i některé aspekty kapitalismu, ale ponechává otevřené dveře implicitnímu ospravedlnění společenského řádu. Nepřímí apologeti často představují efektivnější zastánce reakčních programů, protože zahrnují antikapitalistickou kritiku, ale rozhodně nezastávají revoluční pozici. Jinými slovy, nepřímá apologetika zahrnuje zastírání politické situace. A není lepší zastánce nepřímé apologetiky než Nietzsche.

To, že Lukács stopuje iracionalismus k novokantovským přístupům ve filozofii, vyvolává důležitou biografickou otázku. Lukács sám byl žákem novokantovských filozofů Emila Laskeho a Heinricha Rickerta, kteří oba různými způsoby pokládají problém historického poznání za zásadně nepoznatelný. Lask tvrdí, že existuje iracionální mezera, která brání konceptu historického poznání uchopit svůj předmět, a Rickert redukuje historickou pravdu na jednotlivou událost jako součást celku, který se vyvíjí v čase. Ačkoliv se Lask a Rickert neshodují na tom, zda je historický objekt z hlediska myšlení iracionální nebo racionální, vede to k silnému závěru učiněném jménem Lukácse. Jak tvrdil Tom Rockmore, Lukácsovým postojem je, že nemarxistická filozofie je vnitřně neschopná poznat realitu a absolutno je poznatelné pouze z marxistické perspektivy. (11) Přijmeme-li tuto tezi v kombinaci s předchozí tezí uváděnou Engelsem, že pouze marxismus a dělnické hnutí pokračovali po roce 1848 v hegeliánství, pak iracionalismus tedy spočívá v odmítnutí marxismu, protože odmítnutí marxismu je podobné odmítnutí toho, co je racionální, a k rozeznání racionálního – je nezbytná hegelovská filozofie.

Iracionalismus se primárně objevil s novokantovstvím, ale byl také přítomný v neohegelianismu. Pro významného myslitele 19. století Wilhelma Diltheye Hegel neznamená nic jiného než pokus o kompromisní filozofii mezi německou buržoazií s plně reakčními extremisty. Novohegelovci vyvinuli metodu, která se soustředila na kategorie života a vitalismu. Pro Diltheye je „opravdu skutečná filozofie (Weltanschauung) intuicí pramenící ze stavu bytí-uvnitř života (Darinnensein im Leben). Přidáním „života“ jako třetí kategorie mezi bytí a vědomí, neohegeliánci mystifikovali možnost někdy chápat svět z hlediska lidského vědomí. Lukács píše:

Když se zhroutil hegelovský systém, zhroutila se i celá snaha o koordinaci a tedy o pochopení ucelenosti světa a jeho principu růstu z idealistických zdrojů, tedy z prvků lidského vědomí. Toto není místo, kde bychom měli podávat byť jen hrubý nástin základních změn vyplývajících z tohoto konečného rozpadu idealistického systémového konceptu. (12)

Setrvání aristokracie uvnitř buržoazního řádu znamenalo, že filozofové nejen podporovali zájmy buržoazní třídy, ale sloužili také zájmům aristokracie, a to je nejzřetelnější u Schellinga. Schelling byl pověřen pořádáním přednášek vilémskou korunou s výslovným požadavkem, aby potlačil „panteistické“ šíření hegelovského myšlení, které sílilo v celé německé kultuře. Mezi Lukácsova nejpřesvědčivější tvrzení o radikalitě Hegelova myšlení patří to, že Hegelova slavná předmluva k Fenomenologii ducha byla polemikou proti Schellingově filozofii. Lukácsovo vypořádání se Schellingem úplně otevírá oči. Jedním ze způsobů, jak porozumět širšímu projektu Schellinga – a nemáme zde prostor, abychom zde přezkoumali celou Lukácsovu argumentaci – ​​je zamyslet se nad chronologií reakčního myšlení od „Schellinga po Hitlera“. Je to Schelling, kdo učinil z objektivní reality zásadně nesoudržnou záležitost a tato nekoherence vytvořila organon jeho filozofie. (13)

Ať už se k Lukácsově polemice s buržoazní filozofií postavíme jakkoliv, je důležité si uvědomit následující skutečnost: Marxismus a dělnické hnutí se považovaly za skutečného dědice hegelovské filozofie a jako takové budovaly dělnické hnutí s hlubokým odhodláním dosáhnout komplexní filozofický rozhled a světonázor. Stojí za to zopakovat, že pro Lukácse je světonázor provázán s filozofií a tvoří uzlový bod všech rozhodnutí, které se týkají třídního boje: je třeba si vybrat stranu. Je také pádnou skutečností, že se dělnické hnutí 19. století soustředilo na texty, jako byl Engelsův Anti-Dühring, což je hluboce filozofický popis marxismu nabízející marxistické pohledy na metafyziku, politickou ekonomii a základní otázky lidské existence. Poučení pro nás dnes by mělo být jasné: socialismus se musí zapojit do projektu prosazování světonázoru proletariátu a socialisté mají s filozofií předchozí společnou historii, které bychom se dnes neměli vyhýbat. Třídní boj má svůj domov ve filozofii a tento domov nemusí být nutně umístěn na univerzitě.

(Konec 3. části)