Zentrlabild/Sturm.3.7.1952.Ausserordentliche Tagung des Weltfriedensrates vom 1.- 5.7.52 im Haus der VAB in Berlin.UBz:: Der ungarische Schriftsteller Prof. Georg Lukacz im Gespräch mit Stalinfriedenspreisträgerin Anna Seghers.

Daniel Tutt využívá filozofii Georga Lukácse a jeho kritiky buržoazního iracionalismu, aby vysvětlil roli intelektuálů a světonázorů v třídním boji.

Problém pokroku u Lukácse

V Lukácsově přehledu úpadku buržoazní filozofie působí silné tvrzení, které musíme v dnešní době udržovat při životě: filozofie zprostředkovává světonázor utvářený třídní společností. Bez ohledu na to, zda si tuto skutečnost uvědomujeme nebo ne, světonázor třídy se filozofovi vnucuje. Filosof se může neúspěšně pokusit vyhnout tomuto požadavku, nebo jej může potvrdit aktivním rozvíjením filozofie, která zaujímá postoj k třídnímu boji. Světový názor, jak ho Lukács definuje, není transcendentální schéma a použití „teorie stanoviska“ v současné politice identity se opírá o Lukácsovo pojetí světonázoru jako vzdáleného intelektuálního bodu, který nás ovlivňuje. Takové přístupy však nakonec chybují, protože často nechápou, jak je světonázor náhodným historickým fenoménem, ​​který je spojen s třídním bojem. Je těžké připsat určité stanovisko skupině definované na základě identity, bez pečlivého uplatnění tohoto stanoviska na výrobní síly a na dynamiku kapitalistického vykořisťování. V Historii a třídním vědomí Lukács tvrdí, že buržoazní myšlení postrádá praxi nebo komplexnější závazek k revoluci ve světě. Buržoazní myšlení může dosáhnout pouze toho, co nazývá „kontemplativním postojem“, protože buržoazní pozice nemůže vyřešit rozpory vlastní kapitalistickému společenskému životu a musí se podřídit problémům (a hrůzám) buržoazní společnosti.

V Lukácsově myšlení se objevuje historický problém, ale není to problém, který proti němu často slýcháme zaznívat, totiž že jeho myšlení vede k vulgárnímu třídnímu redukcionismu. Nejedná se o shovívavé čtení Lukácse; existují však problémy v některých způsobech, jak Lukács formuluje historický úkol proletariátu, a ty se točí kolem otázky, jak zachází s kategorií pokroku v kapitalismu a otázkou třídní solidarity. Lukács chápe proletariát jako jedinou subjektivní pozici schopnou praxe, pokud proletariát může svrhnout kapitalismus pouze jako akt kritické praxe. Aby toto tvrzení zarámoval, Lukács se často vrací k buržoaznímu požadavku „sociálního pokroku“ a bude jej prosazovat, aby posílil proletariát v třídním boji.

Je však v naší době rozumné obhajovat pokrok? Vezměme si nedávné debaty o akceleracionismu: neodhalily, že marxistická pozice v současném třídním boji riskuje ztrátu kompasu a směru, když stojí na straně zastánců sociálního pokroku? Celá kategorie pokroku a progresivismu je nerozlučně spjata s projektem liberální buržoazní třídy. Protože marxisté byli v 19. století až do první světové války svázáni s dělnickým hnutím, mohli se zasazovat o sociálně progresivní postavení, zatímco dnes zažíváme absenci dělnického hnutí. Když tedy obhajujeme progresivismus, ztrácíme koherentní pochopení na samotném základě třídní solidarity a důležitosti udržovat si odstup od ideologie liberální vládnoucí třídy. Partnerství s vládnoucí třídou a jejími profesionálními smiřovači vede pouze k cyklu porážek a zklamání.

Problém nakládání s Lukácsovým odkazem se tedy netočí kolem vulgárního třídního redukcionismu. Naopak, na základě naší formulace světonázoru tříd nejde o to, že světonázory jsou a priori statickými podstatami dané třídy. Navrhnout takové nedialektické pojetí třídy by bylo fait accompli, pokud jde o samotnou otázku třídy jako takové. Často se stává, že když liberál sám formuluje třídu vulgárně, tak si představuje, že marxista musí formulovat třídu ještě v mnohem vulgárnějších pojmech. To vytváří hysterii nad samotným začleňováním třídy do politického boje a politické debaty a tato paralýza vede k rozdělení a antisolidaritě. Lukácsovský pohled na třídu je však ve skutečnosti daleko od třídního redukcionismu. Jde spíše o pojetí třídního vědomí, které se opírá o výklad kapitalismu jako progresivního systému, který je chybný. Zatímco kapitalismus obsahuje semena progresivních prvků, progresivismus je politika, která se stará pouze o nastolení občanského míru a rovnováhy pro konkurenční svobody a pro pokračující atomizaci pracujících. Jak tvrdí francouzský intelektuál Jean-Claude Michéa, progresivní pozice je prakticky nerozeznatelná od liberální pozice, protože obě fungují na základě kategorického imperativu: „Jednej vždy tak, abyste mohli spotřebovávat stále více bez nějakého omezení, a přitom pracovat stále více.“ Progresivismus váže socialistické a dělnické hnutí k nevyhnutelné sociální dohodě, která se může rétoricky jevit jako mimořádně radikální, ale která se v praxi opírá o třídní spojenectví s buržoazním řádem.

V Lukácsově díle se bude znovu a znovu tvrdit, že pokrok systému a rozvoj kapitalistického systému je tím, čeho se proletariát může chopit směrem k cílům, které jsou v obrovském zájmu lidstva. Tento argument předpokládá rozvojový pohled na kapitalistickou výrobu, který ve věku sekulární stagnace již nemusí být dále udržitelný. Lukács bude tvrdit, že „Marx uznal třídní boj jako hybnou sílu ve vývoji společnosti a zákony, kterými se tento boj řídí, jako zákony společenského rozvoje obecně“. Existují tedy dva důvody, proč zpochybnit myšlenku, že dělnické hnutí a proletariát mají přistoupit na ideologickou agendu založenou na teorii pokroku a rozvoje kapitalismu. První je ten, že jde dost možná o intelektuálně zkrachovalé myšlenky a pochopení kapitalistické výroby; nicméně o této otázce je třeba vést další debatu a zde není místo pro rozpracování tohoto problému. Ale druhým a důležitějším problémem zde je, že diskurs o pokroku spojuje dělnické hnutí s progresivními liberálními aktéry, když čas ukázal, že takové aliance, zejména aliance, které se spoléhají na apologetický vztah k Demokratické straně ve Spojených státech, prostě nikdy nepřinesly žádné ovoce.

Závěr

Otázka role intelektuála v třídním boji je na současné levici málokdy diskutována, většinou proto, že máme zcela rudimentární diskurs o třídním charakteru, který tvoří samotnou levicovou intelektuální scénu. Jedna strana se utápí ve vleklé debatě o myšlence třídy zaměřené na třídu profesionálů a manažerů (PMC) jako ústředního antagonistu vědomí dělnické třídy, zatímco ostatní poukázali na úskalí v takové analýze třídy. (22) Co ukazuje Lukácsova práce, je jasné: existuje buržoazní světonázor, ale neměl by se číst nebo chápat jako a priori vnucený postoj, kterému nemůže uniknout žádná placená buržoazie nebo uznávaný profesionál. Takové pojetí by znamenalo, že Lukácsovo chápání třídy je vulgární a statické a takové pojetí třídy historicky prokázalo, že znemožňuje solidaritu založenou na cílech a záměrech dělnické třídy. Jak tvrdil Gabriel Winant, dělnickému hnutí nepomáhá uvažovat o profesionální a manažerské třídě jako o homogenní třídě, která je vždy nepřítelem dělnického boje. Anti-PMC pohled bere ideologii profesionálně-manažerské třídy jako jedinečnou formu iracionalismu a inklinuje k vyvozování závěru z tohoto tvrzení, že kterýkoli člen této třídy je na něm spoluviníkem. To vede k malicherným záštím a podporuje to pocit třídy, který je neofeudální, to znamená, že člověk zůstává svázán ideologií dané třídy jako nevolník, který nemůže uniknout z panského pozemku. Naopak, intelektuál může působit mimo převládající ideologický projekt profesionální třídy. Ideologický boj je dnes založen na tomto problému: jak se rozejít s profesionálním třídním všeobecném míněním způsoby, které otevírají nové možnosti solidarity dělnické třídy a zároveň vytvářejí spojenectví s profesionály, které je náležitě odcizují od jejich vlastních ideologických závazků.

Pro intelektuála je důležité, aby jim byla připomenuta moc, která přichází s jejich sociálním postavením, i když si přejí chápat tuto sociální moc jako impotentní a marginální. Jak lze začít formulovat komplexnější světonázor, který je zakořeněn v pohledu dělnické třídy? To vyžaduje obrat k úvahám a dalšímu studiu intelektuální činnosti dělnické třídy, která je jak v akademii, tak mimo ni. Dalším důležitým úkolem je pomáhat intelektuálům v rámování sociálních a politických antagonismů takovým způsobem, aby ve své analýze sociálních a politických krizí a konfliktů zacílili na třídní boj. Projekt politického vzdělávání by rozmazal hranice toho, jak vůbec definujeme intelektuála, a pravděpodobně by takovou definici posunul od uznávaných znaků profesionálů, podle kterých jsme intelektuály poznali.

Intelektuálové mají velkou moc, i když popírají nebo se distancují od základních antagonismů, které tvoří kapitalistické vykořisťování. Když je intelektuál rezervovaný, agnostický a tichý, pokud jde o sociální a politické boje, nepřímo bojuje za buržoazní řád, a to je často lepší forma apologetiky než intelektuálové, kteří obhajobu kapitalismu přímo provádějí. Nepřímá apologetika je nezbytná v době krize a dekadence, protože rozpory společenského řádu znemožňují její obranu. Pro Lukácse má socialistický filozof více politického chápání světa, protože identifikoval a rozeznal sociální antagonismy, které jsou výsledkem třídního boje. Musíme přemýšlet o tom, jak zapojit filozofy a intelektuály v jiné roli v třídním boji. Jak nám Lukács ukazuje, historie nám může posloužit jako průvodce.

Daniel Tutt je filozof se zaměřením na lacanovskou psychoanalytickou teorii a marxistické myšlení. Nedávno svolal třídenní konferenci o Lukácsově Zničení rozumu, kterou si můžete prohlédnout na Studijních skupinách psychoanalýzy a politiky, studijním kolektivu, který se zabývá texty a debatami ve freudovském a marxistickém kontextu. Je autorem knihy Psychoanalýza a politika rodiny: Krize iniciace s Palgrave Lacan Series a mimořádným profesorem filozofie na Univerzitě George Washingtona, Marymount University a jinde. Je hostitelem podcastu Jouissance Vampires.

(Dokončení)