Mýtus druhý: Čínské podniky zaměstnávají pouze čínské dělníky

Bývalý prezident Barack Obama a jeho viceprezident Joe Biden vyrukovali s tímto tvrzením proti Číně na Africko-americkém summitu v roce 2014, a od těch dob se pravidelně opakuje. Joe Biden prohlásil: „Amerika je pyšná na rozsah, v němž jdou naše investice v Africe ruku v ruce se snahou zaměstnávat a vyškolit místní obyvatele k zajištění hospodářského rozvoje, a nejen vytěžit, co je.“ Ministr zahraničí John Kerry pak přišel s řečnickou otázkou, „kolik Číňanů sem přišlo pracovat?“

Mají tato obvinění reálný základ?

Po výzkumu u tisícovky čínských společností v Africe došla konzultantská společnost McKinsey k závěru: „89 % zaměstnanců jsou Afričané, což představuje až 300 tisíc pracovních míst pro africké pracovníky. Kdybychom tyto údaje vztáhly na všech 10 tisíc čínských firem podnikajících v Africe, vyšlo by nám podle všeho, že firmy patřící Číňanům již zaměstnávají několik milionů Afričanů.“

Podle výzkumu porvedeného Čínskou africkou výzkumnou iniciativou „tvoří ve 400 čínských podnicích a projektech ve více než 40 afrických zemích místní lidé více než čtyři pětiny zaměstnanců.“ Také „průzkum zaměstnanosti v čínských projektech v Africe opakovaně zjistil, že tři čtvrtě dělníků i víc představují místní obyvatelé.“

Takže fakta jednoduše nepodporují mainstreamové povídačky o čínsko-afrických vztazích. Samozřejmě, v podnicích vlastněných čínskými občany bezpochyby existují případy nespravedlnosti a zvůle – právě tak jak existují u kapitalistů kterékoliv další země podnikající v Africe; Tak tomu bude, dokud práce a kapitál stojí v nesmiřitelném protikladu. Nicméně myšlenka, že jsou afričtí dělníci ritinně masivně nahrazováni Číňany, prostě není pravdivá.

Navíc platí, že debata kolem této problematiky odráží schopnosti afrických vlád omezovat nebo uvolňovat poměr, v němž přijímá buď místní obyvatele, nebo čínské manažery. V případech jako je třeba Demokratická republika Kongo nebo Angola je tak počet čínských zaměstnanců v podnicích určován z rozhodnutí vlád těchto zemí, nikoliv z rozhodnutí Číny.

Mýtus třetí: Čína je zapojena do obří krádeže půdy

Na Čínu připadá 9 % světové úrodné půdy, 6 % vody a více než 20 % obyvatel světa. Čínská „globální“ strategie je proto nutně zaměřena na uspokojování svých vlastních domácích potřeb. Neustálá tvrzení, že Čína se účastní masivního zabírání půdy, ale nijak neobstojí.

Deborah Brautigamová a její výzkumný tým zajímající se o tuto otázku v rámci výzkumných projektů o Číně a Africe na Univerzitě Johna Hopkinse vydali po více než třech letech terénní práce ve více než 12 afrických zemích knihu „Bude Afrika krmit Čínu?“ Zjistili, že Čína v Africe vlastní, nebo si pronajala „méně než 700 tisíc akrů půdy“, mnohem méně než 15 milionů akrů. O kterých stále mluví západní tisk. A dále:

Největší existující čínské farmy byly kaučukové, třtinové a sisalové plantáže. Žádné z nich neprodukovaly jídlo na vývoz do Číny. A zatímco země jako Zambie nyní hostí několik desítek čínských podniků, kteří pěstují plodiny a chovají kuřata pro místní trh, nenašli jsme žádnou vesnici čínských rolníků.

V průběhu dalšího výzkumu zjistili, že proces získávání půdy je krajně nerovnoměrný země od země. V roce 2016 připadalo na jedinou zemi 41 procent čínských nákupů půdy.

Spíše, než že by Čína kradla půdu a suroviny pro sebe, je přesnější říkat, že Čínou vytvořené infrastrukturní projekty podporují schopnost afrických zemědělských podnikatelů prodávat svoji produkci do Číny a dalších zemí na světovém trhu. Je ostatně vhodné poznamenat, že velká část agrobyznysu ve Spojených státech, Austrálii a Brazílie – tedy stěží nějakých čínských „neokolonií“ – je rovněž velmi závislá na čínských spotřebitelích.

Mýtus čtvrtý: Čína pracuje na tom, aby polapila africké země do dluhové pasti

Podle výzkumu provedeném odborníky na Bostonské univerzitě a Univerzitě Johna Hopkinse půjčila Čína mezi lety 2000 a 2015 africkým státům minimálně 95,5 miliard amerických dolarů. To je velká suma. Nicméně dluh vůči Číně lze studovat pouze v poměru k celkovému zadlužení Afriky. A čínské půjčky mezi lety 2000-2016 činily pouhých 1,8 procenta afrického zahraničního dluhu.

Je třeba rozebrat si tvrzení, že čínské půjčky jsou „pastí“, která má donutit africké státy vzdát se své suverenity, nebo se nechat vydírat čínskou vládou.

Výzkum ukázal, že čínské půjčky nemají spekulativní povahu, ani nejsou spojeny s pravitizačními projekty a „strukturálním přizpůsobením“ typickým pro půjčky od MMF. Velká většina těchto půjček pomáhá překlenout mezery ve financování infrastruktury. Neobvykle čestný článek ve Washington Post vysvětluje: „Na kontinentu, kde více než 600 milionů Afričanů nemá žádný přístup k elektřině, slouží 40 procent čínských půjček výrobě a přenosu elektřiny. Dalších 30 procent jde do modernizace zaostalé africké dopravní infrastruktury.“

Co se vynechává, nebo kolem čeho se mlží ve většině článků o čínských půjčkách, je, že Afrika se již nachází v „dluhové pasti“ nastražené těmi samými státy, které obviňují Čínu: západními imperialistickými státy.

Západ v 80. a 90. letech zdecimoval africké státy neoliberálními plány strukturálních reforem, které přinesly již tak chudým národům další škrty, donutily je vzít si půjčky s úrokovými sazbami, které nebylo možné nikdy splácet, a navíc je podmínil dodržováním podmínek, které jsou v zásadě neokoloniální: Západ rozhoduje, která vláda je „dobrá“ a která „špatná“ a hlídá si poskytování jakékoliv pomoci africkým státům.

Aniž bychom se příliš vzdálili od tématu článku, k podobné situaci došlo nedávno i na Srí Lance, kde stát předal Číně kontrolu nad velkým přístavem. Navzdory zprávám západního tisku to byly obtížně splatitelné a stále se hromadící úrokové míry západních půjček – nikoliv čínských – co způsobilo srílanskou finanční krizi. Srí Lanka splácela své závazky k Číně včas (Čína se na jejím zahraničním dluhu podílela pouze 15 procenty). Aby kvůli půjčkám od Západu nezbankrotovala a aby unikla přísným podmínkám vyžadovaným MMF pro poskytnutí nových půjček, šla Srí Lanka cestou opatření nových, nízkoúročených půjček a swapů s Čínou a Indií. Právě to – a nikoliv predátorská dluhová past – vedly Srí Lanku k pronájmu přístavu Číně.

V protikladu k Západu představují čínské půjčky v Africe většinou mix půjček s nulovými nebo velmi nízkými úroky, jejichž splácení je rozvrženo na desítky let. V některých případech jsou zvýhodněné a znovu-sjednatelné a jejich splácení je spojeno se skutečným úspěchem a produktivitou financovaných projektů.

Řada z čínských účastí vytváří „výrobu s přidanou hodnotou“, která umožní africkým státům začít akumulovat výrobní síly potřebné k přechodu ekonomiky na sektory s vyššími mzdami. To zase povede k většímu rozvoji domácích podniků a nebude tak nutné opírat se o čínskou práci při konečné montáži výrobků.

Prozkoumání vztahů věřitele a dlužníka, jak byly ustaveny mezi Čínou a Afrikou, odporuje propagandě o dluhové pasti. Jak napsal Tim Hancock v nedávném článku o studii Rhodium Group postavené na 40 případech čínských zahraničních půjček: „Čínský vliv zůstává omezený a při mnoha vyjednáváních o změnách parametrů půjček dochází k řešení podle přání dlužníka. Ve 14 případech studie ukázala, že došlo k úplnému odepsání dluhů, v 11 případech k odložení splátek a ve většině dalších případů proběhlo refinancování a změny podmínek splácení.“

Závěr studie je, že jednotlivým nejčastějším výsledkem změn podmínek úhrady dluhů bylo „úplné odpuštění dalších splátek“, a že k převzetí majetku v zástavě docházelo velmi zřídka. Rostoucí ochota k odpuštění dluhů má za cíl ukázat dobrou vůli a vytvářet předpoklad pro větší otevřenost kontinentu Číně. Z čínského pohledu je vytváření pevných ekonomických partnerství Jih-Jih a dlouhodobé obchodní smlouvy s Afrikou mnohem cennější než krátkodobé finanční zájmy.

Mýtus pátý: Čína se zaměřuje na africké státy s obrovským přírodním bohatstvím a na diktatury

Čínský obchod a pomoc nejsou politicky podmíněné a neobsahují stejná omezení, jako obchod a pomoc od západních imperialistických států. Důkazy ukazující, že Čína by se zvlášť soustředila na africké státy se špatnou vládou a mimořádným přírodním bohatstvím, neexistují. Pokud země uznává Politiku jedné Číny (s ohledem na Taiwan), pak s ní Čína jedná, jako je tomu prakticky se všemi subsaharskými africkými státy.

Pět z deseti států, kam proudí nejvíce čínských investic (Egypt, Mauritius, Tanzanie, Etiopie a Madagaskar), nepatří k zemím „oplývajícím surovinami“. Podle zprávy OECD se čínské přímé investice v Africe „v mezinárodním srovnání nezaměřují zvláště na těžbu přírodních surovin“.

Ve svých obchodních smlouvách Čína podle všeho nijak nepreferuje určitou formu vlády nebo ideologii. Od roku 1964 čínský premiér Čou En-laj zdůrazňoval, že při jednání s africkými státy si Čína nebude klást další politické podmínky – a tento princip je v čínských novinách a na mezinárodních konferencích citován dodnes. Čína má zájem na rozvíjení tohoto způsobu vztahů i proto, že sama čelí neustálému politickému vměšování ze strany Západu.

Někteří analytici zdůrazňují, že tento princip umožňuje represivním státům okrášlit si svoji diktaturu, nebo že umožňuje pravicovým africkým předákům získat legitimitu vychvalováním Čínou zajištěné infrastruktury jako symbolických ekonomických úspěchů, zatímco velká většina lidí zůstává v chudobě. Není sporu, že široké spektrum politických sil Afriky včetně protilidových a kontrarevolučních vlád se bude snažit využít výhod čínských obchodních smluv ke svým cílům.

Tento jev ale v zásadě není o Číně. V Zambii se například čínské hospodářské aktivity a imigrace zvyšují mílovými kroky a čínská ekonomická činnost umocnila systém vládní korupce. To zvedlo mezi chudými a dělnickými Zambijci určité protičínské nálady. Lidové a levicové síly se ale snaží nasměrovat kritiku zpět k buržoasní zambijské vládě, která je za to odpovědná. V nedávném projevu v New Yorku varoval předseda Socialistické strany Zambie Cosmas Musumali proti protičínské xenofobii a vysvětloval, že socialistická Zambie bude také potřebovat partnerství s Čínou. Závěrem zopakoval: „My nemáme čínský problém – my máme problém s naší vládou“.