Využivše posledního dne před nástupem zimního času, jenž s sebou přináší tmavá odpoledne, vydala se skupinka členů a příznivců Levé perspektivy v sobotu 25. října 2014 na výlet do okolí obce Kamenice v okrese Praha – východ. Naším hlavním cílem byla prohlídka místa, kde pobýval v r. 1966 slavný latinskoamerický revolucionář Ernesto Guevara.

Vzhůru na rozhlednu

Z pražských Roztyl jsme dojeli autobusem do Babic, místní části obce Řehenice, odkud jsme se po modré značce vydali na rozhlednu u osady Ládeves, známou též jako Vlková podle názvu blízkého kopce, na jehož svahu stojí. Ano, bohužel na svahu, takže výhled z ochozu není kruhový, přesněji řečeno na jedné jeho straně jsou vidět pouze koruny stromů lesa pod dotyčným vrcholem. Nicméně v pestrých podzimních barvách je to krásný pohled. Železná věž o výšce 45 metrů, s vyhlídkovou plošinou 25 metrů nad zemí, byla postavena jako stožár mobilního operátora a zpřístupněna v srpnu 2011. Sympatické je, že je přístupná (od března do října mezi 9. a 19. hodinou) volně a tedy bez poplatku. Pravdou je, že 25. říjen nebyl pro rozhlížení ideálním dnem, mlha se po celý den řádně nerozestoupila a ani ranní mokro nestačilo vyschnout. Bylo chladno, ale nepršelo a to bylo pro výlet hlavní. Rozhledně lze snad kromě polohy pod vrcholem vytknout jedinou věc, pro podobné moderní železné věže však typickou – průhledné roštové schodiště, vzbuzující u mnohých zájemců o výstup závrať.

V kamenické místní části Ládví nás zaujal velký dřevěný kříž u hlavní „staré benešovské“ silnice. Doplněn vyzlacenou mramorovou pamětní deskou, že v r. 1853 zde spadl vozka (jméno neuvedeno) z kozlíku vozu a zemřel. Kolik nehod se zde od té doby stalo a nijak připomenuty nejsou. Zdá se, že se zřejmě chtěl zviditelnit majitel blízké nikoli chudobné nemovitosti.

„Guevarova“ vila

V ládevské Lomené ulici stojí nenápadná jednoposchoďová bíle omítnutá vilka, kde od března do července 1966 pobýval doktor Ernesto Rafael Guevara (de la) Serna (1928 – 1967), známý spíše jako „Che Guevara“, komunistický revolucionář původem z Argentiny, účastník revolučního hnutí vedeného Fidelem Castrem, na jehož vítězství měl velký podíl jako vrchní velitel armády. V r. 1960 oficiálně a v l. 1965 a 1966 tajně pobýval v ČSSR. K československé společnosti té doby byl však značně kritický a vzhledem k působení maloměšťáckých a kapitalistických tendencí ji zhodnotil jako selhání, nikoli úspěch socialismu.

V roce 1965 Guevara opustil Kubu. Před odjezdem do Konga i po návratu z něj byl konspirativně připravován na své aktivity v Praze a jejím okolí, ve druhém případě ve vile v Ládví. (Více informací naleznete např. na http://www.prostor-ad.cz/pruvodce/pjih/kamenice/guevara.htm.)

V Kamenici – Ládví samozřejmě Guevaru dnes nic nepřipomíná a zřejmě hned tak ani připomínat nebude, nenajde-li se dobrodinec, který by v dohodě s vlastníkem objektu a pozemku zaplatil pomník, podobně jako jakýsi filantrop zbudoval blízký nepřehlédnutelný dřevěný kříž a pamětní desku neznámému vozkovi zemřelému v r. 1853. Kupodivu však zpráva o Guevarově pobytu v této lokalitě proběhla v posledních letech českými sdělovacími prostředky a tato historická skutečnost tak není zcela neznámá.

Z Ládví nás červená značka dovedla k Mlýnskému rybníku, kde nás zaujala rozlehlá zřícenina mlýna. Soudě dle telefonního čísla začínajícího předvolbou „0…“, napsaného barvou na zdi, je již po dlouhá léta na prodej. A vzhledem ke svému dezolátnímu stavu patrně ještě dlouho bude. Od Mlýnského rybníka jsme se vydali do Kamenice oklikou kolem zámku Štiřín, krajinou lesů a rybníků, místy bohužel znečištěnou vyházenými odpadky, především plastovými láhvemi, které příroda vstřebá stěží. Zámek Štiřín je dosud ve státním vlastnictví i přes snahy z posledních let jej odprodat nebo úsilí skautů o jeho získání v restituci. Slouží jako hotel. Jeho výstavní stav vzbuzuje pochybnosti o tvrzení pravičáků, že „stát je špatným pánem“.

Počátky revoluční činnosti

Po příchodu ke kulturnímu domu do Kamenice jsme zasedli do blízké restaurace U Partyzána, kde jsme se z výkladu průvodkyně seznámili se životem a dílem neohroženého bojovníka za socialismus Ernesta Guevary. Che Guevara, narozený v roce 1928, pocházel z pokrokové rodiny, která podporovala španělské republikány. Jeho strýc byl novinářem – zpravodajem ve Španělsku. S rodinou lékaře, emigranta a bývalého významného činitele na republikánském ministerstvu zdravotnictví se rodina přátelila. Organizovala sbírky pro španělské emigranty. Kromě toho byla v opozici vůči Perónovu režimu.

Od malička se Ernesto stýkal s chudými dětmi z okolí, vodil je k nim domů na jídlo, případně nocleh. U něho se naplnila pravdivost Leninových slov „Bez lidských emocí nebylo a nebude lidského hledání pravdy“.

Ve škole platil za normálního průměrného žáka, ovšem vytrvalého, se širokými zájmy a vynikajícího v matematice. Proto se všichni divili, že si vybral studium medicíny. Během studií se vyhraňovaly jeho politické názory. S marxismem se seznamuje prostřednictvím Tity Infanteové, s níž se přátelil do konce života. Ve společnosti buržoazní mládeže se necítí dobře. Po jeho obvinění „To vám nevadí, že vám slouží, sbírají vaše odpady?… Jsou to lidské bytosti jako vy!“ mu tato společnost začala říkat Pithecantropus erectus (raný člověk).

Postupně se začal cítit občanem celé Latinské Ameriky a podnikl několik cest, především se svým přítelem ze studií Albertem Granadem. Navštěvoval leprosária, hornické osady a zjišťoval, že horníkům, kterým hádal 60 let, je ve skutečnosti 35, že brzy umírají a důlní společnosti dělají vše, aby jejich odpor zlomily. I za použití alkoholu.

V Peru se seznamuje se svou první ženou Hildou Gadeaovou, která je členkou Americké lidové revoluční aliance. Zároveň upevňuje své politické marxistické vzdělání a směřování. Např. spolu četli Kapitál. S její pomocí se v roce 1953 přesouvá do Guatemaly, kde zvítězila pokroková vláda prezidenta Arbenze. Ta však přes širokou podporu pracujících po znárodnění amerických společeností, především United Fruit Co., byla za pomoci USA poražena; prezident odchází do emigrace.

Hrdinou kubánské revoluce

Guevara po porážce revoluce odchází v roce 1954 do Mexika. Navazuje přátelství s komunisticky vyhraněným Raúlem Castrem, který zprostředkoval seznámení s Fidelem a připojení Ernesta Guevary k bojovníkům připravujícím se na partyzánskou válku proti Batistovi. Zajímavá je ovšem Guevarova podmínka: Po vítězství kubánské revoluce a jejím upevnění půjde bojovat jinam do Latinské Ameriky. Výcvik skupiny vede republikánský generál Bayo, který za tím účelem najal statek. Šlo o tvrdý výcvik v noci, o hladu… Právě tam se z Ernesta Guevary stal „Che“. 25. listopadu 1956 se skupina naloďuje na malou loďku Granma (Babička). Potýká se s rozbouřeným mořem, nevolností řady bojovníků včetně Che, který se v plně zarovnané lodi nemohl dostat k lékům proti svému astmatu. Ani vylodění neproběhlo bez problémů. Dostali se do palby a bombardování vládním vojskem. I Che už vysílením i zraněním odmítal jít dál a až po přinucení nadávkami Juana Almeidy se sebral a došel na místo setkání. Z 82 bojovníků jich vylodění přežilo 17.

Velký význam měla městská síť vedená Celií Sánchezovou a Frankem Paísem, která organizovala podpůrnou síť rolníků, dodávky jídla, materiálu i zbraní. V jednom boji byl Che na vahách – vzít bedničku s léky (byl přijat jako lékař) nebo náboji. Zvolil tu těžší – s náboji. Tehdy se Che změnil z lékaře na vojáka. Během války zakládá Radio rebelde a školy v osvobozených oblastech.

Vzhledem k problémům s astmatem např. nemohl spát v hamace ušité z pytloviny. Porevoluční aktivity dobrovolnické práce na třtinových plantážích mu nemoc zhoršovaly.

Partyzánským mučedníkem

Po vítězství se stává ředitelem Národní banky (podepisuje nové bankovky „Che“), ministrem průmyslu, výcvikovým náčelníkem armády i diplomatem. Vyznačuje se nesmírnou skromností, zájmy společného staví vždy nad zájmy osobní a rodinné. S novou manželkou Aleidou měl čtyři děti: Aleidu, Celii, Camila a Ernesta. Přesto píše svému otci z cesty do Indie, kdy je na vrcholu politického života: „Nemám ženu ani děti, dům, rodiče ani sourozence. Mými přáteli jsou lidé, kteří sdílejí mé politické názory. Uvědomuji si svoji povinnost a to mě zbavuje strachu.“

V té době kritizuje byrokratické a oportunistické tendence v SSSR a sovětském bloku, ústup idejí třídního boje a proletářské revoluce před „mírovým soužitím“ s imperialismem.

A tak v roce 1965 mizí z politické scény, odchází do Konga a po neúspěchu boje (v podmínkách roztříštěné rodové společnosti a korupce) do Bolívie. Bolívie byla vybrána proto, že byla v podstatě ve středu Jižní Ameriky a navíc skýtala možnost přenesení partyzánského boje do Argentiny, jak Guevara zamýšlel. Problém byl, že po porážce partyzánů v roce 1962 byla argentinská policie ve střehu, dobře vycvičená.

V Bolívii byli v partyzánském oddílu Kubánci, Bolívijci, Peruánci i Argentinec. K příčinám jejich porážky patřila skutečnost, že vláda prezidenta Barrientose vzešla z voleb, sice ne zrovna demokratických, ale určitý pokrok oproti minulosti tady byl. Po umírněné pozemkové reformě se ani rolníci nehrnuli do podpory partyzánů. Pravdou je, že na působení na rolníky nebyl čas, oddíl byl rozprášen. Jeden z rolníků Honoratio Rojas přímo zrazoval, informoval armádu o pohybu partyzánů. Přitom bral od armády i partyzánů peníze. V roce 1969 byl zbytky příslušníků partyzánské armády popraven.

Byla nedostatečně vybudována městská podpůrná síť, kterou měla na starosti německo-argentinská revolucionářka Tania (Tamara Bunkeová). Ovšem je nutno podotknout, že neměla dostatek času a možností.

Největší zrady se však dopustilo vedení Komunistické strany Bolívie a její předseda Mario Monje. Na příkaz moskevského vedení Komunistické strany Sovětského svazu, které obviňovalo Guevaru tu z maoismu, tu z trockismu, z vývozu revoluce aj., napřed Monje vyžadoval, aby v čele partyzánského hnutí stál Bolívijec, až nakonec odmítl jakoukoli spolupráci a zakázal i členům strany se do boje zapojovat. Pod pohrůžkou, že pokud se něco stane, jejich rodinám nebude poskytnuta jakákoli pomoc.

Regis Debray – francouzský novinář, který přinesl Guevarovi dopis od Fidela Castra, po svém zajetí vládním vojskem se spoluzajatcem Ciro Roberto Bustosem vyzradili umístění partyzánské skupiny a dokonce namalovali postavení bunkrů, zásobáren apod.

Partyzáni se sice snažili probít z obklíčení, ale proti Zeleným baretům vycvičeným americkou CIA měli malé vyhlídky na úspěch. Che byl zajat 8. října, o den později ve škole ve vesnici La Huigera popraven ranou z pistole a pohřben na neoznačeném, utajeném místě. (Po nalezení byly jeho ostatky převezeny až v r. 1997 na Kubu a uloženy do památníku v Santa Claře, kde je pohřben se svými spolubojovníky.) Že šlo o popravu, dokázal před zástupci tisku bolivijský lékař a novinář, který v oblasti prováděl očkování a byl přítomen převozu Guevarova těla.

Legendou

A tehdy se postava Che Guevary stává mýtem, který oslovuje generace. Postava Che s očima upřenýma do budoucnosti, pod baretem umocněným pěticípou hvězdou, s pohledem upřeným k myšlence osvobození latinskoamerické vlasti, byla tak svůdná.

V předmluvě k jedné z knih o Guevarovi řekl brazilský kněz Frei Betto: „Víte, že to, co si v životě člověk nejvíc přeje, nejsou peníze ani sex? To, po čem člověk nejvíc touží, je moc. A Che se vzdal moci i slávy a vnořil se do bolivijského pralesa jako anonymní voják…“

A jinde: „Che žije navzdory porážkám, navzdory sociálnímu, politickému a ekonomickému systému, který ekonomicky ztroskotává a navíc končí neúprosnými diktaturami. Proto nás přitahují lidé čistí a průzrační. A Che Guevara takovým byl.“

Zpět do současnosti, do Kamenice – a do Prahy

V restauraci visí na zdi kresba rudého partyzána, což v dnešní antikomunismem přesycené společnosti působí sympaticky. Po náležitém občerstvení jsme se vydali ještě na nedlouhou cestu k hrobce Ringhofferů, zdejšího továrnického rodu, v jehož čele stály čtyři generace Františků Ringhofferů, z nichž poslední zemřel v r. 1940. V r. 1938 se ovšem jejich rod přihlásil k německé národnosti a tím, v tehdejší situaci, k Hitlerově nacistické Velkoněmecké říši.

Napříč celou Kamenicí prochází Ringhofferova ulice, pokračující až do sousedních Velkých Popovic. Na Ringhofferově ulici leží i Ringhofferovo náměstí a například i Sídliště II, kupodivu (zatím?) nenesoucí jméno Ringhofferovo. Přitom opuštěné hřiště uvnitř sídliště je jako stvořené pro pomník Ringhoffera, případně všech Ringhofferů v podobě majestátního sousoší. Areál jejich blízké hrobky je uzavřen, ale zjevně je o něj pečováno. Nahlédnout k ní lze pouze přes plot. Rodu slavných továrníků si současná kamenická politická reprezentace zjevně vysoce cení, nicméně obávám se, že kdyby Ringhofferové viděli, co dnes zbylo z jejich podniků a z celé strojírenské výroby, kterou rozvíjeli – vysávajíce ovšem nemilosrdně své dělníky, nadšeni by nebyli.

Nezbývá než zakončit obligátním konstatováním, že jsme se autobusem vrátili do Prahy. I když údernější by bylo napsat, že výlet byl zakončen Internacionálou. Tak snad příště.

Vila, kde v r. 1966 pobýval E. Guevara