Nová antikapitalistická levice nepatří k politickým organizacím, které svoji činnost a chápání vlastní role omezují čistě na zapojení do různých protivládních akcí, stání na petičních stáncích a schůzování. Vedle této agendy nabízíme nejen svým členům, ale i zájemcům z řad širší veřejnosti, aktivní a tvůrčí trávení volných chvil na výletech a cestách za různými zajímavostmi, přírodou, kulturou a historií. První takovou akcí v letošním roce se stala procházka po významných památkách moderní architektury, kterou v sobotu 6. dubna uspořádala pražská skupina NAL.

Ani chaos v tramvajové dopravě zapříčiněný konáním půl-maratonu ba ani i na nepředvídatelný apríl nevlídné a chladné počasí neodradilo sedm statečných, aby se v sobotním odpoledni sešli v centru Prahy na Malostranském náměstí. Odtud jsme se pak pod vedením naší členky, průvodkyně a vynikající znalkyně historie, Milady Sigmundové, vydali na cestu po zajímavostech pražské moderní architektury. Místo srazu nebylo vybráno náhodou – Malostranské náměstí jsme zvolili jako zajímavý příklad koncentrace a kontrastu mnoha slohů od renesance po kubismus na jednom místě.

Naše cesta vedla nejprve Letenskou ulicí kolem budovy Ministerstva financí (architekt František Roith, 1926-34) na Klárov a odtud přes Mánesův most na druhý břeh Vltavy. Na náměstí Jana Palacha jsme si před bustou Jana Kotěry umístěnou na budově Vysoké uměleckoprůmyslové školy připomněli tohoto významného česko-německého architekta a urbanistu, který na škole od konce 19. století vyučoval.

Při nucené uzávěře ulice 17. listopadu kvůli již zmíněnému půl-maratonu jsme se vydali Širokou a Pařížskou na náměstí Curieových, kde se nachází hned několik zajímavých objektů, jako je např. budova Právnické fakulty UK postavená právě podle projektu Jana Kotěry (ale již po jeho smrti jeho žákem Ladislavem Machoněm v letech 1926-29), nebo brutalistický hotel InterContinental (Karel Bubeníček a Karel Filsak, 1968-74). Za pozornost stojí též kubistické družstevní domy postavené pro učitele blízké školy v ulici Elišky Krásnohorské (Otakar Novotný, 1919-21).

Z náměstí jsme pokračovali podél řeky kolem nemocnice Na Františku (starý špitál fungující nepřetržitě od dob Karla IV s moderní nábřežní dostavbou z roku 1926) a Anežského kláštera. U monumentálního sídla Ministerstva průmyslu a obchodu postaveném v pozdně secesním, historizujícím slohu (Josef Fanta, 1928-34) jsme zabočili do tajemné Řásnovky a Revoluční ulicí se prošli na náměstí Republiky a dále ulicí Na Poříčí až před divadlo Archa. Prohlédli jsme si budovu hotelu a kavárny Imperiál ve stylu Art Deco (Jaroslav Benedikt, 1913-14), funkcionalistickou stavbu obchodního domu Bílá Labuť (Josef Kittrich a Josef Hrubý, 1937-39) a také bývalou Legiobanku, dnes palác Archa, postavenou v letech 1921-23 asi nejvýznamnějším představitelem české meziválečné moderny, architektem a urbanistou Josefem Gočárem. Nejznámější pražskou Gočárovu stavbu, Dům U Černé Matky Boží v Celetné ulici, trasa naší procházky bohužel minula.

Na Poříčí jsme nasedli na tramvaj a přesunuli se na Václavské náměstí, jehož dolní část jsme si prošli na Můstek a pak pasáží až na Jungmannovo náměstí. Václavské náměstí nabízí celou řadu pozoruhodných staveb moderní architektury, z nichž za připomenutí stojí minimálně pozdně secesní Palác Koruna, v němž do začátku 90. let fungoval oblíbený lidový bufet (Antonín Pfeiffer a Matěj Blecha, 1911-12)

Závěr naší procházky patřil rondokubistickému paláci Adria (Josef Zasche, 1923-24), pozdně kubistickému Škodově paláci (Pavel Janák, 1929) a budova Mozartea (1912-13), kterou navrhl opět nám již známý Jan Kotěra.

Za necelé tři hodiny jsme shlédli řadu zajímavých staveb pražské moderní architektury, přičemž výše uvedený výčet zdaleka není úplný. Náplní procházky nicméně rozhodně netvořilo jenom povídání si o samotné architektuře, jednotlivých stavebních slozích a význačných architektech. V Letenské ulici jsme vzpomenuli zde žijících sester Ludmily a Marie Kovárníkových, které za války dodávaly zprávy o pohybu R. Heydricha parašutistům ze skupiny ANTHROPOID a po udání na gestapu byly v říjnu 1942 zavražděny v koncentračním táboře Mauthausen.

Na náměstí Curieových a u nemocnice Na Františku jsme diskutovali o asanaci býv. židovského ghetta a čtvrti Na Františku na začátku 20. století, které padla za oběť řada sice zchátralých ale historicky cenných staveb vytvářející nezaměnitelný genius loci. V této souvislosti padla řeč také na založení Klubu za starou Prahu v roce 1900 a aktivity levicového spisovatele a milovníka staré Prahy, Gézy Včeličky ve 30. letech.

Hlavním smyslem vycházky ale bylo uvědomění si souvislostí mezi společenským vývojem, zejména rozvojem hospodářství a politickou situací na jedné straně a architekturou na straně druhé. Naše průvodkyně nám na příkladech přímo z ulic Prahy ukázala, jak moderní architektura nevznikala v nějakém vakuu na základě vnuknutí a vkusu několika architektů, ale v konkrétním dějinném prostředí, kdy se do její podoby promítlo sílící postavení emancipující se české podnikatelské třídy koncem 19. a začátkem 20. století.

Po období zájmu o historizující slohy v době pozdního národního obrození usilujícího o prezentaci Čechů jako starého kulturního národa s bohatými tradicemi přichází snaha definovat v opozici k „vídeňské“ secesi vlastní národní sloh, kterým se posléze stává kubismus inspirovaný Francií (což jistě nebyla náhoda). Posilující postavení české buržoasie se odráží ve stavbě masivních domů, bankovních ústavů, ve snaze ukázat se jako světová mění vládnoucí třída tvář Prahy asanacemi zanedbaných čtvrtí (židovské ghetto, Na Františku), na jejichž místě vznikaly monumentální budovy ministerstev nového státu, nebo se plánovaly rovné široké bulváry po vzoru Paříže (opět důkaz jak se zahraničně-politická a ekonomická situace odrážela v architektuře).

Na druhé straně současný stav ukazuje bezradnost, podřízenost a provinčnost české polistopadové vládnoucí třídy. Ta není schopná poradit si s řadou existujících budov moderní architektury, kdy spatřujeme letité chátrání funkcionalistického paláce U Stýblů na Václavském náměstí, nebo dnes opuštěnou brutalistickou stavbu pro Mezinárodní svaz studentů v ulici 17. listopadu, v níž si na krátko po převratu ze 17. listopadu 1989 udělali zvítězivší veksláci a podnikatelé kasino.

Vedle nezvládnutí odkazu svých předchůdců dnes dochází také ke vzniku bezcenných, tuctových staveb často narušujících vzhled lokality (Nový Diamant na dolním konci Václavského náměstí) a zaostávání za moderními světovými trendy. Podoba architektury je diktována snahami dosáhnout za minimálních nákladů rychlého zisku a úzkoprsostí manažerské třídy pro kterou se v historickém jádru staví kancelářské krychle. Neúctu resp. povrchní přístup účelového, čistě předstíraného zájmu o historické dědictví, které jsou poznávací vizitkou všech snobů,  lehce spatřujeme ve zvyku vybrakovat vnitřky staveb, zničit jejich původní prvky a uspořádání a exploatovat archeologické terény (hotel na místě augustiniánského kláštera v Letenské ulici, kasárna na náměstí Republiky, galerie Myšák ve Vodičkově).

Vycházka ukázala tyto a mnohé další souvislosti mezi podobou architektury a společenským děním. V pořádání dalších poznávacích akcí budeme v nejbližší době pokračovat výlety na zásadní místa našich dějin a třídních zápasů, konkrétně v květnu plánujeme cestu do Lipan. V nejbližší době zveřejníme k tomuto výletu podrobnosti na našem webu resp. facebookovém profilu a všichni zájemci jsou srdečně zváni!