Poslední dobou se hodně diskutuje o tom, že instituce jsou špatné. Dětské domovy, dětská centra, speciální školy, psychiatrické léčebny… Samozřejmě, že je nejlepší, když dítě vyrůstá s biologickou rodinou, chodí do běžné školy, když člověk s psychickými problémy je doma… Útok na tato zařízení je však podle mě špatný a jejich postupné rušení by byla cesta do pekel – jsou nutná jako záchranná síť. Například ve speciálních školách (a samozřejmě, že je i pro mě nepřípustné, aby tam bylo dítě umístěno kvůli barvě pleti atd.) jsou specializovaní pedagogové, kteří dětem s mentálním postižením pomáhají tempem, které potřebují, děti nejsou ve stresu, a i díky speciálním školám je u nás takřka nulová negramotnost.

Opakuji: vždy je nejlepší, když je kdokoli doma, u svých, v běžné škole atd., nelze si ale nechat zničit systém, který slouží jako záchytná síť. Z Brazílie mám zkušenost, že jsou tam děti na ulicích, když zde byla má rodina před listopadem 89, propracovaný systém obdivovala, co oni by za něj dali… Stále platí slova Ivana Davida, týkající se tendencí rušit instituce: argumentace bývá lidskoprávní (moje poznámka: a věřím, že mnozí to myslí fakt upřímně), důvody ekonomické (moje poznámka: někteří si brousí zuby na privatizaci zámečků…), dopady sociální (moje poznámka: ulice).

(Úvodní slovo novinářky Andrey Cerqueirové)

Proč nesouhlasím s inkluzí?

Chtěla bych hned na úvod říct, že každé postižené či znevýhodněné dítě je jiné – a už tím, že zrušíme možnost volby a přinutíme ho (za pomoci pánů a dam z poradenských center) chodit do běžné základky, mnohým podstatně ztrpčíme život.

1. Tělesně postižení – proti jejich zařazení do ZŠ nikdo nic nemůže namítat. Pokud tedy přejdeme jako drobnost to, že spousta škol ve starší zástavbě nemá vyhovující nebo dokonce žádný výtah a se žádnými investicemi navíc se nepočítá (ty půjdou do zmíněných poraden).

2. Děti s mentálním postižením – byť tzv. lehkým – to je skupina, která to odnese nejvíc. Každé dítě je jiné – někdo si z toho, že je jasný třídní outsider, nic nedělá, někdo to nese těžce a lépe by mu bylo mezi dětmi s podobnou schopností učení – neboť to, že je někdo mentálně postižený, neznamená, že je blbec. Každé takové dítě potřebuje svého asistenta. Dneska jsme rádi, když na dvě děti s lehkou mentální poruchou a deset dalších s nejrůznějšími poruchami učení a chování v dvacetičlenné třídě máme jednu asistentku – za 8 tisíc čistého. Jak dlouho tam asi vydrží, je vcelku jasné. V každém ročníku tedy bude mít dítě pravděpodobně jiného asistenta – což je pro tyto děti obzvlášť nepříjemný problém. Další věc je, že nikdo neřeší, jak takové dítě klasifikovat, když všechny úkoly vypracovává s asistentkou. Dodnes mi to nikdo nebyl schopen říct. Mají tedy dvojky a trojky, ale fakticky je to 4 až 5. Určitě jste slyšeli, že učitelé budou proškoleni, jak s tímto zacházet – kým, pěkně prosím? Psychology, kteří nikdy neučili? A kdy?

3. Děti s Aspergerem, ADHD, poruchami chování a nejrůznějšími poruchami čtení a psaní – ty už dnes běžně začleněny jsou – ve třídách kolem třiceti dětí tvoří často až třetinu – samozřejmě bez jakéhokoli asistenta nejčastěji. Záleží jen na výdrži a dovednosti učitele – za 22 tisíc čistého před důchodem – jak to zvládne. Tyto děti byly dříve v tzv. dyslektických a vyrovnávacích třídách, které se pochopitelně z úsporných důvodů zrušily – a kde bylo tak 7 – 10 dětí. To byla výrazná pomoc. Ale spořit je třeba a na dětech se spoří nejlépe – nejsou to voliči.

4. Děti s autismem – moje fantazie nesahá tak daleko, abych si je představila v tzv. normální třídě.

Problémy, které to přinese:

 1. Enormní zátěž pro učitele. Všichni jsme slyšeli pohádky od pana náměstka Fidrmuce v pořadu Máte slovo o 17 dětech ve třídě, kde jsou čtyři děti s podporou, tedy čtyřmi asistenty. Když pomineme, že tam bude simultánně vysvětlovat látku a probírat cvičení s dětmi pět osob, což je samo o sobě pro učení destruující, ptám se – kdo zajistí patřičný počet menších tříd? S žádnými stavebními úpravami škol se nepočítá. Může nás to ovšem nechat v klidu, protože nic takového nenastane. Školství dostane (možná) jednorázově miliardu „navíc“. Jednorázově. To samozřejmě nebude stačit ani na stavební úpravy, ani na mizerné platy asistentů, o učitelích nemluvě. Jeden výtah stojí milión. Bez stavebních úprav tříd budeme mít stávající počet tříd, navíc nám dorůstají silné ročníky. V praxi se tedy bude po učitelích chtít, aby zvládli 20 až 25 dětí, nebo i 30, z toho klidně může být třetina až polovina dětí se speciálními potřebami. Jsou přece profesionálové, učitelé, vysokoškolsky vzdělaní, tak si poradí. Spousta z nich to nezvládne a ze školství odejdou.

2. Problémy pro postižené děti. Dnes díky systému praktických a speciálních škol prakticky nemáme negramotnost. Každé dítě se naučí číst a psát a je schopno napsat si žádost o vydání občanského průkazu. Tohle se prudce zhorší. V systému dokonalého začlenění všech se polovina nenaučí nic. Dále vzroste nebezpečí šikany v přeplněných třídách s nedostatečným dohledem. Kdo to odnese nejvíc, je jasné. Zejména autisté a děti s ADHD bývají oblíbeným terčem různých „zábav“. Spousta znevýhodněných dětí navíc v roli věčných outsiderů začne učení sabotovat.

3. Problémy pro „normální“ děti. Tempo učení se výrazně zpomalí a děti se dílem budou nudit, dílem vymýšlet náhradní program a různé skopičiny. Mimochodem, paní ministryně má ve svém návrhu novely školského zákona výrazné omezení tzv. druhého jazyka, takže i jí musí být jasné, že celková úroveň vzdělání se sníží.

Závěrem

Není to radostný výhled a spousta rodičů začne přemýšlet, co s tím. Východiskem budou soukromé základní školy, po kterých se prudce zvýší poptávka – ovšem pouze pro ty, co na to budou mít. Takže výsledkem dokonalého začlenění bude dokonalá segregace podle movitosti rodičů. Soukromé školy budou přísně výběrové a výuka bude metodou ostrého drilu, jako to vidíme na podobných školách ve Francii, Velké Británii a USA. Ve kterých školách bude více znevýhodněných dětí – zda ve veřejných či soukromých, je asi každému jasné. To už ovšem bude zcela v pořádku a Evropská unie ani nemukne.

Ovšem pozor! Někdo na tom vydělá, jinak by se to nepodnikalo. Bude se školit a ministerstvo bude platit školitelům a nejrůznějším agenturám pro začleňování, které si báječně namastí kapsy. A přijímat poradce do poradenských center. A později budou samozřejmě vydělávat i majitelé soukromých škol – nechci nikomu sahat do svědomí, ale možná proto se to celé dělá.

Jana Maříková, učitelka, 25 let praxe