Od chvíle, kdy vláda Jeanine Aňezové uchopila vojenským pučem moc v Bolívie, uplynul sotva jeden měsíc, ale vláda rozhodně ve snaze změnit ekonomiku a společnost země nemeškala čas. Její poslední kroky jsou zacíleny na privatizaci domácí ekonomiky. Vládní mluvčí potvrdil obavy mnohých občanů, když prohlásil, že „věří, že by vláda měla zmenšit svoji velikost“ a roli hlavních protagonistů by měly převzít soukromé podniky. Pro případ, že by to pořád nebylo jasné, zdůraznil: „Ano, hovořím tu o privatizaci.“ Bolívijské hospodářství je závislé na své znárodněné těžbě ropy a zemního plynu.

Poté, co se v televizi objevili armádní generálové s požadavkem na rezignaci, se dlouholetá prezident Evo Morales rozhodl odstoupit s poukazem na rostoucí cílené násilí polovojenských skupin proti jeho druhům z Hnutí za socialismus (MAS). Morales a jeho viceprezident Alvaro Garcia Linera uprchli do bezpečí do Mexika. Armáda jako jeho následovatelku vybrala senátorku Jeanine Aňezovou.

Aňezová je silně konzervativní křesťanka, která popsala bolívijskou domorodou většinu jako „satanistickou“ a vyhlásila návrat bible zpět do politiky. Rovněž poskytla armádě bianko šek na použití neomezené síly k potlačení veškerého odporu proti její vládě a nechala vytvořit přepadové oddíly maskovaných, silně vyzbrojených jednotek smrti zaměřených na vykořenění levice a zahraničních „teroristů“. Navzdory tomu se velké části země nacházejí ve stavu otevřené vzpoury a mimo jakoukoliv kontrolu nové vlády.

Na údajnou „přechodnou“ vládu, udržovací režim po dobu bezodkladného konání voleb, se Aňezová pustila do řady bezpochyby zásadních počinů. Rozhodla již od vystoupení Bolívie z řady mezinárodních a mezikontinentálních politických a hospodářských organizací, jako je ALBA (Bolívarovská alternativa Amerik) a UNASUR (Svaz jihoamerických národů), které mají levicovější charakter.

Zároveň došlo k vypovězení velkého počtu zahraničních příslušníků včetně zhruba 700 kubánských lékařů, kteří představovali páteř domácího bezplatného zdravotnictví. Vláda rovněž uznala Američany dosazovaného vzdoroprezidenta Juana Guaidoa jako právoplatného vládce Venezuely. S americkou pomocí se Guaido minulý měsíc pokoušel o další puč v bolívijském stylu. Ministr vnitra Arturo Murillo obvinil venezuelskou vládu, že stojí v čele mezinárodního drogového spolčení a ignoroval přitom napojení vlastní šéfové na drogovou síť (synovec Aňezové byl v Brazílii přichycen s více než půl tunou kokainu).

Murillo dále formálně požádal izraelskou armádu, aby začala s výcvikem bolívijských ozbrojených sil a zrušil vstupní víza pro Američany i Izraelce. Vzhledem ke zkušenostem izraelských bezpečnostních sil s potlačováním domorodého obyvatelstva se Murillovy záměry jeví stále více spoluobčanům ve znepokojivém světle. Vláda se dále podílí na potlačování nezávislé žurnalistiky, nechala vypnout mnoho televizních stanic včetně Bolivia TV, RT a TeleSur. Dokonce už došlo i k napadení, zadržení a zabití zahraničních novinářů.

Poslední kroky v privatizaci ekonomiky jsou součástí snah o „rozbití aparátu diktátorského režimu Evo Moralese,“ jak uvedla ministryně komunikací Roxana Lizarragová. Na příkaz Mezinárodního měnového fondu, který je mnohými kritizován jako pouhá prodloužené ruka vlády Spojených států, došlo v roce 1996 k privatizaci bolívijského ropného a plynařského průmyslu. Mezinárodní korporace jako Enron, Shell a Repsol YPF ani nemusely platit za získané podíly v těžbě, což z celé privatizace učinilo největší výprodej v novodobých bolívijských dějinách. Poplatky odváděné vládě navíc klesly na pouhých 18 % z výnosů.

Došlo také k privatizaci vody. Bechtel, americká korporace, zvýšil cenu vody na úroveň, kterou si skoro žádný Bolivijec nemohl dovolit, kdy náklady za vodu a kanalizaci činily více než polovinu bolívijské průměrné roční mzdy. Bechtel rovněž přesvědčil vlády, aby privatizovala oblohu, kdy si prosadil, aby bylo nezákonné získávat dešťovou vodu. Výsledkem byla strašná žízeň, která vedla k celonárodním protestům známým jako Válka o vodu.

Několik měsíců od získání úřadu se Morales zapsal dobrým písmem se slibem znárodnit klíčová odvětví bolívijské ekonomiky. Tento krok přinesl v následujícím desetiletí do státního rozpočtu navíc 31,5 miliard amerických dolarů. Tyto peníze byly použity v ambiciózních sociálních programech. Například přes 11 procent příjmů šlo na financování veřejných univerzit, domorodých spolků a základního příjmu pro všechny nízkopříjmové Bolivijce starší 60 let.

Za Moralesovy správy se chudoba snížila o polovinu a extrémní chudoba klesla ještě výrazněji. Občané měli prospěch z přírodních zdrojů země. To by, jak zdůrazňuje Centrum pro výzkum ekonomické politiky, by nebylo možné bez znárodnění ropného a plynového průmyslu. Ale patrně ještě důležitější, než tyto výsledky bylo znovunalezení důstojnosti bolívijské domorodé většiny, když země získala prvního indiánského prezidenta ve svých dějinách. Celá domorodá komunita je často ze strany světlé elity vnímána s opovržením až odporem, ale Morales se stal součástí hnutí, které indiány inspirovalo se zorganizovat a hrát vůdčí roli v politice a společenském životě jejich země.

S návratem Spojených států a místní elity do vedení Bolívie a hrozící reprivatizací ekonomiky se jak jejich nově vydobyté společenské postavení, tak jejich zlepšené ekonomické vyhlídky ocitají v bezprostředním ohrožení. Návrat ke staré politice tak ale vzbudí koordinovaný odpor ve stejném rozsahu, jako Válka o vodu v roce 2000.

https://www.mintpressnews.com