„Zmlkni, sedni si a zmlkni… Jsi ostudou,“ zazněl z labouristických poslaneckých lavic rozčílený hlas poslance Iana Austina směřovaný směrem k předsedovi Labour Party Jeremy Corbynovi. Corbyn právě hovořil jasnými a nekompromisními slovy k výsledkům Chilcotovy zprávy o účasti britské vlády na válce proti Iráku, tvrdě odsuzoval roli tehdejší labouristické vlády Tonyho Blaira a naopak pěl slova úcty na milionové britské a mezinárodní protiválečné hnutí, které se snažilo útoku na Irák zabránit. Austinův výstup ukázal osobní nesmiřitelnost, resp. za ní skrývanou autentickou třídní nenávist blairistické pravice vůči Corbynovi, manifestovanou vyslovením nedůvěry 172 čili 80 % labouristických poslanců demokraticky zvolenému předsedovi vlastní strany.

New Labour a corbynismus v domácích i mezinárodních souvislostech

Jeremy Corbyn je předsedou Labour party teprve necelý rok, kdy byl zvolen v 1. kole s výsledkem 59 % hlasů členů a volících sympatizantů strany, ale navzdory tomuto historicky největšímu demokratickému mandátu, kterého se kdy předsedům Labour party při volbách dostalo, se Corbyn musí od chvíle svého zvolení potýkat s jedním výpadem „svých“ poslanců za druhým. Parlamentní labouristická strana, u níž Corbyn při volbě předsedy získal toliko úplné minimum potřebných nominací, je prakticky celá dominována pravicovými ex-blairisty a ex-brownisty neoliberální a militaristické orientace. Dosavadním vrcholem jejich snah je právě hlasování o nedůvěře Corbynovi, které pro něj skončilo zdrcující porážkou. Následovala pak záplava výzev k jeho rezignaci, která se nicméně začala ohrávat a narazila na rozhořčený odpor členstva strany a odborů.

Jeremy Corbyn tak puč v tuto chvíli odrazil, když dal jasně najevo, že se nechystá rezignovat, že považuje hlasy statisíců straníků a sympatizantů Labour za nadřazené elitářským výkřikům 172 poslanců a že je znovu připraven čelit jakémukoliv vyzyvateli nebo vyzyvatelce v demokratických stranických volbách. Navzdory svým jemným rysům a klidnému, nenápadnému vystupování patří tento 67letý veterán labouristické levice podobně jako jeho pravá ruka, šedesátičtyřletý John McDonnell k rozhodným a tvrdým politikům (s ironií vůči nové levici k oněm „privilegovaným, bílým, heterosexuálním mužům“), k nejlepším ze synů staré Labour, kteří ještě politicky i osobnostně vyrostli na půdě řadového odborářského hnutí a v organickém spojení s dělnickým prostředím s jeho třídní, komunitní a demokratickou kulturou. Corbyn se celý život pohyboval v hnutí, které vedle sociálních a hospodářských požadavků neslo i pokrokové pozice v otázkách neokoloniálních intervencí, zbrojení, britské vojenské okupace severního Irska a hrozby oživování fašismu.

Toto dělnické hnutí a stará labouristická levice byly ovšem počínaje rezignací labouristického předsedy Callaghana v roce 1979 po 30 následujících let spadajících do nejaktivnějšího věku Corbynova života vystaveny brutálnímu nástupu politické pravice. Strukturální i subjektivně zapříčiněná destrukce britského proletariátu byla spojena s vítězstvím tatcherismu, s privatizací a likvidaci tradičního průmyslu, hornictví a železniční dopravy, se ztrátou pracovních míst, zhroucením průmyslových komunit, vylidňováním malých průmyslových měst i celých rozsáhlých oblastí severní Anglie a Walesu, s výrazným navýšením bohatství i vlivu londýnské City, se zlomením moci a početní síly britských odborů a radikálním posunem Labour party doprava, k  Labour party Neila Kinnocka, Tonyho Blaira, Petera Mendelsona a Gordona Browna.

Tento vývoj by nebyl možný bez změn v širším mezinárodním měřítku, kdy došlo k podobným procesům i v dalších západoevropských zemích a ve Spojených státech se současným zhroucením politických režimů sovětského bloku a hlubokým ústupem revoluční vlny, která se v 60. letech převalila světem. Psala se léta vítězství Washingtonského konsensu, (neo)liberálního „konce dějin“ a hluboké skepse ohledně vyhlídek tradičních reformistických stran s jejich „obstarožním“ modernistickým pojetím světa. Z těchto rozvalin povstala New Labour, která v rámci proklamované ideologie nových příležitostí, vzrušujících rizik a přizpůsobení novým podmínkám převzala od Toryů politiku privatizace veřejného zdravotnictví a služeb, zavádění školného na univerzitách a ochotně souhlasila s účastí na agresi unipolárního impéria vůči Iráku a dalším státům.

Labouristická levice se od poloviny 80. let, kdy prošla sérií zdrcujících porážek (neúspěch velké hornické stávky, rozmetání vzdorujících levicových radnic thatcheristickou vládou, porážka Tonyho Benna a vyloučení trockistů ze skupiny Militant), octla v rámci strany na zcela bezvýznamném okraji. Jeremy Corbyn například nikdy nezískal sebeméně důležitou výkonnou funkci a zůstával poslancem „zadních lavic“, jak se v Británii označuje parlamentní stafáž. Díky své životní škole ale zůstal věrný levicovému programu a nestal se jedním z řady kolaborantů s New Labour majících rodinný dělnický původ. Nikdy by se ovšem nemohl stát předsedou strany, kdyby nebylo roku 2008 a velké západní finanční krize, která otřásla nejen ekonomikou Británie, ale především přesvědčením o správnosti, respektive nutnosti (neo)liberální cesty.

Tak jako nelze pochopit Blaira a New Labour bez destruktivních strukturálních zásahů namířených proti britské dělnické třídě, bez globalizačního boomu 90. let, Washingtonského konsenzu a vzniku unipolárního světa, tak nelze pochopit Corbyna bez zohlednění západní finanční a ekonomické krize neoliberálního kapitalismu, bez řecké tragédie, vzniku či vzestupu nových evropských levicových a protielitářských stran a hnutí od Syrizy přes Hnutí pěti hvězd po Podemos, bez akcentace návratu Číny a Ruska na výsluní mezinárodní scény.

Jeremy Corbyn se podobně jako Bernie Sanders v Americe stal po desítkách let v politickém ústraní účastníkem i symbolem „povstání outsiderů“, kterým se podařilo oslovit koalici chudších a dělnických sympatizantů a členů strany, „rozhořčené“ a aktivismem překypující mládež programem kombinujícím levicové ekonomické recepty 70. a 80. let s výdobytky antirasistického a protiválečného hnutí následujících desetiletí. Během poslaneckého puče se Corbyn opřel o organizovanou sílu 12 největších britských odborů, které se za něj postavily. Podporu dostal od 90 % labouristických předsedů v 50 volebních obvodech a velkého množství jednotlivých labouristických radních. V neposlední řadě se opírá o platformu Momentum složenou převážně z mladých, radikálně levicově a protirasisticky orientovaných aktivistů.

Anatomie puče: Portland Communication a Fabiánská společnost

Zákulisí prozatím nezdařeného puče proti Corbynovi významně poodhalilo pátrání novináře Steva Toppla píšícího pro The Canary. Ve svém článku z 28. června 2016 Topple poukázal na roli dvou vzájemně propojených zákulisních uskupeních vykonávajících obrovský vliv na současnou Labour party – společnosti Portland Communication a Fabiánské společnosti.

Portland Communication je agentura poskytující poradenství a konzultační služby v oblasti politiky a veřejných vztahů. Založena byla v roce 2001 Timem Allanem, bývalým poradcem Tonyho Blaira, a brzy ve svých řadách sdružila řadu vysoce postavených, avšak veřejnosti málo známých nebo zcela skrytých osob z nejvyšších pater britské politiky. Ačkoliv mezi její klienty patří i některé významné korporace, např. švýcarský potravinářský gigant Nestle nebo obří britská banka Barclays, daleko významnějším okruhem zájmů Portland Communication je ovlivňování, resp. spíše snahy o ovládání Labour party v duchu neoliberální politiky New Labour.

V čele Portland Communication stojí bývalí šéfové komunikace a top-mediální poradci neoliberálních premiérů Tonyho Blaira a Gordona Browna, jako například Alastair Campbell, Jimmy Leach, Mark Flanagan a Stephen Wall. Najdeme zde i Lisu Shieldsovou, víceprezidentku Council of Foreign Relation a Jima Rosenberga, bývalého vedoucího komunikace Světové banky. Celkově se jedná o plejádu lidí s nepřebernou paletou mediálních zkušeností a známostí, mj. s vazbou na The Guardian, BBC, BskyB, The Independent a The Sun, které představují páteř mediální války establishmentu vůči labouristické levici obecně a vůči Jeremy Corbynovi zvláště.

Úkolem Portland Communication je systematicky pomocí sítě vlivných spřátelených médií vytvářet dojem Corbynových manažerských i morálních selhání, politických neúspěchů, neobliby, konfliktnosti jeho pozic s labouristickým, resp. všeobecně politickým britským a západním mainstreamem. Corbyn je naopak prezentován jako člověk s levicově extremistickými názory, kterému se údajně dostává podpory právě od levicových extremistů.

V tomto duchu například zaměstnanec Portlandu Kevin McKeever vytvořil následně široce sdílený twitterový příspěvek popisující účastníky desetitisícové demonstrace na Corbynovu podporu před britským parlamentem převážně jako trockisty stojící mimo Labour party. Jiný zaměstnanec Portlandu a labouristický novolevicový aktivista Tom Mauchlin naaranžoval 25. června na londýnské Gay Pride, které se Corbyn účastnil, verbální útok rozhořčeného „mladého liberálního voliče Labour“ na „neschopného vůdce strany“: „Je to všechno tvoje chyba! Kdy už rezignuješ? Je to tvoje chyba! Můj polský přítel pláče, protože jsi nezajistil hlasy ve Walesu, na severu a v Midlands. Seber se, Jeremy, a odstup, nepoužívej gay hnutí jako štít pro své ubohé vedení…“ Naaranžovaný výstup byl samozřejmě celou dobu profesionálně snímán kamerou, zveřejněn na BBC a následně se masově šířil prostřednictvím dalších médií.

Portland Communication představující centrální velín jednotlivých mediálních divizí ovšem nejedná autonomně, nýbrž své kampaně koordinuje s politickým vedením labouristické pravice, jejíž hlavním štábem je Fabiánská společnost. Fabiánská společnost založená v roce 1884 gradualistickými protimarxistickými socialisty sama sebe označuje za nejstarší britský think tank, ale spíše se jedná o elitní přípravku vůdců Labour party, z jejíchž řad vyšli Tony Blair i Gordon Brown.

Aktuálním cílem Fabiánské společnosti je přeměnit Labour party na britskou obdobu Demokratické strany z druhé strany Atlantiku, tj. na stranu, která se zcela zbaví svých dělnických kořenů a organického spojení s britskou pracující třídou a transformuje se na stranu liberálních velkopodnikatelů, menšinových politik a novolevicových, resp. post-materiálních témat. Jinými slovy chce obnovit zdiskreditovaný projekt New Labour a dokončit jej k jeho logickým závěrům. Není jistě žádnou náhodou, že 15 stínových státních tajemníků a 9 stínových ministrů Corbynova kabinetu, kteří rezignovali po oznámení výsledků referenda o brexitu jsou členy Fabiánské společnosti. Důležitým pojítkem, nikoliv jediným, mezi Fabiánskou společností a Portland Communications je Kitty Usherrová, členka tříčlenného poradního týmu Portland Communication a zároveň hlavní poslanecká asistentka labouristické poslankyně Margaret Hodgeové. Hodgeová jako první společně s Ann Coffeyovou formálně podala návrh na vyslovení nedůvěry labouristických poslanců Jeremy Corbynovi. Hodgeová zastává funkci viceprezidentky Fabiánské společnosti.

Nová levice v puči proti Corbynovi

Vraťme se nicméně ještě k zinscenovanému „rozhořčenému“ verbálnímu výpadu Toma Mauchlina (zaměstnance Portland Communication) vůči Jeremy Corbynovi na londýnské Gay Pride. Mauchlinova zmínka o „plačícím polském příteli“ stejně jako výzva: „…Seber se, Jeremy, a odstup, nepoužívej gay hnutí jako štít pro své ubohé vedení…“ rozhodně nepředstavovaly nějaký improvizovaný výstup spíchnutý pár minut před akcí, ale součást pečlivě zvolené a naplňované strategie řady útoků vedených vůči Corbynovi z platformy labouristické nové levice.

Vzestup nové levice v rámci Labour party lze vysledovat do 80. let jako důsledek dvou vzájemně se prolínajících trendů – institucionální aspirace a s ní spojené deradikalizace původních protestních a protisystémových hnutí 60. let a rozpadu tradiční dělnické aktivistické a voličské základny Labour party v důsledku thatcherismu, jak jsme o něm již mluvili. Posilování labouristické nové levice tak šlo ruku v ruce s procesem vzniku New Labour – obě skupiny sdílí přinejmenším dva klíčové programové aspekty: potřebu odklonu od sociálně-ekonomických otázek trápících dělnictvo a akcent na hodnotová a kulturní témata střední třídy.

Probíhající puč proti Corbynovi by byl nemožný, kdyby početná skupina stoupenců nové levice mezi poslanci a dalšími prominentními členy Labour party nepodala pomocnou ruku ex-blairistické pravici strany, která se přece jen zdiskreditovala otevřeně neoliberální a válečnou politikou minulé a předminulé dekády. Je to vlastně především dnešní nová levice ve straně, která Corbyna napadá zcela otevřeně a nepotřebuje přitom ani prostředníků/prostředků typu Portland Communication.

Na první pohled se to zdá paradoxní, neboť Corbyn se dlouhodobě výrazně angažuje jako antirasista, odpůrce mučení a porušování lidských práv, stoupenec práv LGBT osob, environmentalista apod. Při bližším pohledu je ale zřejmý zásadní rozdíl mezi jeho univerzalistickým přístupem opírajícím se o hnutí pracujících a mezi elitářskou politikou menšin a středostavovských tzv. miléniánských témat nové levice. Corbyn posuzuje zmíněné otázky optikou dělnické třídy a antiimperialismu, zatímco jeho odpůrci z řad nové levice optikou liberálních profesionálů neziskové sféry a vládních úřadů. Mauchlinův výpad vůči Corbynovi jako člověku poškozujícímu svojí politikou národnostní menšiny, člověku, který se „vetřel“ do LGBT hnutí, spadá do plejády podobných předchozích útoků od zmíněné sorty lidí.

Mladá „cool“ poslankyně z Birminghamu Jess Philippsová tak krátce po volbě předsedy Labour party obvinila Corbyna, že ve svém stínovém kabinetu nedává dostatečný prostor ženám na důležitých postech. To není jen paradoxní, to už je zcela ztřeštěné obvinění, neboť Jeremy Corbyn dal ve svém stínovém kabinetu nejen více funkcí ženám než mužům, ale zastoupení žen v Corbynově stínovém kabinetu překonalo všechny předchozí předsedy strany. Když ji tento útok vytkla labouristická poslankyně Dianne Abbottová, Phillippsová ji doslova „poslala do prdele“, což bylo se sympatiemi popisováno v liberálním tisku, kterým to Phillipsová s úsměvem potvrdila i ve svých rozhovorech. Phillippsová, která dříve pracovala jako rozvojová manažerka v charitě pro oběti domácího násilí a jako poslankyně se zabývá například snahami o uznání tzv. třetího pohlaví, krátce poté prohlásila na adresu Jeremy Corbyna, že pokud bude straně ubírat hlasy, „nebude váhat vrazit mu dýku nikoliv do zad, ale do hrudi“.

Dalším z lidí, kteří Corbynovi nemohou přijít na jméno, je Sadiq Khan – „první muslimský starosta Londýna,“ jak byl překřtěn a zapsán do pantheonu hrdinů nové levice (nejen) v Británii. Nejenže Khan dělal vše proto, aby se Corbyn při volbách starosty objevoval v jeho společnosti a v labouristické kampani co nejméně, ale po svém volebním vítězství jej okamžitě v interview napadl jako člověka rozdělujícího stranu, neschopného oslovovat váhající voliče. Odmítl i jeho přítomnost při oslavách vítězství (Corbyn proto odjel oslavovat labouristické vítězství v Bristolu) a dokonce se s ním nechtěl setkat další dva dny, než spolu absolvovali „kyselé“ pracovní setkání nad problematikou městské dopravy.

Tvrdé útoky Corbyn schytává i od poslanců Keitha Vaze a Chuca Umunna, kteří jej osočili z tolerování rasismu a antisemitismu. Nic nepomohlo, že Corbyn jako první předseda Labour party v historii navštívil na volební konferenci „Noc diverzity“, kterou organizovali právě tito dva poslanci. Corbyn musel podstoupit „grilování“ před zvláštním výborem k problému antisemitismu v Labour party. Předsedou tohoto výboru byl Keith Vaz. Spolu s dalšími pravicovými poslanci spustil Vaz sugestivní dotazování: „Je to tak, že jsi srovnával politiku demokraticky zvolené vlády [Izraele], jakkoliv má jiné názory než ty, s politikou zločinců, kteří vedou Daeš/ISIL?“ Ummuna přitvrdil a přímo označil aktivitu procorbynovské platformy Momentum za příčinu růstu antisemitismu ve straně. Corbyn se samozřejmě bránil, ale smyslem bylo ho ušpinit, a aby to vyšlo na 100 %, připravila si nová levice trumfové eso – ze zasedání údajně „v slzách“ utekla poslankyně Ruth Smeethová, kterou prý Corbynovi stoupenci uráželi v duchu tradičních protižidovských stereotypů, v nichž Židé ovládají média. Ve skutečnosti ji bylo pouze vytknuto, že vynáší informace zevnitř strany novinářům.

Smeethová je vůbec zajímavou postavou. Ve své předchozí kariéře pracovala jako PR pro korporace Sodexo a Nestle, jako poslankyně je zmíněna v uniklých depeších na WikiLeaks jako chráněná informátorka amerického ministerstva zahraničí. Její manžel se zase angažuje v tzv. Britsko-americkém projektu, jehož posláním je vytvářet a udržovat blízké vztahy mezi vůdčími osobnostmi Spojeného království a Spojených států amerických. V neposlední řadě Smeethová vede organizaci Hope not Hate (obdoba české Hate Free Culture), v níž se horlivě angažovala i další tvrdá Corbynova odpůrkyně, poslankyně Jo Coxová.  Coxovou, která „neúnavně pracovala pro uprchlíky,“ zavraždil 16. června tohoto roku britský neonacista, čímž se stala oslavovanou mučednicí nové levice. Bohužel se tak ztratily z očí méně „cool“ aspekty její politické práce – její proválečná prohlášení, výzvy k bombardování vládních sil v Sýrii a články obhajující zapojení britské pozemní armády do tamního občanského konfliktu, při jejichž psaní spolupracovala s poslanci Konzervativní strany. Těsně před svojí smrtí pracovala s toryovským poslancem Tomasem Thugendhatem na článku, který varoval předtím, aby se znechucení z války z Iráku nepřehouplo do „ideologického pacifismu a neintervencionismu“ britské vlády. Není divu, že Jeremy Corbyn a Jo Coxová nemohli najít společnou řeč a že se Coxová 6. května nechala v The Guardian slyšet, že lituje, že Corbyn vede Labouristickou stranu.

Rozbití Labour party?

V tomto duchu by bylo možné vypočítávat dál desítky prohlášení, šťouchanců, twitterových jízlivostí, canců i vážně míněné kritiky z The Guradian nebo Independent, kterou New Labour a labouristická nová levice zasypavá Jeremy Corbyna, Johna McDonella a jejich levicové spojence, kteří ve volbách získali důvěru většiny straníků i sympatizantů. Netřeba zdůrazňovat, že tyto neloajální útoky proti předsedovi své vlastní strany doprovází potlesk Toryů a velkého byznysu. Britský muslimský miliardář a jeden z nejštědřejších sponzorů (blairistické) Labour, Assem Allan, již dokonce nabídl své miliony k rozbití Labour party vedené „zastydlým komunistou“ Corbynem a k založení nové strany, k níž by zběhla velká většina současných poslanců. A vzhledem k tomu, že Corbyn pravičákům a nové levici nevyklidil pole a průzkumy mu dávají velké šance opět ve volbách předsedy zvítězit, toto destruktivní vyústění současné stranické krize rozhodně nelze vyloučit.