„Volím ČSSD. A budu kroužkovat!“ Tak právě tento vzkaz představuje nejnovější sloku pravdoláskařského evergreenu se stále stejným refrénem tzv. nepolitického (čili elitářského) pojetí politiky. Na členské legitimaci ČSSD Jakuba Patočky ještě ani nestačil zaschnout inkoust a novopečený sociálně-demokratický geroj spolu se svými přáteli Annou Šabatovou, Erazimem Kohákem a Marií Lineau se hned jal iniciativně radit veřejnosti, koho by měla na kandidách ČSSD kroužkováním podpořit a koho naopak odmítnout.

Iniciativa Volím ČSSD. A budu kroužkovat! vybízí voliče v nadcházejících volbách do Poslanecké sněmovny PČR k volbě ČSSD a zároveň ke kroužkování určitých osob z jejích kandidátek. Za cíl si klade jednak zvýšení podílu žen ve vrcholné levicové politice, což představuje jistě zcela legitimní a oprávněný požadavek, tak také podporu sociální demokracie, kterou “ztělesňují osobnosti jako Jiří Dienstbier, Vladimír Špidla, Lubomír Zaorálek, Michaela Marksová-Tominová, Alena Gajdůšková, Jan Hamáček či Bohuslav Sobotka.” A tady už je problém.

Jakub Patočka buď ještě nenašel ke svému novému politickému domovu dostatečnou loajalitu, nebo patrně nežije děním ve straně a nezná rozhodnutí, která sociální demokracie přijímá. Vedení strany se totiž v naprosté shodě ostře vyslovilo proti jakýmkoliv kampaním za kroužkování jednotlivců a jejich propagaci, a to až tak, že místopředseda ČSSD Martin Starec navrhl za vedení individuálních kampaní vyloučení ze strany.

Toto usnesení bylo přijato z dobrých důvodů. V sociální demokracii posledních měsíců probíhal v řadě otázek, zejména ve vztahu k případné podpoře Rusnokovy vlády, více či méně otevřený střet, na kterém si pochopitelně s potěšením zgustla pravicová média. Ta by ráda viděla nejsilnější levicovou stranu v rozkladu, takže využila každého, ať již skutečného nebo virtuálního střetu probíhajícího v jejích řadách k přilití oleje do ohně. I proto se vedení strany snažilo s vyhlášením předčasných voleb situaci uklidnit, k čemuž mělo sloužit také právě přijaté rozhodnutí o vedení jediné společné kampaně pro stranu jako celek.

Jakuba Patočku ovšem problémy strany a především její závazná rozhodnutí nechávají chladným a rozjíždí si svoji „občanskou iniciativu“, která radí ke kroužkování hned čtyř kandidátů a kandidátek ve všech krajích. Známá jména a kontakty v médiích zaručí, že se o kampani ihned začne mluvit, přičemž skutečnost, že takto načasovaná inciativa opět vytváří ve straně pnutí a rozbroje Patočku a spol. asi netrápí, stejně jako to, že iniciativu odsoudili i mnohé z osobností, které do ní často bez jejich vědomí zatáhl.

Nejpikantnější na tom všem je, že Patočkova iniciativa neudává u podporovaných kandidátek a kandidátů jediný důvod, proč by je vlastně měli lidé kroužkovat a jaké jsou jejich politické názory a především výsledky. „Náhradou“ za tento nedostatek mají asi být doporučení pro tyto kandidáty, které mělo přijít např. od části Mladých sociálních demokratů nebo Oranžového klubu. Řada doporučených kandidátek je mimochodem členkami Oranžového klubu, takže skrze Patočkovu iniciativu doporučují samy sebe – ovšem bez toho, aby se namáhaly veřejnosti představit svůj program a pracovní výsledky. Elitářské pojetí politiky jak vyšité!

V tomto směru je jedině pozitivní, že Patočkovu iniciativu vedle mnoha dalších sociálních demokratů veřejně a naprosto jednoznačně odsoudili i oba nejvyšší činitelé ČSSD a vůdci dvou názorových táborů, předseda Bohuslav Sobotka a první místopředseda Michal Hašek. Jediný z výraznějších postav strany, kdo naopak Patočku podpořil, je senátor Jiří Diensbier. To ovšem také není nic překvapivého, když si vzpomeneme, že Dienstbier po prvním kole prezidentské volby opakovaně porušil rozhodnutí užšího vedení strany o podpoře Miloše Zemana pro druhé kolo a vyjadřoval podporu (jako prý menšímu zlu) kandidátovi neoliberální vládní koalice Karlu Schwarzenbergovi. Proč dodržovat usnesení strany, a trápit se snahou krotit své raněné ego, když mohu surfovat na vlně mediálního zájmu ze strany různých Šídlů, Fendrychů a podobných „přátel sociální demokracie“ a užívat si na úkor strany a celé levice posledních pár dní slávy „svého boje“?!

Ovšem problém pravdoláskařské páté kolony v ČSSD (Patočka běžně tituluje velkou část sjezdem demokraticky zvoleného vedení ČSSD zemanovská pátá kolona a není důvod, proč se bránit používat terminus technicus) je hlubší, než jen ignorování stranických rozhodnutí a podbízení mediálnímu pravicovému diskursu. Oni skutečně NEJSOU SCHOPNI vnímat realitu a jasná fakta a vedou tak (bohužel nejen ve své hlavě) války s větrnými mlýny a různými strašáky.

Patočka například ve svém článku na Deníku referendum z 27. září píše, že tématem nadcházejících voleb je odrazit populisty, kteří prý představují hrozbu destrukce české stranické politiky (srovnej jeho přístup k usnesení strany, jejímž je členem). Vedle Babiše k nim „překvapivě“ řadí prezidenta Zemana, nepřítele číslo jedna české pravice. James Bond, tedy pardon, Karel Schwarzenberg může po vzoru posledního z Cimrmanů žalovat Patočku za porušení autorských práv, neboť „boj za obranu parlamentní demokracie“ vyšel nesporně z myšlenkové dílny Kalousek, Schwarzenberg & spol. Většina občanů kromě novinářské obce a pravdoláskařské kulturní fronty nicméně soudí, že prezidentské volby již skončily.

Jako jiný nádherný důkaz postižení sociálním autismem, které je pro pravdoláskaře typické a chronické, lze uvést také Patočkův výrok, že se v případě Zemana „… jedná o technokrata, bez pochopení pro občanskou společnost, význam vzdělávací, kulturní či ekologické politiky, ale zejména bez špetky pochopení pro potřebu kultivace politiky jako celku… Jádro politické praxe skutečně činí Zemana bližším Kalouskovi nežli Sobotkovi a jeho rétorika plná prázdných slibů jej zase sbližuje s Babišem.“

Ať již k prezidentovi Zemanovi zaujímáme jakékoliv postoje, pouze sociální autista může výše uvedený popis směřovat člověku, který se za pár měsíců ve funkci prezidenta účastní jednoho setkání s občany za druhým, debaty se studenty na školách a na univerzitách prokládá debatami s dělníky v továrnách, a který již stihl v krátkém čase přijít na desítky setkání se zástupci občanské společnosti od odborů přes Radu seniorů, Český svaz bojovníků za svobodu, Českou unii sportu (býv. ČSTV), charitativní organizace až po folkloristické a recesistické spolky. „Technokrat“ Zeman podepsal petici proti šmejdům a dopisem pozdravil protestní shromáždění občanského sdružení Šumava nad zlato (proti těžbě zlata v Kašperských Horách).

Ostatně nejlépe na Patočkovo tvrzení odpovídá sám Zeman, když při návštěvě hostýnské baziliky Nanebevzetí Panny Marie 5. září prohlásil: Nicméně, velice rád bych chtěl poděkovat občanskému sdružení, které o tuto baziliku, spolu s dalšími, svým způsobem pečuje. Dozvěděl jsem se, že má sedm tisíc členů. Já si velice vážím těch občanských sdružení, která skutečně pracují, skutečně vyvíjejí dlouhodobou aktivitu a nevybíjejí se tím, že v počtu deseti až dvaceti osob sepisují pouze protestní petice proti výstavbě dálnic apod.“ K tomu není co dodat, stejně jako k Patočkově výroku, že Zeman má blíže ke Kalouskovi jak k Sobotkovi.

Z výše uvedeného ovšem neplyne, že by se snad volič měl zříkat možnosti kroužkovat a volit nějakou stranu jen jako celek. Naopak, podpora určitých kandidátů na základě racionálního zvážení jejich politické praxe, morální integrity a dalších charakteristik je naprosto legitimní. Levicový volič by se ovšem měl mít na pozoru před „idealisty“, kteří z kaváren kážou o kultivaci politiky a sami porušují závazná usnesení strany, místo o mandát demokraticky zvolených orgánů se opírají o přízeň médií, papouškují Schwarzenberga a na místo programu a pracovních životopisů předkládají svá doporučení.

Česká levice v současnosti stojí před velkou výzvou a důležitým úkolem, byť jim arciť opravdu není „zastavení populisty Zemana“. Poprvé od vzniku ČR jsme blízko situaci, kdyby levice vedla velkou většinu krajských rad, měla většinu v Senátu, „svého“ prezidenta a nyní i možnou většinu, ba dokonce ústavní většinu v Poslanecké sněmovně. Dosažení takového stavu by ji v synergickém efektu s aktivitou odborů a občanských iniciativ protivládního hnutí umožnilo realizovat významné reformy. Nemusíme chodit daleko, stačí se podívat na Slovensko, kde Fico za kvičení pravičáků vrátil plynárenský průmysl do rukou státu a připravuje vznik jediné neziskové zdravotnické pojišťovny. Nedopusťme tedy, abychom takovou šanci promarnili vnitrostranickými sváry a jejich rozdmýcháváním, ať již k tomu máme důvody jakkoliv idealistické a myslíme to upřímně!