Nikde nikdo. Je totiž krátce po poledni, kdy jsou noclehárny pro lidi bez domova prázdné. Z velké části se naplní zase večer, kdy slouží lidem v nouzi jako humanitární pomoc – do slova a do písmene jim zachraňují holý život…

Loď Hermes, kotvící na nábřeží kapitána Jaroše-pod Štefánikovým mostem, slouží jako noclehárna pro lidi bez přístřeší již jedenáctý rok, otevřena byla 1. února 2007. Slouží celoročně, uzpůsobena je pro 253 nocležníků a nocležnic, kvůli mrazům byl dočasně zrušen dvacetikorunový poplatek za přespání, v nynějších dnech je naplněna asi z osmdesáti procent. V jednotlivých kajutách jsou palandy, lidé mohou posedět i ve společenské místnosti. Nabídnut jim je horký čaj. Ti, kteří mají problém s chozením, spí nahoře, další jdou po schodech dolů. Každý člověk dostane ložní prádlo, ustele si. Ti, kteří chodí pravidelně, mohou použít „svou“ postel. Lidé přicházejí večer mezi 19.30 až 20.30, ráno musí odejít mezi šestou a půl sedmou.

Do nocleháren nemohou lidé se psy

Proč kapacity zůstávají nenaplněny i přes to, že spát venku je (a především donedávna bylo) vyloženě o život? Několik lidí bez domova o něj totiž už i letos kvůli mrazům přišlo. „Část lidí přespává tam, kde po celý rok, nechtějí odtamtud,“ uvedl radní hlavního města pro sociální politiku Daniel Hodek. Na náš dotaz, zda to není i tím, že někteří mají psa, s kterým do žádné noclehárny nemohou, odpověděl, že to je velký problém. „Věnuji se mu od začátku. Lidem jsme nabídli alespoň bezplatné očkování psů, asi to zopakujeme,“ dodal. S tím, že v Praze opravdu neexistuje zařízení, které by umožňovalo přespání s pejsky či jinými zvířaty, jež jsou pro lidi bez domova mnohdy jediným přítelem a logicky je nechtějí v noci opustit. V zimě se nehledí na formality – v noclehárnách není odmítnut nikdo, pokud se nechová agresivně a neohrožuje okolí. Nejsou prováděny testy na alkohol v krvi, lidé nejsou legitimováni. Alkohol ani žádné drogy ale nesmí užívat v objektech, nemohou tam ani kouřit. Radní Hodek uvedl, že kapacity zatím stačí, pokud by se ukázalo, že by stačit nemusely, město má v záloze stany s kapacitou 50-250 míst. „Denně sledujeme předpovědi, počítáme, kolik máme volných míst, nemůžeme to nechat náhodě,“ doplnil.

Noclehárny na Vackově a v Michli

Noclehárny pro lidi bez domova v metropoli provozují Centrum sociálních služeb Praha, Naděje, Armáda spásy a Arcidiézní charita Praha. V zimě (od 1. prosince do 31. března) mohou lidé přespat také v noclehárnách na Vackově a v Michli. Vackov nabízí osmdesát lůžek pro čtyřiašedesát mužů a šestnáct žen. „Drtivá většina našich klientů jsou muži,“ uvedla při novinářské prohlídce nocleháren zástupkyně ředitele Centra sociálních služeb Praha a vedoucí oddělení služeb pro osoby bez přístřeší Ludmila Tomešová. To ale neznamená, že ženy bez domova neexistují – pomáhat se jim snaží kupříkladu organizace Jako doma prostřednictvím projektu Kuchařky bez domova, kdy lze v rámci různých akcí zakoupit veganský nebo vegetariánský pokrm připravený ženami bez domova, některé z žen hrají divadlo – vyšla o nich publikace Naděje je na druhém břehu, jejímž zakoupením jim lze pomoci. Ale zpět na Vackov – pokojíky pro ženy jsou blíž k noční službě, ženy totiž – ve společnosti tolika mužů – bývají ohroženější. Když chce člověk na Vackově přespat, buď si předtím (v 18 hodin) rezervuje lůžko na Armádě spásy v holešovické Tusarově ulici, nebo přijde rovnou do noclehárny. Příjem lidí s rezervací je od 20.15 do 20.45 hodin, poté mohou přijít další, ráno do sedmi musí všichni odejít. Středisko nabízí (stejně jako jiné noclehárny) i sociální, psychologickou a zdravotní pomoc.

Nedostatek denních center

Lidé, jejichž jediným majetkem je mnohdy igelitová taška, mohou v zimě přespat také v Michli – v budově nacházející se v areálu teplárny-v Chodovské ulici. Dostanou se tam tramvajemi číslo 6 a 11 nebo autobusy 135, 136 a 213 (zastávka Teplárna Michle). Přijímáni jsou od 20.30 do 21.30, budíček je v 6.15 hodin, objekt i areál noclehárny musí opustit do sedmé hodiny ranní. Tak jako do jiných nocleháren tam mohou jen plnoletí. Budovy v Michli i na Vackově patří soukromým majitelům, jsou pronajímány, objekt v Michli chce ale Praha  koupit – stojí na magistrátním pozemku. Na přilehlém parkovišti bude v budoucnu vybudováno denní centrum, v budově poblíž azylový dům pro muže. Prahu totiž, podle slov Ludmily Tomešové, trápí právě nedostatek denních center – lidé bez domova mnohdy nemají přes den kde být. Stává se ale, že když chce město denní centrum vybudovat, ozve se konkrétní městská část, že jej na svém území nechce. Mimochodem: v den prohlídky nocleháren se v metropoli konala demonstrace za přijetí zákona o sociálním/dostupném bydlení, který by systémově mohl pomoci jak některým lidem na ulici, tak těm, kteří jsou bezdomovectvím ohroženi. Demonstraci zorganizovala Platforma pro sociální bydlení. 

Podnik se rozpadl, přišel jsem o práci…

Lidí bez domova jsou v Praze asi čtyři tisíce, ne všichni jsou ale na ulici, někteří žijí na ubytovnách nebo přespávají na gauči u přátel. Přímo na ulici je v Praze kolem 1500 lidí, přes rok většinou žijí tam, kde jsou lesíky nebo kanály. Asi z třetiny jsou to rodilí Pražané, z třetiny mimopražští a z třetiny cizinci. V hlavním městě jsou jim, vedle možnosti přespání, poskytovány i další služby, včetně zubaře, gynekologa či psychiatra. Metropole se snaží dělat i osvětu – prostřednictvím kampaně Ulice není moje volba, jež zahrnuje putovní výstavu, publikaci, stolní či nástěnný kalendář, se široké veřejnosti snaží život lidí bez domova přiblížit. Na ulici se totiž může ocitnout každý. Stačí klopýtnout, onemocnět nebo přijít o práci a nemoci najít novou. V publikaci je kupříkladu popsán příběh pětapadesátiletého Zdeňka: „Rodina celkem fungovala, učil jsem se průměrně a tak se rodiče rozhodli, že se půjdu učit horníkem. Vyučil jsem se v Karviné, kde jsem strávil tři roky, potom jsem šel na vojnu. Po vojně jsem se vrátil do dolů. Chytil jsem se party, která vykrádala byty. Po třetí vykrádačce nás chytili, mně bylo 26 let. Dostal jsem 3,5 roku nepodmíněně a odseděl jsem si to ve věznici Vinařice u Kladna. Po skončení výkonu trestu jsem se seznámil se servírkou, která pocházela ze Slovenska. Začali jsme spolu žít. Odjel jsem s ní na Slovensko. Žili jsme tam spolu více než dvacet let, máme dcery 21 a 22 let. Pracoval jsem v podniku Štátny majetek. Ten se ale rozpadl, přišel jsem o práci, proto jsem se rozhodl vrátit zpátky, do Prahy. V 55 letech se mi ale nedaří sehnat dlouhodobou práci, chodím na krátkodobé brigády. Žiju pod stanem a placenou ubytovnu sháním, jen když mám práci…“

Foto: autorka