Pražský Palác kultury se nyní nazývá Kongresovým centrem, snad proto, že kultura je v ČR vytlačena na okraj zájmu společnosti a z velké části nahrazena pakulturou stylu USA. A v tomto Kongresovém centru se ve čtvrtek 6. října konala „předvolební superdebata“ vedoucích představitelů deseti politických stran a hnutí za účasti asi tisíce diváků.

Seděl jsem v hledišti na balkóně asi v 25. řadě od pódia, měl jsem tudíž dobrý rozhled po sále a mohl sledovat odezvy publika. Celý pořad byl pojat jako velká show plná zábavných bonmotů, smíchu a potlesku. Zdá se, že politika už není vnímána jako závažná věc, ale spíše jako veselohra nebo možná ještě příznačněji jako fraška.

Spory ve slovech, jednota v činech

Nutno říci, že většina řečníků dokázala několikrát trefnými poznámkami roztleskat a rozesmát i tu část publika, která podporovala jiného kandidáta, což bylo patrné na skutečnosti, že v takovém případě tleskala většina sálu, zatímco jindy, při formálních potlescích, jen příznivci konkrétní strany. Celkově byla atmosféra v sále vskutku divadelní. Nedošlo k žádným konfliktům ani výraznějším akustickým narušením programu. Podotýkám, že před vstupem byli všichni diváci legitimováni a zapsáni, museli projít bezpečnostním rámem a prohlídkou tašek a po dobu „představení“ byli z okrajů hlediště sledováni pracovníky ostrahy.

Jak se mohli přesvědčit i diváci České televize, pro které především byl pořad určen, političtí představitelé hovořili zpravidla v obecných frázích a shodovali se dojemně na tom, že oni všichni chtějí, aby se všichni měli dobře. Ti z koaličních stran tvrdili, že oni kraje pozvedají, ale nemohli uskutečnit všechny své sny, jsouce zatíženi těžkou minulostí, kdy kraje devastovaly koalice předchozí. Současná krajská opozice oproti tomu uváděla, že naopak za jejich vlády kraje vzkvétaly a nyní že upadají. Lepší pozici měli v tomto ohledu pánové Tomio Okamura (Svoboda a přímá demokracie), Matěj Stropnický (Strana zelených) a Ivan Bartoš (Pirátská strana), jejichž strany nejsou působením ve vedení krajů a ve vládě zatíženy a diskreditovány. Debata se věnovala spíše centrální politice než krajské (kterou lze od ní těžko oddělit) a někdy se zdálo, že větší spory jsou mezi vládními ČSSD a ANO než mezi vládními stranami a opozicí.

Osobně velký rozdíl mezi kraji, ovládanými formální levicí versus formální pravicí, nevidím ani v současnosti, ani v minulosti. Režimní politika, ač rozdělena do mnoha stran a názorových proudů, je v praxi velmi soudržná a jednolitá. Škoda, že nevystoupil někdo s názorem, že chce, aby se měli všichni co nejhůře, resp. aby se měli stále lépe jen ti nejbohatší a nejmocnější.

Socialismus mimo hru

Bohužel velmi špatně si jako řečník vedl předseda KSČM Vojtěch Filip. Jeho vyjádření nevzbudila žádné pozitivní ani negativní emoce, žádný nadšený potlesk v sále ani ječení nenávisti zběsilých antikomunistů (nebylo proč). Sklízel nejslabší potlesky ze všech, ačkoli stojí v čele jedné z nejpočetnějších i volebně nejsilnějších stran. Roztleskat i nekomunistickou část diváků nebo dokonce vyvolat jejich projevy souhlasu se mu nepodařilo vůbec. I od vlastních spolustraníků měl potlesk jen velmi vlažný, někdy dokonce žádný, ačkoli jinak zpravidla bylo tleskáno každému diskutujícímu po každé promluvě. To je ovšem i výrazem skutečnosti, jaké zastánce KSČM v publiku měla (a nejen tam), s převahou lidí v důchodovém věku a téměř úplnou absencí mladých. Naopak Strana zelených a Piráti se mohli pyšnit mladým, aktivním a dost hlasitým publikem. Jak už je v případě KSČM běžné, nebylo nijak patrné, že hovoří představitel komunistické strany.

Nikdo z diskutujících se ani opatrně nepřiblížil myšlenkám kritiky kapitalismu jako společensko-ekonomické formace, natož aby alespoň naznačil požadavek jeho překonání. Jen v názvu strany zazníval pojem „komunistický“, dávno nenaplněný tímto obsahem, zatímco představitelé nejsilnější vládnoucí strany byli označováni (a často jsou označováni) za socialisty, ačkoli mají socialismus jen v dlouhodobém programu, kde ČSSD deklaruje podivná slova, že se hlásí „k tzv. demokratickému socialismu“. To zní asi jako kdyby se třeba abstinent hlásil „k tzv. abstinenci“.

Babišovo žvanění aneb šlechetný miliardář

Dle mého názoru jako nejhorší řečník se projevil Andrej Babiš (ANO), který se několikrát ztrapnil, např. tím, když tvrdil, že nepodniká ve zdravotnictví, nýbrž že pouze koupil soukromé zdravotnické firmy (za hurónského smíchu publika). Paradoxně ho to nemuselo v předvolební kampani poškodit. Možná tím spíše se může ukazovat jako „muž z lidu“, který „vysoké politice nerozumí“, ale „myslí to dobře“. Druhý nejbohatší Čech, s majetkem 70 miliard… Ani ten největší idealista nemůže věřit, že takového majetku lze dosáhnout poctivou prací.

Ale část maloměšťáků a deklasovaných politických zvrhlíků si v ikonách „hodných boháčů“ libuje (viz též ikonizaci K. Schwarzenberga nebo Baťů). Co na tom, že „vést stát jako firmu“ znamená nastolit otevřený fašismus, protože ve firmě se nevolí, ale poslouchají příkazy shora dolů. Komu se to nelíbí, může z firmy odejít nebo být vyhozen, což ovšem je v případě státu pro takového jedince nezřídka tragické.

Okamurovy přeludy

Zajímavou tečkou na dortu bylo vypískání a hlučný smích Tomiu Okamurovi, když ve svém půlminutovém závěrečném vzkazu voličům uváděl, že vláda zaplavila naši zemi nelegálními migranty a že je nutno se tomu postavit. Myslím si, že výsměch Okamurovi byl namístě, protože zaprvé uprchlická krize není tématem krajské politiky a není řešitelná na území kraje, zadruhé v podmínkách ČR je přistěhovalectví naprosto okrajovým problémem oproti jiným, dlouhodobě neřešeným.

O to smutnější bylo, že i část publika z KSČM se pohoršovala na „sluníčkáře“ a „havlisty“, že křičeli na Okamuru, který „to řekl dobře“. Je smutné slyšet od části komunistů, že naším největším nepřítelem už není buržoazie a imperialismus, ale uprchlíci a islám. Takoví komunisté přizvukují fašizujícím stranám typu Okamurovy „Svobody a přímé demokracie“, Bartošovy „Národní demokracie“ nebo Vandasovy „Dělnické strany sociální spravedlnosti“, že prý musíme chránit „evropskou kulturu“, ano, tu kulturu, která v žoldu USA šíří nespravedlivé, dobyvačné války po celém světě, před jejichž ukrutností a důsledky i ti nejradikálnější islamisté blednou závistí.

Bojovníci „proti islamizaci“ mi připadají, jako by měli přeludy. Vidí všude kolem sebe „dobře živené mladé muže z Afriky“ (pravděpodobně nikdy žádného neviděli jinde než v televizi), kteří chtějí ničit „naši kulturu“, vidí všude mešity a nucené nošení burek (což známe opět jen z médií), ale nechtějí vidět zlo soukromého vlastnictví a jím ovládané západní konzumní společnosti, které vidíme všude v praxi kolem sebe. Nechtějí vidět hrozbu „našeho vlastního“, „národního“, především katolického klerofašismu, nechtějí vidět stále vzrůstající moc katolické církve, sílící katolickou propagandu a školní výuku. Jak o tom svědčí snahy v Polsku, je to v našich podmínkách především katolická církev a ne islám, kdo chce bránit společenskému pokroku a nastolit nejreakčnější temno, kdo chce obnovit středověk.

Praha dnešních dnů se brání proti islamizaci…

Miřme na správné cíle

Nevypravujme si o zločinech islámu, nechceme-li si připustit, že obě světové války a všechny velké válečné konflikty moderní doby vyvolali křesťanští, západoevropští a severoameričtí imperialisté! ČR je jejich vazalem. S touto podřízeností mnozí „bojovníci proti islamizaci“ souhlasí nebo přinejmenším nejsou ochotni proti tomu nic dělat. Pokud se jako stát takto podílíme na zostřování migrační krize, nesmíme se divit, pokud do určité míry poneseme následky. Do určité míry, protože pro ČR považuji dnes za větší problém emigraci než imigraci, útěk našich odborníků (vzdělaných za peníze státu) do zahraničí. Je snad náhodné, že uprchlíci z válkou rozvrácených zemí v ČR žít nechtějí?

Řešme příčinu nespravedlnosti a ne důsledek, navíc jen jeden z mnoha důsledků tragédie kapitalismu. Podstatné není rozdělení světa kulturní nebo náboženské, ale třídní. Kapitalisté různých kultur a náboženství k sobě cestu najdou. A co my?!