Přímá demokracie se stala v posledním roce či dvou populárním heslem na české scéně protestní politiky. Je vnímána jako odpověď na to, co řada lidí vidí jako selhání politického systému v České republice v podobě korupce politických stran, jejich neplnění předvolebních slibů a následné zklamání. Toto selhání je často chápáno jako selhání volených zastupitelů, kteří jsou vnímáni jako mezičlánek mezi politickou mocí a občanem. Přímá demokracie se tak stává představou, jak obejít tento zrádný mezičlánek a uplatňovat politickou moc přímo občany. Tato idea je vzývána téměř všude mimo hlavní proud parlamentních politických stran, zleva doprava, zprava doleva.

Přímá demokracie v dnešní společnosti 

Co se ale myslí přímou demokracií konkrétně? Stručně řečeno všechno možné. Většinou je tato myšlenka spojována se třemi instituty – s referendem, iniciativou a odvolatelností, poněkud radikálním pojetím je pak tzv. elektronická přímá demokracie. Referendum je u nás známé. Občané v referendu přímo odpovídají na určitou otázku ano či ne. Rozhodnutí referenda pak pro politickou reprezentaci může být závazné nebo může mít formu doporučení. Samozřejmě výsledek referenda závisí na mnoha věcech, které nejsou v moci občanů vůbec nebo jen částečně – například formulaci otázky, přístupu k objektivním informacím, znalosti dané věci, apod.

Referendum ale také bývá mnohdy využíváno autoritářskými vládci k upevnění jejich moci. Příkladem může být referendum v Bělorusku o změně ústavy tak, které zorganizoval prezident Lukašenko, aby mu umožnila vládnout více než dvě funkční období. Iniciativa je institut, kdy občané vyvolají referendum o určité otázka prostřednictvím petice. Pokud navrhovatelé referenda seberou určitý počet podpisů, proběhne referendum. To dává možnost i občanům formulovat otázku referenda. Částečně to také může přispět k informování veřejnosti. Objektivitu médií, které mají v dnešní době značný vliv, to ovšem v žádném případě nezajistí.

Odvolatelnost je pak institut, kdy opět určitý počet občanů může vyvolat hlasování v podstatě na principu referenda o odvolání některého zastupitele. Například občané amerického státu Kalifornie v roce 2003 podepsali petici za hlasování o odvolání. Jejich počet byl větší než stanovených 12 % počtu účastníků guvernérských voleb a tím vyvolali tzv. odvolací volby, v nichž o post guvernéra přišel demokrat Gray Davis a nahradil ho republikán Arnold Schwarzenegger. Šlo teprve o druhý takový případ za 236 let samostatné historie Spojených států, což naznačuje relativní (ne)účinnost takového postupu, nehledě na to, že byl zvolen kandidát strany, která je napojena na velký byznys ještě více než američtí demokraté. Úspěšnost využití institutu odvolatelnost do značné míry stála na velkých finančních a mediálních zdrojích velkého byznysu.

Za vzor přímé demokracie je často vyzdvihováno také Švýcarsko a jeho relativní prosperita oproti řadě jiných zemí v Evropě bývá mnohdy spojována s prvky přímé demokracie v jeho politickém systému. Méně známý je třeba fakt, že Švýcarsko bylo poslední evropskou zemí, která přiznala volební právo ženám, a to na federální úrovni až v roce 1971, v některých kantonech ještě později.

V roce 2009 proběhlo ve Švýcarsku referendum o zákazu stavby minaretů, ve kterém švýcarští občané spíše než své bytostné zájmy projevili svoji xenofobii, když 57,5 % z nich hlasovalo pro tento zákaz. Ani existence 400 000 muslimské populace a objektivně zcela neškodný charakter těchto staveb nezabránil rozmachu rasistické kampaně.

Záludy přímé demokracie

Tyto zkušenosti ukazují, že instituty přímé demokracie mohou mít velmi rozličné praktické uplatnění. Jsou i případy, kdy je jich využito vysloveně proti zájmům většiny občanů. Takové pojetí přímé demokracie totiž vychází z několika nepravdivých předpokladů. Především vychází z toho, že společnost jako celek má společné zájmy, že se lidé rozhodují racionálně, že mají o dané problematice dostatek znalostí a pochopení dané otázky, jsou informovaní a obě strany mají stejnou příležitost přesvědčit svými racionálními argumenty veřejnost.

Bohužel, nic z toho není automaticky pravda.

Především je dnešní společnost hluboce rozdělena na rozličné společenské vrstvy, či chcete-li třídy, které nejenže nemají stejné, nýbrž často přímo protichůdné zájmy. Na 50 tisíc ostravských domácností prostě nemá stejné zájmy jako vlastník jejich bytů, pan Bakala. Zatímco Bakala má zájem jim zvyšovat nájem, oni tento zájem jistě nesdílí. Stejně tak zaměstnanec má zájem na zvýšení své mzdy či proplácení přesčasů, zatímco jeho zaměstnavatel má naopak zájem mzdy udržovat nízké a přesčasy neproplácet, poněvadž takto zvyšuje svůj zisk. Tedy v referendu o regulaci či deregulaci nájemného nebo v referendu o zákoníku práce budou hrát primární roli zájmy různých společenských vrstev. Takových příkladů by mohly být tisíce.

V každém referendu tak v dnešní společnosti nepůjde o otázku racionálního řešení, ale o otázku, který z protichůdných zájmů se dokáže prosadit na úkor těch druhých. Obdobně je to s otázkou znalostí. Není třeba zavírat oči nad stavem českého školství. Málokdo dnes pochybuje o tom, že poskytuje ubohé vzdělání obecně, natož pak v politických otázkách, o které půjde v případných referendech především. Ale nejen to. Bez ohledu na kvalitu školství je třeba si uvědomit také tu skutečnost, že součástí vzdělávacího procesu v každé společnosti je i indoktrinace myšlenkami dané společnosti. Jestliže tedy v dnešní společnosti drží v rukou moc úzká vrstva finančních a průmyslových magnátů, jsou to také myšlenky, které tento stav společnosti reprodukují, které jsou lidem ve školách vštěpovány.

Každá myšlenka či návrh konformní s existujícím stavem společnosti a zejména pak se zájmy vládnoucích vrstev tak bude v každém referendu automaticky zvýhodněna. Obyčejný člověk v dnešní době pracuje minimálně 40 hodin týdně, další hodiny tráví dojížděním do zaměstnání. To pak většinou chybí čas a energie se zabývat do hloubky řadou politických otázek, které mohou vyvstat v případném referendu.

S klesající znalostí a pochopením věci a zejména pak s atomizací společnosti roste míra iracionality při politickém rozhodování. A zde přichází na řadu vliv médií. Média téměř bez výjimky nejsou v rukou běžného člověka, ale právě těch nejbohatších. Stejně tak jejich inzerenty jsou velké firmy, které nebudou inzerovat v médiích, které nehájí jejich zájmy. Zacházení médií s politikou je v zásadě kombinace marketingu (což je jinými slovy manipulace na základě iracionálních podnětů) a jednostrannosti ve prospěch dnešních mocných.

Naklikej si demokracii 

S příchodem tzv. informačního věku se objevily také návrhy na tzv. elektronickou přímou demokracii. Jde v zásadě o využití informačních technologií, zejména pak internetu, k tomu, aby o řadě otázek rozhodovali občané přímo hlasováním od svých počítačů. Internet je také zmiňován jako bezedná studnice informací, kde se může každý občan seznámit s každým problémem a učinit kvalifikované rozhodnutí v každém referendu.

Tato idea v zásadě trpí všemi problémy, které byly zmíněny výše. V mnoha směrech je ještě prohlubuje.

Představa, že internet je velkou studnicí informací, je přinejmenším jednostranná. Internet je totiž ještě větší studnicí dezinformací. Je to vidět například na ohromném počtu různých iracionálních konspiračních teorií a zběsilých fám, které se po internetu šíří samospádem. A objektivní či vědecky podložené informace se v této změti zcela ztrácejí. Tak či tak, internet nepřekonává hlavního nepřítele přímé demokracie, a to je atomizace společnosti. Právě naopak. V elektronické přímé demokracii mají rozhodovat izolovaní jednotlivci bez obohacujících společenských vazeb. Taková demokracie se prakticky redukuje na facebookové „LIKE“ a navíc redukuje pocit zodpovědnosti za rozhodování.

Sovětský model radikální demokracie 

Sovětský model nebývá obvykle spojován s demokracií. Není divu vzhledem ke zkušenostem s autoritářskou povahou pozdějšího sovětského státu i jeho satelitů. V tomto exkurzu do dějin jde ale o jeho radikálně demokratické počátky, ačkoliv pozdější diktatura ústředních výborů má také svou relevanci.

Onen sovětský model se poprvé objevil během revoluce v Rusku v roce 1905, kdy se převážně dělníci, ale také vojáci, začali organizovat v tzv. sovětech, čili radách. Během dvou ruských revolucí v roce 1917 pak tento systém znovu vznikl zdola a mohutně se rozšířil. Na jakých zásadách byl tedy postaven?

V principu šlo o to, že každý kolektiv volil svého zástupce do oné rady. Tento zástupce byl příslušným kolektivem kdykoliv odvolatelný. Pokud šlo o funkci placenou, byl zástupce placen průměrnou mzdou těch, které zastupoval. Každá taková rada pak volila svého zástupce do rady vyšší úrovně a mohla ho také kdykoliv odvolat.

Kromě toho byl zaveden princip rotace funkcí pro všechny úřednické pozice. Lenin to tehdy charakterizoval slovy, že když bude každý chvíli byrokratem, nebude existovat žádná byrokracie.

Šlo skutečně o nejradikálnější model demokracie, jaký si dnes dovedeme představit. Reprodukoval se následně prakticky při každém významném pokusu o revoluční přeměnu společnosti zdola. Například Maďarská revoluce v roce 1956 byla takto organizována, stejně jako řada revolučních pokusů v Latinské Americe.

Přesto se sovětský model v Sovětském svazu zvrhl ve svůj pravý opak – v systém radikálně protidemokratický. Datování tohoto procesu je sporné i na radikální levici a spíše odráží politické přesvědčení než nějaký objektivní soud. Někteří tvrdí, že sověty přišly o svoji demokratičnost nejpozději v roce 1921, jiní že si zachovávaly určitou funkčnost až do pozdních 20. let. Každopádně jisté je, že nejpozději v roce 1929 v Sovětském svazu zahájil Stalin svojí cestu od diktatury ústředního výboru ke své osobní diktatuře.

Samozřejmě koluje řada konspiračních teorií, že bolševici jako vůdčí politická síla Říjnové revoluce neměli nikdy v úmyslu sovětský model skutečně uplatňovat a sověty pouze využili. Takové teorie ovšem silně kontrastují s tím, jak hluboce demokratická byla v té době bolševická strana, jak kultivovala kritické myšlení, o kterém by se dnešním politickým stranám mohlo jenom zdát. Takové konspirační teorie v zásadě vedou k závěru, že by stačilo mít sověty bez bolševiků a vše by bylo v pořádku.

Historie ale takto nefunguje. To, co nakonec sověty vykastrovalo o jejich radikálně demokratický obsah, byla především sociální realita tehdejšího Ruska samotného. Hluboká ekonomická zaostalost znamenala nedostatek, nutnost dlouhé pracovní doby a velkého nasazení, a to na obstarání pouhých nejzákladnějších prostředků pro život. Vysoké zapojení do politického života sovětů bylo prostě pro velkou část lidí možné pouze krátkodobě v rámci jistého revolučního nadšení.

Stejně tak obrovská negramotnost a nevzdělanost obyvatelstva a nízká kulturní úroveň znamenaly, že ona Leninem tak prosazovaná rotace funkcí narážela na nedostatek lidí s nezbytnou kvalifikací.

Stejně tak potřeba odborníků pro určité oblasti se stala základem pro nerovnost v odměňování, která stála v přímém protikladu s revolučními ideály.

A v neposlední řadě se změnila i bolševická strana, jejíž zejména vedoucí členové se během neskutečně kruté občanské války v letech 1918-1920 přivykli rozhodovat direktivně a řada těch, kteří byli nositeli oné radikálně demokratické tradice, padla v bojích.

Samozřejmě celá otázka přerodu sovětské demokracie v byrokratickou diktaturu by byla na samostatný článek, pokud ne knihu. Je ale zřejmé, že model radikální demokracie zde narazil na fyzické limity tehdejší společnosti.

Proč nejsme liberály? 

Řada výše zmiňovaných připomínek k principům přímé demokracie se může na první pohled jevit jako jakési elitářské pohrdání masami, jejich schopností kvalifikovaně rozhodovat. Ostatně klasický anglický viktoriánský liberalismus má k demokracii přesně tu výhradu, že masy jsou nevzdělané, „špinavé“, nemohou řídit společnost. Podle oněch liberálů má vládnout vzdělaná elita, která jediná chápe správně myšlenku pokroku.

Obdobně americká moderní demokracie se chápe jako proces, kde elitní politická třída nominovaná velkým byznysem rozehrává politickou hru, v níž masy hrají roli publika. Tyto masy je třeba dokázat ovládat tak, aby byl jejich hlas brán v úvahu, ale neměli žádnou faktickou politickou moc.

Argument tohoto článku je ale úplně opačný. Naopak vychází z toho, že masy mají schopnost rozhodovat a že ona politická elita není až takovou elitou, nemá patent na rozum. Na druhou stranu, ale upozorňuje na sociální skutečnosti, které stojí v cestě přímé demokracii a možným zneužitím myšlenek přímé demokracie. Zatímco liberálové nevzdělanost mas považují za jakýsi přirozený pořádek světa, antikapitalisté si usilují o takovou vzdělanost a takové životní podmínky, které by umožňovala širokým masám uplatňovat politickou moc.

Zatímco americká politická elita je nadšena z atomizace společnosti ovládané banálním konzumerismem, antikapitalisté usilují o zásadní překonání této atomizace. Jde tedy zejména o to, že úsilí o přímou demokracii nemůže být vytrženo z celkového společensko-ekonomického kontextu. Bez úsilí o řadu dalších cílů, která zvyšují moc dosud bezmocné většiny společnosti, může být přímá demokracie vyprázdněnou formou.

Řekněme ANO přímé demokracii 

Za prvky přímé demokracie je třeba bojovat už nyní, ale tento boj nesmí být vytržen z kontextu bojů za ekonomickou rovnost, boje proti ideologické indoktrinaci lidí režimem, za odstranění ovládání médií velkým byznysem, apod.

Nástroje jako obecné referendum, iniciativa či odvolatelnost mohou být velmi užitečné. Aby tomu tak bylo, potřebují obyčejní lidé nástroj schopný formulovat politickou otázku a argumenty za ni a samozřejmě také mobilizovat voliče k hlasování. Jako izolovaní jednotlivci nejsme schopni překonat v zásadě centralizovanou mašinerii manipulace s veřejným míněním.

A pro někoho možná paradoxně nástrojem takového boje je politická strana. Nikoliv tedy politická strana ve smyslu dnešních spolků pro dělbu korupčních peněz a podkuřování mocným, ale politická sebeorganizace obyčejných lidí, zejména pak pracujících.

Protože nic méně než politická strana nepřekoná atomizaci a nedovede být místem, kde se historické a kolektivní zkušenosti přemění v jednotný program a akci za změnu společnosti. Iniciativy či monotematické kampaně mohou sehrát pozitivní roli. Ale pokud hovoříme o přímé demokracii, hovoříme tím o otázce politické moci ve společnosti. A nástrojem pro vytržení politické moci z rukou malé menšiny a její získání pro velkou většinu společnosti je právě antikapitalistická politická strana, která bude přímo konfrontovat současné politické strany velkého byznysu či kompromisu s velkým byznysem.