Na letošní 11. září připadlo 40. výročí násilného svržení demokraticky zvolené levicové vlády prezidenta Salvadora Allendeho v Chile. Levá perspektiva se v této souvislosti zúčastnila pietní akce v Praze u bysty básníka Pabla Nerudy, kde mezi řečnicemi a řečníky vystoupila naše členka Milada Sigmundová (více ZDE a ZDE). Další členové naší organizace se pak vydali za našimi přáteli do německé Žitavy, kde proběhl k tématu Pinochetova puče diskusní večer.

„Delegace“ Levé perspektivy vyjela odpoledním vlakem z Liberce po trati vedoucí přes Chrastavu a Hrádek nad Nisou s krátkým přejezdem územím Polska do Zittau. Sebou jsme vzali pár pozorností pro naše německé přátele z Die LINKE a Tamara Bunke Verain. Překvapilo nás, že poslední cestující kromě naší skupiny vystoupili z vlaku, který pokračoval až do Drážďan, už v Hrádku a do Žitavy jsme jeli již úplně sami.

V Žitavě jsme se po občerstvení přesunuli do budovy informačního centra, kde krátce poté začala za účasti více než 20 hostů debata o Pinochetově puči v Chile a událostech, které mu předcházely. Úvodního slova se za doprovodu powerpointové prezentace zhostila Ramona Gehring z Tamara Bunke Verein.

Ramona připomněla situaci v Chile v letech 1972-73 před Pinochetovým pučem, kdy došlo v Chile za prezidentství socialisty Salvadora Allendeho k prudkému vyostření třídního boje. Na jedné straně Allende svými reformami výrazně zlepšil postavení pracujících, zejména dělníků a horníků, žen a chudých vrstev. Došlo k růstu průměrné i minimální mzdy, snížení nezaměstnanosti, prudkému zvýšení školní docházky a studia na všech úrovních, k výstavbě bytů, škol, zdravotnických zařízení, jeslí a dalších sociálních zařízení v dělnických čtvrtích. Prezident Allende prováděl politiku nacionalizace velkých korporací a stanovil pevné ceny potravin. Výrazně se snížila podvýživa dětí a došlo také ke kulturnímu boomu.

Na tuto politiku ovšem odpověděla buržoasie podporovaná vysokou církevní hierarchií a především zahraničními monopoly (ITT, Anaconda a jiné) a americkou CIA politikou masové sabotáže. Z obchodů zmizely potraviny, továrníci bránili zaměstnancům v práci, soukromí autodopravci odmítali převážet suroviny a výrobky a hospodářství dále výrazně poškodily ekonomické sankce ze strany Spojených států. Vedle toho podnikatelé zorganizovali polovojenské oddíly neofašistů tzv. Patria y Libertad, které fyzicky útočily na levici, odboráře a infrastrukturu dělnických čtvrtí.

Allende nebyl v dané situaci schopen zmobilizovat své početné příznivce a opřít se o ně v boji ze sabotéry a fašisty a spoléhal na řešení krize ústavní cestou. Jeho přešlapování způsobilo postupný odklon velké části střední třídy vystavené obtížím na stranu jeho kritiků, což vytvořilo živnou půdu pro puč. Ten vyšel z řad armády, když v jeho čele stanul sám její hlavní velitel Augusto Pinochet, pouhý necelý měsíc předtím jmenovaný prezidentem Allendem.

Ramona připomněla řadu okolností puče a následný vývoj. Tisíce převážně levicových Chilanů bylo internováno, mučeno, nebo popraveno. Mezi nejznámější oběti vlády junty patří vedle samotného prezidenta Allendeho zpěvák, skladatel a básník Victor Jara, kterého na národním stadionu v Santinagu zavraždili vojáci. Pinochetova tajná služba DINA za pomoci CIA pronásledovala uprchlé Chilany i v zahraničí, kde našli azyl.

Vedle toho ovšem došlo také k drastickému propadu životní úrovně většiny Chilanů, zejména chudších vrstev. V 70. letech Pinochet aplikoval neoliberální doktrínu ordinovanou tzv. Chicago boys – ekonomy ze školy Miltona Fridmana. Pinochetův režim posílil pozici zahraničních korporací, re-privatizoval řadu domácích podniků, ale i školství, zdravotnictví, nebo důchodový systém a uvolnil ceny. Tato politika vedla k prudkému růstu nezaměstnanosti, poklesu výroby, masivnímu zadlužení a začátkem 80. let ke zhroucení chilského finančního sektoru. Posléze byla proto opuštěna a vystřídána pragmatičtější politikou masivní podpory vývozu.

Na debatě se dále probírala německá účast na dění v Chile, která nebyla nepatrná. Jedním z předchůdců Pinocheta ve vedení armády byl kupříkladu potomek německých emigrantů, generál René Schneider, který patřil mezi stoupence Allendeho a jehož (budoucí) pučisté zavraždili již v roce 1970. Bavili jsme se rovněž o roli kolonie německých přistěhovalců Dignidad, která se pod diktátorským vedením poválečného emigranta Paula Schäfera stala místem, kde DINA vyslýchala a mučila vězně Pinochetova režimu.

Členové Levé perspektivy v diskusi obrátili pozornost na důvody, které vedly k porážce poměrně silného a aktivního dělnického hnutí a na poučení, které tato tragédie obecně radikální levici dala. Rozproudila se určitá pře, zda by pokus Allendeho opřít se o masy pracujících a chudých v ulicích puči zabránil, nebo by jej naopak eskaloval.

Debatu rovněž velmi obohatila přítomnost pana Güntera Küppera, který jako zaměstnanec východoněmecké ambasády v Chile v 70. letech přímo zažil dění a atmosféru před a v průběhu Pinochetova puče. Küpper barvitě popisoval různé zajímavosti ze zákulisí diplomacie včetně evakuace německých občanů z Chile, složitostí při obstarávání potřebných povolení včetně uplácení úředníků lahvemi kvalitní whisky apod.

Příjemná a zajímavá tříhodinová debata rychle utekla a byl čas vrátit se posledním vlakem zpět do Liberce. Jak diskusní večer v Žitavě tak pietu v Praze, kterých jsme se zúčastnili, hodnotíme jako pozitivní a důstojné připomenutí čtyřicet let starých událostí v Chile.