Vynucená práce bez pracovní smlouvy, neuznávání odpracovaných přesčasů, nevyplacené mzdy a šikana na pracovišti ze strany zaměstnavatele – to všechno jsou reálie s nimž se navzdory zákoníku práce setkává mnoho českých zaměstnanců. Patří k nim podle všeho i mnozí pracovníci pražské restaurace Řízkárna, kteří se nicméně rozhodli nemlčet a začali se bránit. Na jejich podporu svolala Pražská solidární síť a Mostecká solidární síť veřejnou demonstraci, která se konala v neděli 15. února po poledni na rušné smíchovské křižovatce Anděl.

Na úvod demonstrace vystoupila jedna z bývalých zaměstnankyň restaurace Řízkárna, paní Gabriela. Ve svém vystoupení popsala poměry, které v době jejího zaměstnání již v roce 2012 na pracovišti panovaly. Provozovatel podniku Vladimír Krulec se podle ní chová k nově nabíraným zaměstnancům často velmi vulgárně, nevybíravě je uráží a vyhrožuje jim, když si řeknou o smlouvu. V den první výplaty jim pak, aniž by jim cokoliv zaplatil, dává výpověď. Sama byla svědkem, že několik dalších lidí během jejího působení v Řízkárně nedostalo za svoji práci zaplaceno.

Aktivisté Pražské a Mostecké solidární sítě připomněli, že ačkoliv se tato akce koná na podporu právě těchto zaměstnanců Řízkárny, podobně postižených je v Česku určitě víc. Nejde tu až tak o morální selhání jednotlivce jako o široký fenomén odhalující reálnou, odvrácenou podobu dnes tak oslavovaného podnikatelství a cesty k „úspěchu“, za kterou se často skrývá nelítostné vykořisťování. Způsob fungování mnoha podniků služeb postavený na do krajnosti dovedeném principu snižování nákladů na úkor zaměstnance vede nejenom v ČR ke vzniku tzv. pracující chudoby. Stále více lidí, kteří pracují, nevydělávají dost na to, aby mohli uspokojit svoje základní životní potřeby. „Kdo pracuje, stejně nejí“, popsal dnešní stav lapidárně jeden z aktivistů.

Účastníci solidárního protestu se následně z Anděla vydali na pochod k samotné restauraci. Cestu poměrně liduprázdnou Plzeňskou ulicí vyplnilo skandování „Za práci se platí!“, „Restarurace Řízkárna, to je pěkná levárna“ a „Krulec za práci neplatí, brzy na to doplatí“. V čele pochodu byl nesen velký transparent „Bojkot Řízkárny – Žádnou podporu restauraci, která nevyplácí mzdy!“, řada účastníků pak nesla pikety s dalšími slogany jako např. „Vladimír krulec mi dluží za práci“, „Solidaritu se zaměstnanci Řízkárny“ a „Protest proti nevyplaceným mzdám v Řízkárně“. Aktivisté rovněž rozdávali kolemjdoucím, které průvod zaujal, vysvětlující letáky věnované této kauze. Potěšující je, že několik z nich a také lidí v oknech projevovalo protestu své sympatie a velmi nelichotivě se vyjádřilo na Krulcovu adresu.

Pochod se od Kavalírky stočil kolem trosek dělnické kolonie Buďánka nahoru k restauraci Řízkárna sídlící v prostorách hotelu Císařka. Před budovou vystoupili s krátkými projevy další bývalí zaměstnanci podniku – řidič Honza a kuchař Michal. Oba potvrdili to, o čem mluvila už zaměstnankyně Gabriela – v restauraci lidé nedostávají zaplacenu mzdu, na kterou mají nárok, provozovatel se k nim chová hrubě, řve na ně, tajně je nahrává na kameru. Dokonce prý některým zaměstnancům nechal sejmout otisky prstů! Výjimkou dále nejsou až patnáctihodinové směny, během nichž někdy nebyl prostor ani na krátkou přestávku.

Aktivisté solidárních sítí informovali přítomné, že s nimi navázala kontakt již desítka bývalých zaměstnanců Řízkárny a že celková výše nezaplacených mezd v této restauraci může jít dost možná do statisíců. Každopádně zdůraznili, že jediná cesta, jak může provozovatel Řízkárny ukončit protestní kampaň, je navázat s poškozenými zaměstnanci dialog a nevyplacené peníze jim uhradit.

Protože však Krulec odmítá se zaměstnanci i aktivisty solidární kampaně přímo komunikovat, schovává se v prostorách hotelu a posílá za sebe pouze jemu (stále) loajální zaměstnankyně, nezbylo než se mu připomenout hlasitým skandováním „za práci se platí!“ přímo v prostorách restaurace. Netřeba dodávat, že přítomní zákazníci, kterých mimochodem opravdu nebylo mnoho, měli z přítomnosti desítek protestujících doprovázených rovněž reportéry televize Barrandov poměrně vyjevený až vyděšený výraz. Ten pak vygradoval s obligátním příjezdem Krulcem zalarmované policie, která však žádné rušení pořádku neshledala.

Způsoby „podnikání“ v Řízkárně se i díky těmto policejním manévrům pomalu ale jistě stávají známé širší veřejnosti a Krulec si na nejen na Smíchově získal špatné renomé. Místo reflexe a snahy o vyrovnání se s lidmi, které vědomě poškodil, se však zatím zmohl pouze na urážení aktivistů i zaměstnanců, mávání s konspiračními bláboly o tom, že protesty financuje jeho konkurence, a vyhrožování právníky. Snad si myslí, že se lidé zaleknou a nebo se to – jak to bývá v Česku zvykem – nějak přežene a vyšumí do ztracena. V tom se ale velmi mýlí – naopak, jak již bylo řečeno, s chutí se zapojit přichází stále další bývalí zaměstnanci, kterým Krulec podle jejich slov rovněž dluží.

Ale zde opravdu nejde jenom o jednoho podnikatele, který si snad myslí, že místo zaměstnanců vlastní otroky, ke kterým si může všechno dovolit, a že mu patří svět. Jak již bylo řečeno, vystupňované vykořisťování, okrádání a šikana ze strany podnikatelů dopadá na nemalou část pracujících, zejména pak v tzv. prekarizovaných odvětvích, místech s velkou fluktuací pracovníků a tam, kde efektivně nefungují odbory. Řada lidí si bohužel takové zacházení nakonec nechá líbit, neboť se cítí být se „svým“ problémem sama a nemá sílu, resp. ani neví, jak se bránit.

Právě proto je veřejný protest proti takovýmto praktikám tak důležitý, právě proto má přímé organizování a veřejné vystoupení poškozených zaměstnanců takovou cenu. Jak rovněž zaznělo během protestu: Naší zbraní je solidarita! A právě proto je třeba vrhnout všechny síly do podpory zaměstnanců Řízkárny, jejichž vítězství může být inspirací a především obrovským povzbuzením mnoha dalším lidem, jejichž práva jsou dnes rovněž hrubě pošlapávána.